Widmann a Kožuchin na Pražském jaru: Je možné skloubit dva různé obory ve virtuosní míře?

U obrazovky jsem se usadil s otázkou: Má v dnešní době umělec ještě možnost skloubit dva různé obory činnosti ve virtuosní – míněn dnešní standard virtuosity – míře? Jinými slovy, že je Jörg Widmann světovým skladatelem, je známo. Dokáže však, že je také světovým klarinetistou? Před začátkem koncertu mluvil s průvodcem koncertu, Markem Šulcem, o virtuositě, která nemá být povrchní, a že virtuosita má mnoho tváří, přičemž člověk musí přijímat výzvy, jinak jeho hudba zmrtví, a tak se při své práci snaží jít až na pomyslný okraj, až k limitům. Použil též sousloví „ad absurdum“, což je přesně název jedné z jeho skvělých, velmi virtuosních skladeb pro sólovou trumpetu. V krátkém úvodním příspěvku též zmínil, jak je ovlivněn zejména romantickou hudební tradicí, což je jistě důvod, proč byl program orámován skladbami jeho oblíbených romantiků.

Úvodní opus, Fantazijní kusy, op. 73 Roberta Schumanna byl možná jaksi rozehřívací, když už víme, kam až byli nakonec schopni umělci vygradovat svůj um. Widmann nám hned zkraje ukázal, že je typem člověka, který na pódiu zdaleka není strnulý; jeho projev není nepodobný tanci – velmi sympatické.

Podobně sympaticky se ihned projevil druhý z umělců, klavírista Denis Kožuchin. Widmanna doprovodil s obrovským citem a bez potřeby být oslaven. Nejspíše věděl, že jeho chvíle přijde.

Jedna z mála rušivých věcí: možná to bylo dáno zmíněným „rozehříváním“, ale nepůsobí dobře, když interpret není duchem přítomný v místech, kdy má zrovna pauzu. Bylo až příliš znatelné, jak si Widmann prohlíží noty či upravuje nátisk při čekání na svůj další vstup. Zkrátka bylo zřejmé, jak v časech pomlk pouští své soustředění a jakoby vystupuje z dění. K polehčení však dodejme, že tento jev postupně vcelku vymizel.

Denis Kožuchin se naplno představil v díle Jedenáct humoresek od Jörga Widmanna (pro klavír sólo), tedy hned v druhé skladbě jsme měli možnost poslechnout si Widmanna-skladatele. Jedenácti kratších atonálních, velmi sugestivních a kompozičně umně vystavěných kusů se Kožuchin zhostil suverénně a nenechal nikoho na pochybách o své “extratřídě”. Hned první skladbou diváky musel dokonale vtáhnout – pestrý úhozový repertoár spolu s výjimečným muzikantstvím prorazili svou působivostí i hradbu počítačového displeje. Neuvěřitelné. (Možná snad jen výrazové rubato bylo v celém cyklu lehce nadužito, ale to jen do závorky.)

Co se týče dramaturgie, nedokázal jsem se ubránit pocitu, že stylový střih byl přílišný, že ze standardního Schumanna přejít rovnou na místy punktualistickou atonalitu je trochu příkré – asi hlavní výtka koncertu. Widmann sice řekl, jak čerpá z 19. století inspiraci a na jeho tradici se snaží navazovat, když to však potom laickému a nejen takovému uchu není slyšet, když je dílo onomu, ze kterého čerpá, podobné spíše teoreticky než slyšitelně, pak taková obhajoba dramaturgie nemůže dobře fungovat. Schumann a úvodní Widmann od sebe byli příliš vzdáleni, dle mého soudu.

Druhou svou skladbu si Widmann zahrál sám. Fantazie pro sólový klarinet je skladba napsaná skladatelem v jeho devatenácti letech a jak prozradil, je to jedna z velmi mála kompozic, se kterou je schopen se ztotožnit i po takto dlouhé době. Jedná se mimo jiné o přehlídku možností klarinetu – frullato a glissando je zde jen základním vyjadřovacím prostředkem.

Koncert, ihned řekněme, že po právu, uzavřelo („nejlepší na konec“) Grand duo concertant, op. 48 od Carla Marii von Webera, pro klarinet a klavír. V tomto dobře vyváženém díle (míněno, že každý z nástrojů má poslechově velmi podobný význam) Kožuchin a Widmann předvedli velmi obdivuhodnou sehranost a leckterému divákovi jistě nešlo na rozum, jak je možné se v tak rychlém tempu (se kterým navíc v průběhu podstatně hýbali!) vždycky rytmicky sejít na souzvucích – k zaznamenání nebyla snad jediná neshoda.

Tato poslední skladba nabídla nejlepší příležitost pro zodpovězení otázky, zda je možné skloubit dva obory na špičkové úrovni. Interpreti byli velmi vyrovnanými partnery a předpoklad Widmannova interpretačního zaostávání za Kožuchinem se mi nepotvrdil. Myslím si však, že Widmannovu tónu přece jen ve vysokých polohách ve forte chybí jistá klenutost a měkkost, jedná se však opravdu o nuanci.

Matiné plné virtuosity zaujalo.

Pražské jaro – Widmann & Kožuchin
23. května 2021, 11:00 hodin

Program:
Robert Schumann: Fantazijní kusy op. 73
Jörg Widmann: Fantazie pro sólový klarinet
Jörg Widmann: Jedenáct humoresek
Carl Maria von Weber: Grand duo concertant op. 48

Interpreti:
Jörg Widmann – klarinet
Denis Kožuchin – klavír