Collegium 1704 zahrálo Monteverdiho kultivovaně a vyváženě

  1. 1
  2. 2
Madrigali guerrieri et amorosi je dalším z řady zatím devíti online koncertů platformy Universo 1704 barokního orchestru a vokálního ensemblu Collegium 1704, další budou následovat. Ačkoliv koncert převzal název poslední osmé knihy madrigalů Claudia Monteverdiho z roku 1638, na koncertě zazněly skladby i z dalších knih.

Collegium 1704, Collegium Vocale 1704: Madrigali guerrieri et amorosi (foto Collegium 1704)
Collegium 1704, Collegium Vocale 1704: Madrigali guerrieri et amorosi (foto Collegium 1704)

Podle slov Václava Lukse, uměleckého vedoucího souboru, vzniká projekt od konce roku 2020 z „touhy po kontaktu s hudbou a vyjádřením potřeby pokračovat v umělecké práci i v době, kdy živé koncerty nejsou možné…“ s přesvědčením, že se tak posluchačům zprostředkuje „svět plný hlubokých emocí, jiskřivé radosti a neobyčejné krásy.“ Ten je předáván nejen hudbou, ale také vizuálním zpracováním koncertů v historických prostorách, v případě Monteverdiho madrigalů v Tanečním sále zámku Nebílovy, který vyniká neobvyklými rostlinnými malbami Antonína Tuvory. Koncerty tak nahrazují určitou nevýhodu online formátu zajímavou vizualizací a tím i propagací mnohým z nás neznámých, ale přitažlivých prostor. Video stránku zajišťuje fotograf a kameraman Tokpa Korlo, kterému snad i jeho budhistické zaměření pomáhá k citlivému vnímání světla a stínu, které je významotvorné i pro baroko, i když v odlišném kulturním kontextu. Projekt je dostupný ze stránek souboru přesměrováním na streamovací portál Vimeo.

Koncert se měl původně uskutečnit živě v kostele sv. Šimona a Judy a jeho termín byl překládán, nicméně i nahrávka má svoje přednosti, přestože, jak říká Václav Luks, nenahrazuje živý koncert. Můžeme si ji poslechnout opakovaně a pozorně sledovat vztah textu k výrazivu hudby, což je právě v případě Monteverdiho stylotvorný rys. Na webu Collegia 1704 najdeme původní text i překlady od Marie Kronbergerové. Pečlivost doprovodného textu je u souboru zvyklostí a je užitečné, že si zájemce může před zakoupením nahrávky informace prostudovat v úplnosti.

Ačkoliv koncert převzal název zřejmě nejpopulárnější poslední osmé knihy madrigalů autora Madrigali guerrieri et amorosi (Madrigaly válečné a milostné) z roku 1638, na koncertě zazněly skladby i z dalších knih, z dramaturgických důvodů neřazených chronologicky, a to v následujícím pořadí: Altri canti di Marte (O Martovi jiný ať tu pěje) pro dva soprány, kontraalt, dva tenory, bas a basso continuo na text Giambattisty Marina z knihy osmé (1638); Troppo ben puó (Tak mocná je) pro soprán, alt, dva tenory, bas a basso continuo na text Giovanniho Battisty Guarini z knihy páté (1605); Amor che deggio far (Co mám dělat, Amore) pro dva soprány, tenor, bas, dvoje housle a basso continuo na anonymní text z knihy sedmé (z roku 1619), Chiome d´oro (Zlatými kadeřemi) pro dva soprány, dvoje housle, basovou loutnu (chitarrone) a spinet na anonymní text z knihy sedmé; Qui rise, o Tirsi (Ó, Tirsisi,  tady se smála) pro dva soprány, dva tenory, bas a basso continuo na text Giambattisty Marina z knihy šesté (z roku 1614); Piagne e sospira (Plakala a vzdychala) pro dva soprány, alt, tenor a bas na text Torquata Tassa z knihy čtvrté (1603) a Hor che´l ciel e la terra (Teď, když mlčí nebe i země..) na text Francesca Petrarcy pro soprán, alt, tři tenory, bas, dvoje housle a basso continuo z knihy osmé.

Collegium 1704, Collegium Vocale 1704: Madrigali guerrieri et amorosi (foto Collegium 1704)
Collegium 1704, Collegium Vocale 1704: Madrigali guerrieri et amorosi (foto Collegium 1704)

Název poslední osmé knihy autora je nejznámější, snad i proto, že vyjadřuje emoční paradox vypjaté doby manýrismu a hodí se pro výrazný titulek celého koncertu. Vstupní skladba Altri canti di Marte (O Martovi ať jiný tu pěje) v souladu s textem nastupuje rázným výrazem a vyhovuje zahájení koncertu i svým plným zvukem celého souboru. Možnost poslechu online dovoluje lépe si ověřit záměr autora vystihnout vcelku prvoplánově vývoj významu jednotlivých obrazů textu.

Giambattista Marino byl módním, excentrickým autorem. Jeho styl je označovaný jako vyumělkovaný, s řadou slovních hříček a neobvyklých obrazů. Pro Monteverdiho to byl podklad pro výrazovou amplifikaci hudbou, protože jak napsal: „Cílem každé dobré hudby je zasáhnout duši“ a „moderní skladatel buduje svá díla na základě pravdy,“ přičemž „pravdou“ byl míněn především výrazový soulad s významem textu a výraz „moderní“ se týkal tzv. „druhé praxe“ („seconda pratica“ nebo „stile moderno“ – termín Giulia Cacciniho). „Druhá praxe“ se vztahuje k volnějšímu pojetí disonancí (tzv. nepřipravených) a melodiky (velké skoky, rychlé běhy stylu „concitato“ apod.) pro přesnější vyjádření módních, emotivních, dramaticky vypjatých nebo obsahově kontrastních textů. To vše našlo hudební prostředky v nastupující monodii a praxi bassa continua.

Z filosofického hlediska „první praxe“ odkazuje ještě spíše do minulosti, kdy byla hudba součástí quadrivia v blízkosti matematiky, geometrie a astronomie se stěžejním pojmem harmonie v ontologickém smyslu, zatímco „druhá praxe“ přibližuje hudbu ze sedmi svobodných umění, tzv. triviu, především k rétorice a gramatice, tj. vnímání hudby jako jazyka svého druhu. Je to tedy de facto velký filosofický obrat ve vnímání významu a pozice hudby, který se pak v různých vlnách a opozicích v hudbě vrací do současnosti. Claudio Monteverdi ve své tvorbě ještě dokázal oba přístupy prolnout.

Collegium 1704, Collegium Vocale 1704: Madrigali guerrieri et amorosi (foto Collegium 1704)
Collegium 1704, Collegium Vocale 1704: Madrigali guerrieri et amorosi (foto Collegium 1704)

Z osmé knihy byla také záměrně dramaturgicky vybrána závěrečná skladba na text Petrarcova sonetu Hor che´l ciel e la terra (Teď, když mlčí nebe, země i vánek…), která umně sleduje malebnost textu, kde na pozadí noční scenérie básník vybarvuje své „sladké trápení,“ které, podobně jako v textu pro mne snad nejkrásnějšího skvěle předneseného chromatického madrigalu Piang´e sospira (Plakala a vzdychala) v praxi dokresluje dobově populární chápání melancholie jako „sladkobolného pocitu“ (viz Anatomie melancholie Roberta Burtona z roku 1621). Tento madrigal je vnímán jako umný koncentrát Monteverdiho stylu, tedy vhodný na uzavření koncertu.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


4.5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments