Collegium 1704 předvedlo díla španělské renesance

  1. 1
  2. 2
Originální repertoár si se svým tělesem připravil Václav Luks. U nás prakticky nehrané, ale významné španělské kusy z 16. a první poloviny 17. století, se v podání výborných interpretů staré hudby rozezněly vršovickým kinem Vzlet, vizuálně i akusticky netradičním prostorem.

Collegium 1704, Koncert El Fuego, sál kina Vzlet v pražských Vršovicích čtvrtek 30. září 2021 (zdroj Collegium 1704)
Collegium 1704, Koncert El Fuego, sál kina Vzlet v pražských Vršovicích čtvrtek 30. září 2021 (zdroj Collegium 1704)

Staré sokolské kino Vzlet v pražských Vršovicích, vybudované ve dvacátých letech minulého století, se v září tohoto roku otevřelo veřejnosti. Po dlouhých dekádách chátrání a náročné rekonstrukci se v jeho prostorách usídlily tři kulturní organizace: divadlo Vosto5, Kino Pilotů a Collegium 1704. Společně se o prostor dělí a každé pořádá své vlastní kulturní akce. Ve čtvrtek 30. září 2021 představilo Collegium 1704, které v tomto novém domovském v prostoru i zkouší, divákům svěží a u nás rozhodně neohrané kusy španělské renesance. Koncert, zahrnující pásmo vokálních a instrumentálních skladeb, byl zaměřen zejména na tvorbu katalánského skladatele Matea Flechy(1481–1553). Podle jeho skladby El Fuego (Oheň), byl ostatně koncert i pojmenován. Proslavil se takzvanými ensaladas, doslova „hudebními saláty“.

Tyto poměrně dlouhé světské skladby v sobě kombinují jednoduchý děj, určité morální ponaučení, zvukomalebnost a často i rozličná nářečí, či jazyky. K tomu všemu se Flecha často nebál přidat ani notnou dávku sarkasmu. Důmyslné „saláty“ zazněly na koncertě dohromady čtyři: El Fuego, La Bomba (Vodní pumpa), La Negrina (Černoška) a La Guerra (Bitva). Mezi ně pak byly vloženy ještě čistě instrumentální skladby od Bartoloméa de Selma y Salaverde(ca 1595–ca 1638) a Diega Ortize (ca 1510–ca 1567), čímž od sebe byly formálně relativně podobné Flechovy skladby vkusně odděleny. Závěrečným dílem pak bylo symbolické Salve Regina od Tomáse Louise de Victoria(1548–1611).

Koncert začal Flechovým El Fuego, vykreslujícím situaci u městského požáru. Osm zpěváků a zpěvaček z Collegia Vocale 1704, doprovázených sedmi zručnými instrumentalisty (dvěma trombonisty, cinkistou, gambistkou, dulcianistkou, loutnistou a cembalistou) se postaralo o živelný popis lidí, kteří zoufale bojují s požárem. Volají o pomoc a shánějí vodu. Text postupně přechází do zbožné písně a končí přirovnáním víry v Boha ke spásné vodě boží, která zažehná nebezpečí. Zpěváci i instrumentalisté předvedli pěkný, vyvážený výkon, přesné frázování i pohotové rytmické změny.

Richard Šeda, Collegium 1704, Koncert El Fuego, sál kina Vzlet v pražských Vršovicích čtvrtek 30. září 2021 (zdroj Collegium 1704)
Richard Šeda, Collegium 1704, Koncert El Fuego, sál kina Vzlet v pražských Vršovicích čtvrtek 30. září 2021 (zdroj Collegium 1704)

Následovala instrumentální skladba od Bartolomea de Salma y Salaverde, Canzon a doi (basso e soprano), no. 11, ve které se ve virtuozních sólových vyhrávkách střídal cink s basovým dulcianem. Dulcianistka Dóra Király (která je zároveň žačkou Györgyi Farkas, dlouhodobé členky Collegia) zapůsobila velice dobrou a technicky jistou hrou. Naopak známý český cinkista Richard Šeda tentokrát, bohužel, nebyl příliš ve formě. Cink, nástroj s malým nátrubkem, připomínající flétnu, obvykle zakřivený, je velmi ošemetný a náročný, intonace je i při výborném zvládnutí nástroje stále labilní. Šedovi se bohužel od začátku příliš nedařilo a většinu času byl z nějakého důvodu nepříjemně pod tónem, což si velmi dobře uvědomoval. Z jeho chování a výrazu dokonce mohl divák číst, že je mu to upřímně líto, ale že se s tím asi nedá příliš udělat.

Jako třetí přišla na řadu La Bomba od Matea Flechy. Bomba v tomto významu neznačí žádnou výbušninu, ale vodní pumpu, odčerpávající vodu ze zaplavované lodi. Jedná se o relativně známou Flechovu skladbu, pojednávající o topících se námořnících, kteří jsou nakonec, po modlitbách k opravdu všelijakým svatým, z moře zachráněni. Zde se projevil zejména znělý hlas sopranistky Pavly Radostové, která má bujarou skladbu zřejmě v oblibě a může se tak u pultu soustředit i na drobné náznaky „tanečních španělských pohybů“. Další skladbou byla Ricercada tercera sobre el madrigal O felici occhi miei od Diega Ortize, krátké instrumentální dílo podle madrigalu Jacoba Arcadelta. Po expozici trombonistů (Pavel Novotný a Ondřej Sokol) excelovala v sóle gambistka Hana Fleková. Její úchvatná hra byla jinak po většinu představení v okolních nástrojích lehce utopena, což byla veliká škoda. Na vině podle mě mohl být i široký prostor kina. Je možné, že v jiné části hlediště byla akustika více odlišná.

Poté přišel na řadu opět Flecha se sarkastickou ensaladou La Negrina (Černoška). Text skladby, znějící zprvu liturgicky, se nakonec obrací až k absurdním slovům „alangandanga gugurumbé…“. Skladba využívá i malého, roztomilého, „responsoriálního“ efektu, když jednotliví zpěváci vyvolávají a popisují, jak se narodilo dítě v Betlémě a ostatní jim sborově odpovídají. Pro tyto malé a vlastně lehce přehlédnutelné detaily patří La Negrina k jedněm z prastarých ukázek imitace africké kultury. I rytmizace opakovaných slov gugurumbé zcela zjevně odkazuje na divoké rytmy afrických kmenů. Je jen škoda, že Collegium na tuto hru úplně naplno nepřistoupilo a jediným trochu rytmickým nástrojem tak v podstatě zůstala jen barokní kytara, ačkoli z ní theorbista Jan Krejča vykouzlil mnohé. Mám za to, že minimálně jedna zpěvačka by v ruce nějaká lidová chrastítka jistě třímala ráda.

Následujícím číslem byl další instrumentální kus Bartolomea de Selma y Salaverde, v němž opět zápasil s intonací odvážný cinkista. Ačkoli zápolil velmi neúspěšně, obecenstvo ho zahrnulo sympatickým potleskem podpory. Poslední ensaladou Matea Flechy byla La Guerra, dramatický popis bitevní vřavy, střelby z děl a arkebuz. Není to ovšem žádný vojenský marš, ale opět důvtipná píseň, jejíž finální pointou je že vítězství, které svět přemáhá, je naše víra“.

Poslední instrumentální skladbou byla Ortizova Recercada primera sobre Douce Mémoire, hudební parodie (imitace) známé francouzské skladby. V táhlých frázích se dobře projevily hlavně dechy – oba trombony i cink, který se hráči již dařilo držet v čistých polohách.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments