Co bude dál s Národním divadlem? Dvě hodiny s Janem Burianem (2)

Rozhovor s designovaným ředitelem Národního divadla v Praze 

(Dokončení) 
Další zásadní věc, finance. Ostatně ani všechny ty změny, o kterých mluvíte, nelze provést bez transformačních vícenákladů… Když ale zůstaneme u samotného rozpočtu Národního divadla: říkal jste, že si necháváte dělat různé analýzy. Jak tedy vůbec v tuto chvíli vidíte současnou finanční situaci Národního divadla? Je to pro vás hodně těžká otázka?

Vůbec ne, protože o tom vím v této chvíli úplně nejvíc. Protože si myslím, že ty problémy prostě musím řešit odshora. Jsme teď ve fázi, že o financích jednáme s ministerstvem kultury, které o tom zase jedná s ministerstvem financí. Čili teď není úplně vhodná chvíle, abych zveřejňoval nějaká čísla. Ujišťuji vás ale, že to udělám.

O rozpočtu na příští rok už máte nějakou konkrétnější představu?

Ministerstvo kultury už má od nás pracovní verzi návrhu, já jsem o tom jednal jak s ekonomickým náměstkem, tak s ředitelem ekonomického odboru v minulém týdnu dvakrát. Jsme domluvení na postupu, v příštích dnech by měla jednat nová finanční ředitelka Národního divadla s ředitelem ekonomického odboru ministerstva kultury o podrobnostech. Takže vám mohu odpovědět jen obecně, postup v otázkách rozpočtu musí mít nějakou štábní kulturu.

Jste zatím spokojen?

Nejsem spokojený s ekonomickou situací, ve které je Národní divadlo. Já jsem spokojený…

Moment, nejste spokojen ani s předběžným výhledem? S tím, co ministerstvo slibuje?

Jsem spokojený s tím, že cítím vůli to řešit – i když vůle ještě není výsledek. A samozřejmě to asi nezáleží jenom na mně a ekonomickém náměstkovi. Prostě o tom ve výsledku …

…víte, já vám opáčím, že šikovný manažer by měl umět peníze sehnat. Hodně drsné konstatování, ale určitě pravdivé.
Absolutně s vámi souhlasím, protože od toho je ředitel placený. Ujišťuji vás, že si uvědomuji, že to je moje práce… Koneckonců v Plzni se staví nové divadlo za jednu miliardu. Taky to chvíli trvalo…

…opravdu jenom chvíli (úsměv)…

Dobře, ale je to. Leckde jinde to není.

Chápu, neberte to ve zlém, nehodlám vaše zásluhy o nové plzeňské divadlo znevažovat…

Myslím, že jsem dost usilovný a trpělivý. Při fúzi Národního divadla a Státní opery Praha došlo k nějaké dohodě ohledně dofinancování mezd, zejména umělců Státní opery, ale také baletu…

Ano, to politici hodně hlasitě slibovali. Vyřešené to už je?

Dohoda v této chvíli věcně existuje, ale příslušné finanční prostředky zatím do Národního divadla nedoputovaly…

Prosím? Pořád ještě ne?

Nedoputovaly. Takže o tom teď velmi intenzivně jednáme, jsou to objemy v rozsahu desítek milionů korun. Není to taková legrace…

Já vím, že třeba Petr Zuska kvůli tomu za soubor baletu – řeknu to v nadsázce – šílel už před řadou měsíců… Neměl pro tanečníky, kteří přišli ze Státní opery, peníze. To opravdu pořád ještě není vyřešené?

Jak určitě víte, nejde jenom o balet. Když máte třeba hudebníky zaměstnané v jedné instituci, tak musí být odměňováni na základě rovného přístupu…

To jistě.

Nemůže být systém odměňování v jednom tělese jiný než ve druhém. A to se zatím nepodařilo.

Co budete dělat?

To se prostě musí srovnat, protože je to dokonce v rozporu se zákoníkem práce.

To ale mluvíme teprve o letošním roce…

Ano, proto říkám, že nejsem s finanční situací spokojen. Principiálně.

A jak přesně tedy tato záležitost vypadá na ministerstvu kultury?

Vypadá tak, že ministerstvo kultury má prostředky, které je schopno na tento účel uvolnit – to je ta dobrá zpráva. Ale nemůže je uvolnit bez souhlasu ministerstva financí a o tom se jedná…

S Miroslavem Kalouskem jste o tom už mluvil?

S panem ministrem přímo ne, ale s jeho náměstkem panem Gregorem už asi před měsícem. Mluvili jsme o tom opakovaně s bývalou ředitelkou odboru 24 inženýrkou Bílkovou, naposledy před pár dny, než bohužel odešla (úsměv) dělat generální ředitelku Úřadu práce. Dohodli jsme se ale na tom, co je potřeba udělat, aby se tento problém vyřešil. Pevně věřím, že k tomu dojde, třeba už jenom proto, že na státní rozpočet to neklade žádné speciální nároky – alespoň pokud jsem správně informován. Velmi trvám na tom, aby to bylo vyřešeno do mého nástupu, ale samozřejmě doufám, že to bude vyřešeno dřív. Z toho vlastně teprve plyne nějaká úvaha o rozpočtu na rok 2014, s tím, že máme nějakou finanční představu, která by měla vycházet nikoli ze současné úrovně rozpočtu, ale z úrovně rozpočtu po dorovnání těchto finančních potřeb.

Rozumím. Co investice?

To je další věc, a situace je tam velmi vážná. Ekonomicky řečeno, je Národní divadlo ve vztahu k majetku v poměrně výrazném vnitřním dluhu. A to ale nejenom budova Národního divadla…

Myslím Národní divadlo jako instituce, čili ve vztahu ke všem budovám… První problém, o kterém všichni vědí, je Státní opera, kde sice existují prostředky vyčleněné ve vládním programu, není však dokončena projektová příprava, nejsou dokončena výběrová řízení, některá nebyla ani zahájena, a není dokonce ani konečná představa o časovém průběhu nutných rekonstrukcí. Respektive existuje jakýsi plán, ale ten se neopírá o stavební povolení, projekty, soutěže…

A to se o tom problému mluví už řadu let…

Navíc to celé je naplánováno na strašně dlouhé časové období, asi na pět etap. Myslím si, že to se strašně prodraží, že by některé věci šly dělat intenzivněji, rychleji. Druhý zásadní problém je Nová scéna, která bez rekonstrukce nebude plnohodnotně fungujícím divadlem. Zatím však existuje pouze studie. Tím se začnu zabývat příští týden, čekají mě schůzky s lidmi, se kterými mám již zkušenosti z  projektování divadla v Plzni, a už jsem oslovil i některé scénografy, abychom se na to společně podívali. Vytvořím zase nějaký minitým, který posoudí onu studii, a podle toho se rozhodneme, co dál.

Aspoň nějakou představu o Nové scéně máte?

Ta rekonstrukce nesmí být rekonstrukcí pro rekonstrukci, musí být v souladu s programovou vizí. Kromě toho – a to ví málokdo – jsou tu ještě mnohé zanedbané investice, co se týká technických zařízení a sítí v samotném Národním divadle, resp. v jeho technickém zázemí. Řekněme, že do roka budu požadovat, aby vznikl inovovaný investiční plán a ty práce se zrychlily. A hlavně aby ministerstvo kultury, jehož starost to primárně je, jasně řeklo, jakým způsobem hodlá s tím majetkem zacházet. Odkládat řešení, protože nejsou peníze, je možné jen chvíli. Ve výsledku se to udělat musí, je to ale všechno pak dražší a rozumný hospodář to takto nedělá.

Čili v tuhle chvíli nedokážete říct: ano, mám závazný finanční příslib na kompletní řešení rekonstrukce Státní opery a Nové scény…

Na Státní operu prostředky existují, to se podařilo bývalému vedení ministerstva a Ondřeji Černému. Je tam tuším 370 milionů korun…

…budou stačit?

Ta akce běží, ale problém je, že nejsou dokončeny projekty. Pro mě jako pro venkovského ředitele je to trošku divné. Víte, my u nás „na venkově“ bez projektu peníze nedostáváme, tak se vyrovnávám s tím, že to u státu je trošku jinak. Ale určitě to bude stačit přinejmenším na významnou část nezbytné rekonstrukce Státní opery.

A Nová scéna?

Na Novou scénu žádné prostředky v tuto chvíli neexistují, ani existovat nemohou, protože neexistuje vlastně ani schválená studie, ani projekt, ze kterého lze vyčíst nějakou cenu.

A co s tímhle budete dělat? Současná situace s Novou scénou přece strašně Národnímu divadlu provoz prodražuje. Viz třeba nutnost pořizování nových světel prakticky pro každou inscenaci a tak dále…

Převzetí Nové scény zpět do svazku Národního divadla bez zafinancování provozu a bez dostatečně jasného příslibu, kdy dojde k rekonstrukci, nebyl dobrý krok. Jak jsem se dozvěděl, původní plán byl, že Národní divadlo převezme Novou scénu a začne se rekonstruovat. Jak ale vidíte, nic se neděje. Pro Národní divadlo jako instituci je to veliká obtíž. Ohromná. Proto pokud možno urychlím buď přípravu projektové dokumentace k té studii, která už existuje, nebo vznik nové studie a projektové dokumentace. A budu jednat s ministerstvem o tom, v jakém časovém horizontu dojde k  rekonstrukci, protože ono je to vázané samozřejmě i na program atd. V této chvíli vám nic víc neřeknu… Je to problém, který už tak dost složitou situaci Národního divadla ještě víc komplikuje.

Určitě ale máte nějakou představu, když už jsme se Nové scény dotkli, v jakém režimu by měla běžet po vašem nástupu, co by se tam mělo dít do doby, než se začne rekonstruovat? Chcete něco zásadnějšího měnit na její současné programové struktuře?

To máte podobné jako s operou… Svoji představu si musím nejdřív nějak ověřit, ale určitě s ní přijdu nejpozději do konce roku, možná už na podzim. Čili teď vám to zase řeknu v obecnější rovině. Úkolem Národního divadla jako instituce dotované z veřejných zdrojů je na prvním místě vlastní tvorba: Národní divadlo zaměstnává umělce, a tak by mělo vytvářet vlastní inscenace. Toto je jeho úkol, vyplývající nejen ze zřizovací listiny, ale i z logiky věci. A myslím si, že významná část repertoáru Nové scény se má opírat o vlastní tvorbu činohry, opery a baletu.Vynechal jste Laternu magiku….

… samozřejmě asi těžko jsme schopni hrát 250 představení ročně tímto způsobem, takže další otázka je, jak program doplnit. Myslím si, že Laterna magika je prestižní značka a já se velmi budu zamýšlet nad tím, zda Laternu magiku opravdu výrazným způsobem revitalizovat, to ovšem znamená taky investice. Zatím mám zpracovaný základní asi třístránkový materiál, jak by šla Laterna magika programově revitalizovat…

Od koho ten materiál je?

Oficiálně vám to neřeknu.

Je to někdo mimo Národní divadlo?

Zpracovával to zkušený scénograf se svým týmem, který má zkušenosti vycházející z tradice Josefa Svobody. Teď jsme se domluvili na nějakém programovém zaměření, druhý krok je, že je třeba se podívat na nutné investice z hlediska technologií, protože jakmile budu mít alespoň toto zadání, musí se stát součástí úvah o rekonstrukci, a to i z hlediska rozpočtu…
 
Mluvíme tedy o případném přizpůsobení rekonstrukce Nové scény i tomu, že tam bude fungovat také Laterna magika…

Přesně tak, pokud se bude rekonstruovat Nová scéna jako variabilní prostor pro divadlo soudobé, malé, experimentální a já nevím jaké, zůstává otázka, jestli součástí rekonstrukce má být i revitalizace Laterny magiky jako divadelního principu. Nebo dokonce zda postupy Laterny magiky ve smyslu scénografickém nemají být organickou součástí inscenací baletu, činohry, opery. Protože to je možné, dokonce je to logické. Pak by se jednalo o investicích do prostoru atd. Laternovský princip použití médií v inscenacích, se kterým jsme tady kdysi objevně přišli, je dneska běžný, používají ho všichni ve světě. Buď tedy přijdeme s něčím inovativním, nebo z toho bude při vší úctě turistická atrakce, která dříve nebo později přestane být zajímavá…

…a na kterou už teď zdaleka tolik turistů jako dřív nechodí… Připouštíte snad možnost, že Laterna magika jako taková ve stávající podobě skončí? Existuje i tahle varianta?

Ano, vedle možnosti, že se do ní bude investovat a bude se výrazným způsobem revitalizovat, zrovna tak existuje možnost, že v horizontu dvou tří let skončí.

Vidíte tady vůbec dneska nějakého výrazného tvůrce typu pana Svobody nebo Schorma, který by byl schopný Laternu svou osobností, svými nápady zaštítit? 

Myslím, že ano. Ano. Teď zpátky k opeře. Podívejte se na ni pohledem zvenčí, ne jako nastupující ředitel Národního divadla, ale jako divák. Jste spokojený se současnou operou v Praze? S repertoárem, s úrovní představení? Myslím tím třeba i otázku obsazování inscenací z řad stálého souboru, nebo zda byste si přál víc hostů, anebo třeba v jednom z divadel stagionu typu Theater an der Wien… Pokuste se prosím na to odpovědět z pohledu diváka a jeho přání, poptávky…

Myslím, že Praha má z hlediska opery úžasné možnosti. V málokterém městě máte takové krásné tři operní domy, nabízející tak široké využití, které dokonce vychází z velmi autentické tradice. Myslím si, že to je výjimečná premisa, k níž můžeme přičíst i to, že sama Praha je urbanisticky a architektonicky mimořádné město. Myslím, že do nějaké střednědobé budoucnosti má naše opera opravdu velikou šanci mít v Evropě důležité postavení. To je první věc.

Druhá věc: já bych si jako divák strašně moc přál, abychom uměli rozvíjet českou operní tradici na takové úrovni, aby mladí dirigenti a lidé, kteří se zajímají o operu, začali jezdit do Prahy a slyšeli a viděli naše inscenace na úrovni – jak se ve světě říká – tzv. „zlatého standardu“. V tomhle máme značný dluh, stejně jako v péči, kterou věnujeme českému opernímu odkazu. V tom bych byl rád, abychom udělali veliký krok dopředu.

Za třetí: máme tady nádhernou Státní operu s velikou tradicí, vycházející dokonce z  multikulturní tradice. Myslím si ale, že do budoucna není možné, abychom tam hráli inscenace třicet pět let staré. Divadlo, které nezkouší nové inscenace, hyne. A je to vidět i na reprízách, i když to, co se tam děje, není vina těch lidí. Je to vina jak zřizovatele, tak vedení divadla. Toho se bude týkat další významný krok. Přál bych si, abychom se do takových tří let dostali do situace, abychom mohli repertoár Státní opery začít obnovovat v celém širokém spektru, včetně klasického operního odkazu. Protože to je opravdu velké divadlo, kde se oblíbené tituly uvádět prostě musí, ale měly by se hrát na takové úrovni, aby diváci odcházeli spokojení. Nejenom ti, kteří jdou do opery poprvé, protože zrovna přijeli do Prahy, když to řeknu drsně.

Pak je tady samozřejmě dluh, který se Národní divadlo snaží nějakým způsobem splácet vůči soudobé tvorbě. Něco dělá na příklad pan Březina, velký úspěch máme s Čarokrajem i s Čarodějovým učněm – byť to není opera, ale balet. Tyto příklady ukazují, že máme skladatelský potenciál, který může zaujmout široké publikum. Myslím si, že právě Nová scéna by do budoucna měla sloužit i jako laboratoř pro péči o soudobou operní tvorbu, protože v tomhle máme nejenom tradici, ale pokusy o to jsou prostě absolutně nutné.

Ale abych se nevyhýbal vaší otázce: já jsem v této chvíli opravdu otevřen všem možnostem, které budou ve prospěch zvýšení profesionální kvality a vysokého uměleckého standardu. Víme dobře, že pokud chceme zaujmout aspoň na evropském trhu, musíme pracovat se zpěváky, kteří se na evropském trhu pohybují. Viděli jsme teď třeba příklad mé oblíbené Simony Šaturové v inscenaci Olimpiade. A to je česká zpěvačka, která mimochodem začínala výrazně také v Plzni, dostala tam Thálii, jak určitě víte. Takže to, jak má být postaven sólistický soubor, a věci s tím související bude nutné řešit. Není to tak, že sólistický soubor neexistuje všude, u repertoárových divadel samozřejmě v nějaké struktuře a obsazení existuje. To za čtvrté.

Ono když se řekne stagiona, mají lidé takovou laickou představu, že tam není nikdo trvale zaměstnaný, že se všechno udělá jako projekt a pak se to na čtrnáct dní zavře – tak to není. Existuje ale reálná možnost, že část operní produkce bude nutné hrát v nějakých sevřenějších blocích. Je třeba otázka – a teď už zabíhám do detailů – jak početné mají být alternace. O tom teď jednám například s režiséry a dirigenty. Dnešní požadavky na intenzivní zkoušení s omezením alternací jsou poměrně vážným parametrem operního provozu, který ve světě začíná být dost podstatný a důležitý. Ale to znamená uzpůsobit tomu provoz a marketing, obchod a taky předplatné… A zase je to nějaký proces. Čili my se i uvnitř Národního divadla musíme velmi vážně zamyslet nad tím, jakým způsobem operu provozovati produkčně. Kde má být repertoárové divadlo toho nejklasičtějšího typu, tedy každý večer něco jiného – k tomu zřejmě vybízí historická budova, už jenom proto, že činohru, balet ani operu z ní nemůžeme „vymístit“. Ale máme tady specializovanou operní a taneční budovu – Státní operu, kde by měly být i projekty exkluzivní, jako je třeba plánovaná Bergova Lulu a podobné tituly, které se těžko dají uvádět jako běžný repertoár. Na druhou stranu, pokud se představení povede tak jako Olimpiade, tak to nesmí být jen třikrát a víc už nikdy. To také není dobré. Takže i takovým věcem musí být provoz schopen se přizpůsobit.

Abychom to shrnuli. Kdy počítáte, že něco konkrétnějšího, vaše představy, koncepci předložíte na stůl? Zveřejníte?

Do konce roku.

Takže až několik měsíců po vašem nástupu…

Bude to tak, že nastoupím, nastoupí nějaké vedení divadla včetně opery, musí se seznámit se situací ještě důkladněji. Myslím, že do konce tohoto roku musí být aspoň v  zásadních parametrech jasno. Musí být nějaká vize, která se jmenuje „Jak to bude za pět let“, když to řeknu takhle jednoduše. A pokud tohle budeme vědět, logicky z toho vyplynou další kroky pro oněch příštích pět let, což je bezpodmínečně nutné. Tečka. Nějaké zásadnější personální změny po svém nástupu plánujete? Typu odvoláni Rocca?

Jistě, přemýšlím o tom, jak bude vypadat management divadla, myslím ten vrcholový…

Třeba s Václavem Pelouchem dál počítáte?

S panem inženýrem Pelouchem dál počítám v každém případě. Je nová finanční ředitelka, která už do divadla nastoupila. A šéfy baletu i činohry jsem vyzval, aby svůj mandát dokončili. Řekli jsme si, že teď máme rok na to, abychom si vyzkoušeli, jak nám to spolu jde a jaké máme další plány, a že si za rok řekneme, jestli nás to spolu baví nebo nebaví. Kromě opery teď jednám přece jen trošku intenzivněji i s činohrou, už jenom proto, že bychom chtěli nějakou činoherní produkci vrátit na Novou scénu. Jednám samozřejmě i s Jaroslavem Kyzlinkem, který má vlastně na starosti umělecké vedení opery. To aby bylo jasno, není to paní inženýrka Dominová. Jaroslav Kyzlink má smlouvu do konce příští sezony, nikoli této. Vede pohovory se sólisty a snaží se s nimi domluvit jak, kdo, kdy, za jakých podmínek bude potřeba. Jinak jsme spolu domluvení, že si do konce června řekneme k jeho pozici nějaké přesnější stanovisko. A už jsme se také domluvili na tom, že v sezoně 2014/2015 bude ve Státní opeře o premiéru víc, abychom rychleji obnovovali repertoár…

Prozradíte něco?

Konkrétní titul ještě nevíme, ale oproti plánu, který jsem převzal, bude jedna premiéra navíc. Ve spolupráci s Jaroslavem Kyzlinkem a Michalem Dočekalem jsme plán premiér trochu předělali, aby například víc vyhovoval marketingu a aby opera dostala prostor pro to, udělat víc práce ve Státní opeře. Ono to není tady v tom systému vůbec jednoduché.., Tak to jsme dodělali včera, doufám, že už do definitivní podoby.

Jaké z toho všeho máte zatím pocity? Z těch prvních tří měsíců po vašem jmenování. Je něco, co vás zásadně zarazilo, naopak něco co vás oproti očekávání potěšilo? Jak vůbec spíte?

No, spím dobře, ale pravda je, že se budím s myšlenkou na Národní divadlo. Což se mi tak zase běžně neděje. Pocity… Mám pocit, že dávám příliš mnoho rozhovorů…

To já tedy ten pocit nemám…

Na to, jak málo ještě o tom všem vím, bych raději rozhovory dával až tak za tři měsíce, kdy přece jenom budu moci uvést něco konkrétnějšího. Druhý pocit je, že je to mimořádně složitý organismus…

To jste ale musel čekat….

… to jsem samozřejmě čekal. Řada věcí je tak komplikovaná, že strašně dlouho trvá, než se dozvíte, jak to vlastně je. Ten problém asi vznikl historicky, protože se tu vytvářel stále složitější systém řízení, který pak má někdy tendenci už řídit sám sebe. Hodně spoléhám na to, že se mi v dohledné době podaří z hlediska řízení celého Národního divadla významným způsobem posílit pozici uměleckých šéfů nebo, řekněme, ředitelů jednotlivých souborů. Myslím si, že tady v přílišné snaze všechno uřídit vzniká rozsáhlý systém vysoce postavených řídicích pracovníků, a když pak divadlo řídí čtrnáct lidí, najednou jakoby mizí ty priority. A v divadle, byť je sebesložitější, přece jenom prioritou musí být nakonec to, že se nazkouší kvalitní inscenace.

A příjemné překvapení za ty tři měsíce? Nebo zjištění? Je nějaké?

Příjemné zjištění je, že vám fandí spousta lidí, kteří vám normálně netelefonují… Spousta lidí do mne vkládá naděje, což je příjemné, i když strašně zavazující, spousta lidí mi drží palce. A samozřejmě i v Národním divadle, když mluvím s lidmi podobně jako teď my dva spolu ve Slávii – mimochodem, když to sečtu, tak jsem tady ve Slávii podobně strávil snad už tři měsíce – zjišťuji, že mají zájem na tom, aby se věci vyřešily, třeba i takové, které je trápí dvacet let. Sice někdy čekají, že to vyřeším za čtrnáct dní, a jsou trošku zklamaní, že to za čtrnáct dní neumím. Ale dozvídám se spoustu věcí, svědčících o tom, že ti lidé, kromě toho, že se bojí o práci, také chtějí dobře dělat divadlo. Orchestr se na jednu stranu bojí, hráči vyjadřují obavy, kolik jich zůstane, či nezůstane, požadují sociální jistotu a stabilitu, ale na druhou stranu sami volají po tom, aby měli náročné vedení, které po nich opravdu bude něco chtít a bude je trápit tak, aby jejich výsledky byly podstatně lepší. A to je také pro mě hodně důležité a pozitivní. Když vám předseda umělecké rady řekne, že se logicky obává, aby orchestr Národního divadla neskončil, ale zároveň řekne, že by velmi stáli o to, aby jejich dirigenti byli opravdu lidé s vysokými nároky, tak vlastně dohromady to je v pořádku.

Děkuji za rozhovor.

Vizitka:
Jan Burian (1959) vystudoval pražskou DAMU, v posledním roce studií působil jako režisér v Satirickém divadle Večerní Brno. Do svého prvního angažmá nastoupil jako režisér v Divadle O. Stibora v Olomouci. V r. 1986 poprvé pohostinsky režíroval v Plzni, kde v následujícím roce přijal angažmá. Do r. 1989, kdy se stal šéfem plzeňské činohry, zde připravil řadu inscenací kontroverzních titulů (M. Bulgakov: Adam a Eva, Karel Steigerwald: Tatarská pouť, A. Kazancev: Eviny sny – čsl. premiéra). V r. 1990 nastudoval v čsl. premiéře Pokoušení Václava Havla.

V r. 1991– 95 pracoval jako režisér v Divadle na Vinohradech, v květnu 1995 se stal ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni. Jeho režie na domovské scéně pokrývají široké žánrové spektrum od velkých klasických titulů (Shakespeare, Lorca, Miller, O´Neill) po současnou českou i světovou dramatiku. Režíroval rovněž několik operních titulů (Rusalka, Carmen, Lucerna, Trubadúr, Její pastorkyňa). Ve světové premiéře uvedl v Plzni dvě hry Pavla Kohouta – Nuly a Arthurovo bolero. Nuly poté nastudoval na pozvání ředitele MCHATu Olega Tabakova v r. 2002 jako první český režisér hostující na této světově proslulé scéně.

Od r. 1990 je pedagogem oboru režie na Divadelní fakultě AMU, od r. 1992 vedoucím katedry činoherního divadla, od r. 2004 docent.

Je ředitelem Mezinárodního festivalu Divadlo, nejvýznamnější divadelní přehlídky v ČR, a viceprezidentem národního střediska ITI – UNESCO. Jako předseda Asociace profesionálních divadel České republiky a viceprezident Unie zaměstnavatelských svazů zastupuje česká profesionální divadla při jednáních na celostátní i evropské úrovni, jeho manažerská práce je kladně hodnocena v celostátním i mezinárodním kontextu.

Jako zástupce Asociace profesionálních divadel převzal 22. 11. 2012 v Bruselu Cenu PEARLE (Evropský svaz zaměstnavatelů v oblasti živých umění), jíž mezinárodní porota ocenila projekt „Posilování bipartitního dialogu v odvětvích”.

(Zdroj: web Ministerstva kultury)