Kariéra pedagoga konzervatoře nemá být plánem B, říká nový ředitel Ivo Kahánek

Již 23. června 2025 usednete do ředitelny Pražské konzervatoře, nejstarší školy tohoto typu ve střední Evropě, kterou formovaly velké osobnosti naší národní kultury. S jakým pocitem tam vstupujete?
Je jasné, že je to zavazující. Pražská konzervatoř má za sebou neuvěřitelnou historii, je to značka, která přežije všechno, a kdybychom se o ní bavili z pohledu fotbalového fanouška, hovořili bychom ne o Spartě, ale o Barceloně a podobných klubech. Budu se snažit najít rovnováhu mezi slavnou minulostí reprezentovanou jmény jako Antonín Dvořák, Josef Suk, Vítězslav Novák nebo i legendární Václav Holzknecht a Václav Trojan, a tím, co dnes škola potřebuje v každodenní praxi i v dlouhodobém vývoji. Člověk musí vnímat historii, ale zároveň by ho ten přízrak slavných předchůdců neměl svazovat v praktických provozních otázkách.

O+

S čím do toho jdete? Jaké úkoly jste si předsevzal?
Pražská konzervatoř má za sebou turbulentnější období, v posledních letech tam nebyly mezi různými skupinami úplně ideální vztahy. Jako jedna z prvořadých úloh bude zajistit, aby ubylo nepříjemných situací a konfliktů a abychom se mezi sebou více bavili. I když názory mohou být různé, všichni máme stejný cíl a jde nám o to, aby studenti byli dobře vedeni, aby se jim dařilo a aby výuka a celková vize šly dopředu.

Kromě péče o talenty bych také chtěl pracovat na vážnosti vnímání učitelské profese. Většina absolventů konzervatoří míří právě do hudebního školství, ale jejich výchova je přitom určována vidinou koncertního pódia a živých vystoupení. Pedagogická praxe je pak vnímána jako takový plán B nebo i C. To bych rád změnil. Speciálně jako klavírista vidím, že v mém oboru se sólově nebo v komorní hře uplatní velmi málo hráčů, to jsou jen jednotlivci. Měli bychom od prvních ročníků pracovat na tom, aby pro studenty kariéra špičkového profesionálního pedagoga byla relevantním cílem, ne jen plánem B.

Také se chceme podívat na školní rozvrhy, protože studenti tráví ve škole dny od rána do večera a nemají kde a fakticky ani kdy cvičit na svůj nástroj. Zkoušíme sehnat náhradní prostory, ale hlavně chceme racionalizovat časový harmonogram, abychom studentům dali více prostoru na cvičení a seberozvoj, aniž by utrpěly jejich studijní plány.

Jaké pedagogické zkušenosti si nesete z MenARTu, kde pracujete s talenty ještě v dětském věku?
Já k nim přistupuji stejně jako ke svým studentům na HAMU. Jediný rozdíl mezi nimi je ve zkušenostech, které jsou u studenta HAMU pochopitelně násobně jinde. Když ale tomu žáčkovi, kterému je 8 nebo 9 let, vysvětlím vše bez cizích slov a velkého pojmového aparátu, tak ta jeho intuice a hudebnost, pokud je na vysoké úrovni, vlastně funguje stejně jako u toho akademika. Chtěl bych na konzervatoři zavést větší dialog se základními uměleckými školami, účast pedagogů v soutěžních porotách, různé mistrovské kurzy a podobně. Jde mi o to, aby se posilovalo nejen vyhledávání talentů, ale aby školy i cítily, že nás nezajímají jen vítězové soutěží, ale že jsme dva stavební kameny jednoho systému, které se navzájem potřebují.

Do zahraničí často jezdíte s českým repertoárem. Kteří naši autoři jsou tam nejlépe přijímaní?
Tak samozřejmě dominuje „velká čtyřka“. Dvořák je bez diskuse bestseller, Bedřich Smetana – to už je jisté překvapení. Když zahraju Koncertní etudu C dur nebo něco ze Snů, tak spousta lidí je překvapená moderností Smetany a zajímají se, kdo to je. U Janáčka, který je slavný jako operní skladatel, se lidé teprve učí poslouchat jeho komorní hudbu a ta sugestivita je přitahuje. Samozřejmě Janáček má i dost odpůrců, protože umí brnkat na určitou „neuralgickou“ strunu posluchače, není možné jej vnímat jako krásnou kulisu a u hudby se jen tak zasnít, ale nutí vás interagovat, a to není všem příjemné. Jeho příznivců je však drtivě víc.

U Bohuslava Martinů záleží, co zahrajete. Má i velmi komplikované věci, já třeba rád hraju Klavírní sonátu, to je pro mě hudební surrealismus. Občas potkám posluchače, kteří si po mém koncertu pořídili třeba nahrávku Inkantace a říkají, že po druhém či třetím poslechu se do toho koncertu úplně zamilovali. To je vzkaz i pro nás interprety, že máme co nejvíce pracovat na sdělnosti a pochopitelnosti skladby. My totiž máme náskok, my tu hudbu studujeme, máme noty, známe, jaké významy nese, ale posluchač ji slyší poprvé a potřebuje čas teprve si na danou řeč zvykat. Velmi pozitivně bývá v cizině přijímán třeba Kabeláč, a když občas přidám Ježkův Bugatti Step, tak to je asi jasné, tam není co vysvětlovat.

Máte nějaká bílá místa v klavírním repertoáru, kam byste chtěl proniknout a zatím nebyla příležitost? Jaké jsou v tomto ohledu vaše plány?
Ty preference se v průběhu času mění, měl jsem třeba období Schuberta nebo jsem se zamiloval do Maurice Ravela, kterého jsem na konzervatoři snad nehrál ani jednou a až po třicítce jsem ho pro sebe objevil. Ten vkus se mění. V budoucnu bych si rád zahrál třeba Brahmsův Druhý klavírní koncert nebo ještě jednoho Rachmaninova a možná bych párkrát zabrousil i do soudobějšího repertoáru. Tím se člověk hudebně osvěží a může se zase těšit na obvyklý klasicko-romantický repertoár.

Máte rád nové formy koncertů? Narážím tím třeba na Filozofický koncert s knězem Orko Váchou 15. července 2025 ve Znojmě nebo na Hudbě a vínu v Brně s degustací.
Často jsou to charitativní projekty, kde vystupuji jako host, to bylo třeba s Bárou Hrzánovou a Bachtale Apsa. Mám ale rád kombinaci klasické hudby s nějakým dalším druhem umění. V červnu jedeme do Osaky s hráči Filharmonie Brno a budeme se účastnit projektu NdB 3 s baletním souborem Mária Radačovského. Je to projekt určený pro sólisty na konci baletní kariéry, kteří chtějí dál tančit. Mají neuvěřitelné zkušenosti a enormní výrazové schopnosti v tanci. Děláme dvě baletní choreografie na Janáčka, jedna je na cyklus Po zarostlém chodníčku a druhá na Janáčkovo Capriccio pro klavír levou rukou a dechový orchestr. Pro mě je to krásná, osvěžující a umělecky inspirativní zkušenost. Třeba Zarostlý chodníček jsem hrál snad padesátkrát, ale s tím baletem ho hrajete trochu jinak, musíte volit jiná tempa, dosahovat dramatického účinku jinou kombinací prostředků, a celé to vyznění s baletem je nové a nesmírně mě to naplňuje. Po Osace to zopakujeme během prázdnin ještě na open air představení v Biskupském dvoře v Brně a příští rok na festivalu Janáček Brno.

Do Japonska jste letos letěl již podruhé – na jaře jste hrál v českém pavilonu na Světové výstavě EXPO na speciální Petrof osázený českou bižuterií. Jaké z toho působení máte zážitky?
Český pavilon byl ojedinělý tím, že má živý umělecký program, ostatní státy sázely spíš na technologie. Samozřejmě jsem tam hrál českou hudbu, protože to je ten „lvíček na prsou“, Smetanu, Dvořáka, tu velkou čtyřku a občas jsem tam vpašoval nějakého Kabeláče, v několika blocích denně. A byl to šťastný nápad, protože ty koncerty byly plné, Japonci milují klasickou hudbu. I ti, kteří třeba nechodí pravidelně do Suntory Hall, si ji rádi přišli poslechnout. Zájem byl obrovský, dokonce zahajovací koncert měl dvakrát víc diváků, než se tam oficiálně mělo vejít. Nejspíš jsme porušili všechny požární předpisy. (smích)

Stává se vám, že skladbu, kterou po letech znovu hrajete, vidíte nově, jinak? Jako když si v knize, kterou čtete podruhé či potřetí, všímáte nových věcí, které člověk předtím pominul?
Myslím, že to byl Josef Suk, který si kupoval pokaždé nové noty, když měl skladbu hrát znovu po několika letech, aby nebyl zatížený prstoklady a výrazovými znaky, které si tam předtím napsal. A já ho velmi chápu. Oprašovat tu interpretaci je časově méně náročné, ale umělecky je zajímavější, když se na to člověk podívá z odstupu a myslím si, že z hlediska toho, jak jde život a jak se umělec sám vyvíjí, to ani nejde jinak.

Někdy závidím posluchačům, že některou skladbu mohou slyšet poprvé. Co bych já dal za to slyšet poprvé třeba Chopinova Scherza nebo Balady. To už nikdy nezažiju. První setkání s tou hudbou vám totiž často umožní vidět to podstatné.

Hledáte jako interpret vždy svou originální cestu, nebo uznáváte i vzory velkých interpretů z minulosti?
Pojetí skladby je do určité míry trendová záležitost. Když si dnes poslechnu i velmi známý repertoár se současnými hvězdami klasické hudby, žasnu, jak je to fantastické, skvěle udělané, jak to má obrovskou úroveň. A pak si třeba totéž poslechnu se starými bardy typu Svjatoslava Richtera, a najednou v tom přímém srovnání je vidět jejich priority, po čem interpretačně šli – že tam je o trochu víc falešných not, budiž, ale co on všechno ve skladbě dělá nebo záměrně nedělá a čeho tím dosahuje… Jaké detaily třeba obětuje tomu celkovému pohledu. To je pro mě strašně inspirativní a myslím, že bude nadosmrti.

Vaše snoubenka je také klavíristka. Jak to řešíte – máte doma dva nástroje, nebo se musíte střídat?
Máme jen jeden a ještě elektronickou clavinovu. Naše výhoda však je, že jsme dost rozdílné biotypy. Já jsem typické ranní ptáče a ona je typická sova, takže na souboje o klavír nedochází. (smích) Ona se věnuje více pedagogice a hraje hodně ve škole. Často se bavíme o muzice a zejména o učení, to jsou nekonečné ohnivé debaty, a moc nás to baví. Občas ovšem potřebujeme hodně cvičit oba, a to se pak s budíkem střídáme po půl hodině, což vede paradoxně k větší produktivitě cvičení, než když mám pro sebe klavír na neomezenou dobu. Nicméně když dojde skutečně na lámání chleba, přednost má samozřejmě dáma. (smích)

Loni jste v rámci Roku české hudby hrál komorní skladby pro dva a dokonce pro čtyři klavíry. Jak často se vám to poštěstí?
Těchto příležitostí mnoho není právě kvůli proveditelnosti. Čtyři klavíry se dají na pódium dostat asi na dvou až třech místech republiky a tam všude už jsme hráli. (smích) Prováděli jsme Smetanu, v jednom případě dokonce v osmi hráčích. To bylo na Smetanově Litomyšli a řečeno sportovní terminologií, hrály spolu dva týmy: juniorský z MenARTu a seniorský, kde se mnou byli Igor Ardašev, Renata Lichnovská a Martin Kasík. To jsem si ohromně užil. Loni na podzim jsem pak hrál na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného se svými studenty z HAMU Smetanu na čtyři klavíry a v obou případech to byla nejen umělecky, ale i lidsky nesmírně příjemná zkušenost.

Když jsme u těch klavírů – na jaký nejlepší nástroj jste ve své koncertní kariéře narazil?
Bylo jich spousta, ale pár mi jich utkvělo – například Steinway ve Wigmore Hall. Byl ideální pro takové to klavírní básnění a moc rád na něj vzpomínám. Vždy tam hraje roli akustika sálu, může jej umocnit, nebo zabít, a tady byl Steinway velmi umocněn, protože je to jeden z nejlepších sálů pro komorní hudbu na světě.

Pak jsem měl krásný zážitek přímo v showroomu Steinwaye v Hamburku, kde jsem byl vybrat nástroj pro jednu instituci, která si jej kupovala. Bylo to shodou okolností krátce před vypuknutím války na Ukrajině. Když jsme měli vybráno, vzal mě šéf odbytu a řekl: „Pojď, něco ti ukážu.“ Zavedl mě k přikrytému koncertnímu Steinwayi, který měl jet za týden do Moskvy na mezinárodní Čajkovského soutěž s tím, že si jej pak odkoupí Moskevská konzervatoř. A musím říct, že to byl jeden z nejvíce fascinujících nástrojů, co jsem kdy viděl. Když vezmu v potaz, že to bylo jen v showroomu, ne v koncertní síni, a zněl tak barevně a skvěle, byl to hotový zázrak. Kdo ví, jak doputoval a jestli ho někde na cestě nepotkal dron…

Hrál jste také v ukrajinském Lvově. Jaká je atmosféra na koncertě v zemi zasažené válkou?
Samozřejmě když tam přijíždíte z Polska a míjíte ty pohraniční oblasti s namířenými Patrioty, tak je to zvláštní pocit. Má to velkou sílu. Lvov je univerzitní město, kam se stahuje obrovské množství studentů. A i když žijí ve stínu války, tak si nechtějí připouštět tu realitu, ale snaží se žít normální život. To město pulzuje ruchem, je tam spousta krásných kaváren, ulice plné lidí a působí dojmem až jakési euforie, živočišné radosti ze života, kterou chtějí užívat naplno, dokud to jde. Ta úžasná pozitivita na mě udělala velký dojem.