Collegium 1704 zahrálo Monteverdiho kultivovaně a vyváženě

Podle slov Václava Lukse, uměleckého vedoucího souboru, vzniká projekt od konce roku 2020 z „touhy po kontaktu s hudbou a vyjádřením potřeby pokračovat v umělecké práci i v době, kdy živé koncerty nejsou možné…“ s přesvědčením, že se tak posluchačům zprostředkuje „svět plný hlubokých emocí, jiskřivé radosti a neobyčejné krásy.“ Ten je předáván nejen hudbou, ale také vizuálním zpracováním koncertů v historických prostorách, v případě Monteverdiho madrigalů v Tanečním sále zámku Nebílovy, který vyniká neobvyklými rostlinnými malbami Antonína Tuvory. Koncerty tak nahrazují určitou nevýhodu online formátu zajímavou vizualizací a tím i propagací mnohým z nás neznámých, ale přitažlivých prostor. Video stránku zajišťuje fotograf a kameraman Tokpa Korlo, kterému snad i jeho budhistické zaměření pomáhá k citlivému vnímání světla a stínu, které je významotvorné i pro baroko, i když v odlišném kulturním kontextu. Projekt je dostupný ze stránek souboru přesměrováním na streamovací portál Vimeo.

Koncert se měl původně uskutečnit živě v kostele sv. Šimona a Judy a jeho termín byl překládán, nicméně i nahrávka má svoje přednosti, přestože, jak říká Václav Luks, nenahrazuje živý koncert. Můžeme si ji poslechnout opakovaně a pozorně sledovat vztah textu k výrazivu hudby, což je právě v případě Monteverdiho stylotvorný rys. Na webu Collegia 1704 najdeme původní text i překlady od Marie Kronbergerové. Pečlivost doprovodného textu je u souboru zvyklostí a je užitečné, že si zájemce může před zakoupením nahrávky informace prostudovat v úplnosti.

Ačkoliv koncert převzal název zřejmě nejpopulárnější poslední osmé knihy madrigalů autora Madrigali guerrieri et amorosi (Madrigaly válečné a milostné) z roku 1638, na koncertě zazněly skladby i z dalších knih, z dramaturgických důvodů neřazených chronologicky, a to v následujícím pořadí: Altri canti di Marte (O Martovi jiný ať tu pěje) pro dva soprány, kontraalt, dva tenory, bas a basso continuo na text Giambattisty Marina z knihy osmé (1638); Troppo ben puó (Tak mocná je) pro soprán, alt, dva tenory, bas a basso continuo na text Giovanniho Battisty Guarini z knihy páté (1605); Amor che deggio far (Co mám dělat, Amore) pro dva soprány, tenor, bas, dvoje housle a basso continuo na anonymní text z knihy sedmé (z roku 1619), Chiome d´oro (Zlatými kadeřemi) pro dva soprány, dvoje housle, basovou loutnu (chitarrone) a spinet na anonymní text z knihy sedmé; Qui rise, o Tirsi (Ó, Tirsisi,  tady se smála) pro dva soprány, dva tenory, bas a basso continuo na text Giambattisty Marina z knihy šesté (z roku 1614); Piagne e sospira (Plakala a vzdychala) pro dva soprány, alt, tenor a bas na text Torquata Tassa z knihy čtvrté (1603) a Hor che´l ciel e la terra (Teď, když mlčí nebe i země..) na text Francesca Petrarcy pro soprán, alt, tři tenory, bas, dvoje housle a basso continuo z knihy osmé.

Název poslední osmé knihy autora je nejznámější, snad i proto, že vyjadřuje emoční paradox vypjaté doby manýrismu a hodí se pro výrazný titulek celého koncertu. Vstupní skladba Altri canti di Marte (O Martovi ať jiný tu pěje) v souladu s textem nastupuje rázným výrazem a vyhovuje zahájení koncertu i svým plným zvukem celého souboru. Možnost poslechu online dovoluje lépe si ověřit záměr autora vystihnout vcelku prvoplánově vývoj významu jednotlivých obrazů textu.

Giambattista Marino byl módním, excentrickým autorem. Jeho styl je označovaný jako vyumělkovaný, s řadou slovních hříček a neobvyklých obrazů. Pro Monteverdiho to byl podklad pro výrazovou amplifikaci hudbou, protože jak napsal: „Cílem každé dobré hudby je zasáhnout duši“ a „moderní skladatel buduje svá díla na základě pravdy,“ přičemž „pravdou“ byl míněn především výrazový soulad s významem textu a výraz „moderní“ se týkal tzv. „druhé praxe“ („seconda pratica“ nebo „stile moderno“ – termín Giulia Cacciniho). „Druhá praxe“ se vztahuje k volnějšímu pojetí disonancí (tzv. nepřipravených) a melodiky (velké skoky, rychlé běhy stylu „concitato“ apod.) pro přesnější vyjádření módních, emotivních, dramaticky vypjatých nebo obsahově kontrastních textů. To vše našlo hudební prostředky v nastupující monodii a praxi bassa continua.

Z filosofického hlediska „první praxe“ odkazuje ještě spíše do minulosti, kdy byla hudba součástí quadrivia v blízkosti matematiky, geometrie a astronomie se stěžejním pojmem harmonie v ontologickém smyslu, zatímco „druhá praxe“ přibližuje hudbu ze sedmi svobodných umění, tzv. triviu, především k rétorice a gramatice, tj. vnímání hudby jako jazyka svého druhu. Je to tedy de facto velký filosofický obrat ve vnímání významu a pozice hudby, který se pak v různých vlnách a opozicích v hudbě vrací do současnosti. Claudio Monteverdi ve své tvorbě ještě dokázal oba přístupy prolnout.

Z osmé knihy byla také záměrně dramaturgicky vybrána závěrečná skladba na text Petrarcova sonetu Hor che´l ciel e la terra (Teď, když mlčí nebe, země i vánek…), která umně sleduje malebnost textu, kde na pozadí noční scenérie básník vybarvuje své „sladké trápení,“ které, podobně jako v textu pro mne snad nejkrásnějšího skvěle předneseného chromatického madrigalu Piang´e sospira (Plakala a vzdychala) v praxi dokresluje dobově populární chápání melancholie jako „sladkobolného pocitu“ (viz Anatomie melancholie Roberta Burtona z roku 1621). Tento madrigal je vnímán jako umný koncentrát Monteverdiho stylu, tedy vhodný na uzavření koncertu.

To, co zaujme na kvalitě interpretace madrigalů souborem Collegia, je v porovnání s řadou dostupných nahrávek především kultivovanost, stylovost a vyvážená jemnost zvuku, frázování, dynamika, v tomto koncertu především ve složce Collegia Vocale 1704. V madrigalu s typickým tečkovaným rytmem Chiome d´oro (Zlatými kadeřemi) se přidává i žertovnost a vzájemný komunikační kontakt ženského sopránového dua.

Na okraj – jestliže se koncerty konají v historických prostorách a Monteverdiho madrigaly jsou tak trochu dramatickou „kuchyní“ pro jeho operní díla, přivítala bych více stylové, ne černé oblečení, alespoň u žen. Problémy bývají i s platformou Vimeo, která sice vyniká celkově větší vytříbeností obsahu i kvalitou obrazu 4K, ale nepřizpůsobuje se momentální rychlosti internetu automaticky jako YouTube, takže posluchač, který si koupí nahrávku, nebo, bohužel pro něj, jen streaming, se pak často potýká s tím, že se občas záznam „seká“, nebo se mu dokonce ani nespustí, protože se musí kvalita nastavit ručně.

Mám k dispozici poměrně rychlý internet jištěný dvěma sítěmi, ale nepodařilo se mi pustit video ani jednou bez nějakého zádrhele, takže doporučuji, aby později byla videa umístěna i na YouTube kanál, který také umí přehrát kvalitu 4K, ale je flexibilnější a dá se zajistit rovněž bez reklam. Platba by se dala zajistit i jinou cestou. Nahrávka by pak jistě zaujala široké publikum, protože YouTube má vzhledem k vlastnictví Googlem i lepší vyhledání.

Collegium 1704 vytvořilo platformu online s názvem Universo 1704. Uvádí na ní premiéry svých videokoncertů, které vznikly v průběhu podzimních měsíců 2020 a začátkem letošního roku v ČR a v Německu. První sérii tvoří 9 videokoncertů složených z děl Johanna Sebastiana Bacha, Jana Dismase Zelenky, Claudia Monteverdiho, Baldasarea Galuppiho a Wolfganga Amadea Mozarta.

„Universo 1704 je výsledkem touhy po kontaktu s hudbou a vyjádřením potřeby pokračovat v umělecké práci i v době, kdy živé koncerty nejsou možné. Nejedna se však o náhradu živých koncertů, ale o novou ideu a koncept spojující zážitek z poslechu hudby s neotřelým vizuálním zpracováním,“ komentuje Václav Luks.

Prvním videokoncertem bylo Bachovo Magnificat, natočené v drážďanském Annenkirche, kde Collegium vystupuje pravidelně v cyklu Hudební most Praha-Drážďany. Na konci března Madrigali Guerrieri et amorosi – pěti a šestihlasé madrigaly na zámku Nebílovy. Hudbě Zelenky bude patřit celkem pět z devíti videokoncertů první série. Další lokalitou je Trojský zámek a zrekonstruovaný vršovický Kulturní palác Vzlet, nebo barokní zámek Lnáře s Mozartovským koncertem.

Madrigali guerrieri et amorosi
4. online koncert – Platforma Universo 1704

Program:
Claudio Monteverdi:
Altri canti di Marte
Troppo ben puó
Amor che deggio far
Chiome dʼoro
Qui rise, o Tirsi
Piagne e sospira
Hor che’l ciel e la terra

Účinkující:
Helena  Zemanová – 1. housle
Simona Tydlitátová – 2. housle
Hana Fleková – viola da gamba
Václav Luks – cembalo
Jan Krejča – theorba

Pavla Radostová – soprán
Barbora Kabátková – soprán
Daniela Čermáková – alt
Ondřej Holub – tenor
Čeněk Svoboda – tenor
Jaromír Nosek – bas

Collegium 1704
Collegium Vocale 1704
Václav Luks – dirigent