Cirkopolis: O komorním festivalu s velkým srdcem

Nový cirkus spojuje umělce nejen napříč fyzickými disciplínami, ale i obory a zájmy. Jde o stále se rozrůstající komunitu, v níž se u nás zná téměř každý s každým nebo tzv. přes někoho. Charakterizuje ji otevřenost i soudržnost, touha objevovat a celkově tvoří souostroví, které nezávisle na přirozené rivalitě a ambicích souborů a jednotlivců vytváří podpůrné zázemí všem, kteří si cirkus vybrali (anebo cirkus je). A v tomto duchu se konal Cirkopolis, který svým již tradičním únorovým týdnem každoročně startuje „cirkusový nový rok“. Silný proud letošní dramaturgie se dotýkal limitů těla, ale ne naznačených konvenčním způsobem, ale s notnou dávkou originality.

Fenomenální umělec Alexander Vantournhout, který se pražskému publiku představil už potřetí, se v představení Not Standing – Through the Grapevine zaměřil na poměřování tělesných proporcí. Výchozí situace byla naprosto zřetelná – dva stejně vysocí muži, pravděpodobně velmi podobné hmotnosti, a přesto již na první pohled odlišní v délkách a mírách tělesných partií se postavili před publikum. A začal hravý dialog, v němž se otázky proporcionality jevily ne jako soutěž, kdo s koho, nýbrž jako cesta k potvrzení jedinečnosti. Belgický tanečník navázal partnerskou souhrou s Axelem Guérinem na projekt Aneckxander, ve kterém před pěti lety důkladně zkoumal vlastní tělo. Pozorně následoval lokomoci, využíval principy biomechaniky, uvědomoval si gravitaci, setrvačnost a působení sil při vzájemném kontaktu, blízkém i vzdálenějším. Každý detail oba performeři rozehrávali ve stavu maximální soustředěnosti jeden na druhého a také s vědomím blízkého publika. Nenásilně ovládali prostor a čas, rozpínali se, natahovali, zkracovali, snažili se dosáhnout dál i dotáhnout na druhého.

Zásadním hybatelem se stalo tvarování tělesnosti a prostředkem tanec, párová pozemní akrobacie, Icarian Games a humor. A díky jemu dokázali upozorňovat na nuance, které se díky pointám dostaly pod lupu, podobně jako jsme se již setkali při sledování Vantournhoutovy adaptace díla Daniila Charmse pod názvem Red Haired Men v Praze v roce 2020. V uvedeném duetu se opět projevila autorova záliba v absurdních pozicích, atypických postojích a držení těla, neočekávaná spojení a nepředvídatelnost s každým pohybem. Duet nenarušoval ani tón navíc a odehrával se ve virtuózní čistotě na bílé ohraničené ploše. Oproti tomu se pak miniatura založená na párové pozemní akrobacii dvojčat Lucase a Théa Enriquezových až jako by utápěla v rytmických skladbách a sebemenší odchylka od geometrie tělesného výrazu pak najednou činila z jejich hry bratrsky motivovanou šarvátku. A při tom jejich představení s názvem Tricot mělo energický náboj, skvěle zvládnutou akrobacii, pevné pouto blíženců a zajímavě dramaturgicky pojatý prostor. Jejich plochu určovaly změkčené pěnové čtverce, které do sebe zapadaly jako puzzle a asociovaly hřiště, herní koutek nebo přeneseně jednotu či separaci. Francouzská dvojice se v půlhodinové kreaci představila jako dokonale sehraný a technicky výtečně disponovaný pár, ale přesto mi na jejich snaze chyběl přesah k tematizovanému dění. Pohybově například nesčetněkrát, a i originálně variovali výchozí prvek, ve kterém jeden leží a na jeho zvednutých, v kolenou ohnutých nohách sedí partner. Choreografie košatěly salty, přemety, nečekanými zvraty ve směru pohybu, i tak pravděpodobně očekávání po rozvedení jejich kreativního potenciálu zapříčinilo pocit absentujících rovin.