V potemnělém prostoru prosvítaly kontury čtvercového stolu a za ním dřevěné židle, z rekvizit pak lahev se zkalenou vodou, noviny, plechový kýbl. V popředí se tyčily obyčejné holiny. Prostá scénografie naznačovala úspornost a střídmost své obyvatelky, jejíž každodenní rutinou a až posedlostí byla práce s léčivkami. Skrze zdánlivě všední činnost se však na povrch prodíraly projevy jejího extatického vztahu k bylinám, které zároveň neodmyslitelně asociovaly paralely k jejímu tajemstvím zahalenému, ale rozhodně atypickému, soukromí. Performerka svou postavu vystavěla na precizním propracování protikladů, na vyžadování i popírání symetrie, v tlumení i extenzi gest, na nepředvídatelném střihu vertikálního tělesného směřování k vodorovně vedené expresi. Vědomě si pohrávala s časem, jenž citelně plynul i v době zdánlivého zpomalení či ustrnutí. Performerka si sama „dávala na čas“, neuspěchané momenty nechávaly vystupovat symbolistní rovinu naznačenou podivínským chováním, například urputnou, ale nepřekonatelnou snahou odolávat kontaktu s květinami.
Autorce se podařilo do podprahově drásavého prostředí vnést groteskní prvky, které celkovou atmosféru pokaždé nadlehčily, jako by aspoň na chvíli rozfoukla prach trousící se ze sušin. Komunikovala vší tělesností, ať šlo o dynamické zapojení mimiky, lomení tělesných úrovní, nebo rozevlátá gesta odkazující ke křehkosti zhmotňovaného charakteru. Barbora Ješutová zvolila puristickou formu pohybového divadla opřenou o několik málo objektů, které však rozehrála se vší důsledností. Lahev s vodou například posloužila nejprve jako váza pro napojení rostlin, během představení i k hašení žízně hrdinky, dále pak k vytvoření louže na podlaze, kterou využila k tvorbě zvuků, pohybových vzorců opřených o rozviklané nohy v gumácích. Následně se pak voda vtiskla do šlápot, které vsákly prach a kousky květin, až se povrch nekontrolovatelně zanesl po celé ploše. Rozehrávka všech významů každého z předmětů se děla jakoby mimochodem, jako by byly na denním pořádku u této zvláštní a izolované bytosti, jejímž středobodem se stal sběr a sušení bylin, jejich balení a prodej do výkupny. Pro péči o rostliny nacházela rafinované způsoby, ať šlo o natahování šňůr, manipulaci se svázanými stébly či o závěrečný obraz, v němž se z mohutného květinového trsu stala maska s výrazně přepjatýma rukama, které asociovaly ztrhanou ženskou tvář zaživa pohřbenou do květin.
Minimalismus otiskli tvůrci do světelné kompozice i hudební dramaturgie. Vedle četných přirozených zvuků a ruchů, generovaných akcí a dechem performerky se rytmus a melodie objevovaly pouze nárazově, za to funkčně. Hudební vstupy také pomáhaly udržet diváckou pozornost, zejména pak ve druhé třetině představení, kdy protagonistka spěla k závěru, ale ještě stále nebyl v dohlednu, aby si mohla dovolit pustit vysoké nároky na přítomnost. Premiéra naznačila náročnost ve smyslu hospodárnosti vyčerpávání se, které se zde projevilo kolísáním tempa v závěrečných obrazech.
Transformace květinového aranžmá se stala vůdčím výtvarným prvkem, sušiny hlavním symbolem představení a svazky rostlin charakterotvorným objektem postavy. Seschlá těla heřmánku či řebříčku se vpíjela do osamocené, možná i šílené, ženy, která s náznaky racionality bojovala o svou duši, avšak bez příslibu doteku normality. Divák se stal pozorovatelem podivínské bytosti uzavřené ve svém světě, která s velkou pravděpodobností trpěla na každém svém kroku, ale Barbora Ješutová ji dokázala probarvit takovým způsobem, jenž do černých hlubin nestahoval, ani neprobouzel urputný bolestínský soucit. Její žena bylinkářka se sice, nám z neznámých důvodů, odstřihla od jiných lidí a světů, ale s nařezanými léčivkami jako by pečovala a hojila samu sebe, čímž se však postupně a paradoxně jimi zasypávala.
Představení Co nekvete, nevoní je sólem hodným pozornosti. Nabízí totiž interpretační hojnost, poctivě vedenou fyzickou partituru a citlivě uplatňovanou osobní náročnost performerky. Představení volně evokovalo prózu Do tmy Anny Bolavé, nebo knihu Rybí krev Jiřího Hájíčka, z tuzemských inscenačních počinů pak sólo Cécile Da Costa nazvané Roselyne, ze zahraničních se na mysl vrátila vzpomínka na květinovou pasáž z představení Songs for Takashi legendárního Raimunda Hoghe. Barbora Ješutová ve svém autorském debutu Co nekvete, nevoní přesvědčivě představila citlivý rukopis uchopující jinakost jako výzvu, kterou dokázala vytěžit pro svůj osobitý performativní pohled na odlišnost.
Co nekvete, nevoní
Koncept, performer: Barbora Ješutová
Hudba: Sára Vosobová
Světlo: Jonatán Vnouček
Outside eye: Ludmila Ješutová
Pedagogické vedení: Eliška Vavříková
Za podpory: HAMU, KD Mlejn
Premiéra 25. 6. 2021, KD Mlejn Praha
Psáno z premiéry dne 25. 6. 2021.
