Cornwallské operní drama Ethel Smyth The Wreckers ožilo na BBC Proms v Royal Albert Hall
Glyndebournské uvedení opery je průlomové z hudebního i hudebně-historického hlediska. Dílo zde bylo nastudováno v původním francouzském originále, k čemuž bylo nutno rekonstruovat partituru z dochované anglicko-německé verze zatížené úpravami a škrty, v níž dokonce určité části chyběly. Tohoto nelehkého úkolu se chopil tým z Glyndebourne – umělecký ředitel Stephen Langridge, hudební ředitel Robin Ticciati, režisérka Melly Still a především archivář festivalu Martin Bennett, kterému se podařilo z různých pramenů původní operu restaurovat. Chybějící instrumentaci doplnil Tom Poster.
The Wreckers (do češtiny obtížně přeložitelné – „Wrecker“ je někdo, kdo zapříčiní ztroskotání lodi na pobřeží, aby se mohl zmocnit jejího nákladu) jsou jednou z velkých britských oper – podobně jako Brittenův Peter Grimes o čtyři dekády později – jež pracuje s fyzickou přítomností moře, které evokuje svým vnitřním neklidem soukromá lidská dramata. Děj se soustředí na obyvatele pobřeží, kteří zápasí o svou existenci, a to až do té míry, že berou zákon do vlastních rukou. „Je to exploze barev a extravagance, již drama předkládá,“ říká dirigent Robin Ticciati. „A třebaže v bohatství skladatelčiny hudby najdeme hodně vlivů, její kompoziční řeč je jedinečná, a co je důležitější – vnitřně pravdivá.“ The Wreckers je dílo pro britskou hudební historii nesmírně důležité. Bylo svého času přivítáno jako opera „prvořadé důležitosti“ a možná vůbec „nejlepší opera, kterou kdy anglický skladatel napsal“.
Příběh, který Ethel Smyth vytvořila společně s libretistou Henry Brewsterem (1850–1908), je zasazen na nejzápadnější anglické útesy Atlantického oceánu, do Cornwallu. Do prostředí chudých rybářů, do dramatické krajiny, jíž dominují rozkladné skály a dunící vlnobití. Do míst, kde kýženým zdrojem obživy je kořist ze ztroskotaných lodí. Obyvatelé vesnice, v níž se děj odehrává, lákají lodě na skaliska falešnými světly a jejich vraky nemilosrdně drancují. Milovníci díla Daphne du Maurier toto prostředí dobře znají z proslulého románu o pobřežních lupičích Hospoda Jamajka. The Wreckers se odehrávají v době, kdy ještě v duchu takzvaného pobřežního zákona platilo, že trosky a náklad ztroskotané lodi se stávají majetkem obyvatelů, u jejichž břehů se loď roztříštila. Tento zákon se začal měnit až ve druhé polovině 18. století, kdy místo práva přivlastnit si vše byla stanovena odměna za pomoc při záchraně majetku.
Jednou z hlavních postav The Wreckers je kazatel Pascoe, který jednání vesničanů schvaluje a podporuje – v neúrodném místě si jinak živobytí zajistit nelze a pobřežní pirátství je cesta, již jim ukazuje Bůh. Nemyslí si to však všichni – proti je mladá Pascoeova manželka Thirza, která svému muži jeho postoj vyčítá. A existuje ještě kdosi neznámý, který zapalováním jiných signálních světel ukazuje lodím správnou cestu. O jeho existenci zpravuje vesničany strážce zdejšího majáku Laurent, který záměrně chybnou navigací lodě na skaliska navádí. Vesničané v hněvu hledají tohoto „zrádce“. Netuší, že je jím tajný milenec Thurzy Mark – oba plánují útěk z vesnice, aby mohli začít nový život daleko odtud a od zdejšího zla. Základem dramatu je tak nejen počínání vesničanů, ale i propletenec společensky nežádoucích milostných vztahů. Pascoe se domnívá, že je to Thirza, kdo maří počínání vesničanů, a bere vinu na sebe, aby ji zachránil. Jeho odsouzení a popravě zabrání však Mark, který odhaluje sebe sama jako hledaného zrádce. Markova žárlivá bývalá milenka Avis chce ovšem získat Marka zpět pro sebe, a tak mu poskytuje falešné alibi a viní Thurzu, že Marka očarovala. Mark však neústupně trvá na svém přiznání a Thirza je odhodlána zemřít s ním. Prokleti svou obcí jako cizoložníci a zrádci jsou Mark a Thirza odsouzeni ke smrti utonutím. Opona nad dramatem padá v okamžiku, kdy obrovská vlna pohltí mileneckou dvojici.
V této opeře se odráží mnohé z osobních vztahů a peripetií Ethel Smyth. Životní osudy této skladatelky, spisovatelky a sufražetky byly všechno, jen ne poklidné a spořádané. Byla jedním z osmi dětí v rodině generálmajora sloužícího v hrabství Surrey jižně od Londýna. Dominantní otec nesouhlasil s tím, aby se profesionálně věnovala hudbě a komponovala, nakonec jí však dovolil přesídlit do Lipska a zapsat se na tamější proslulou konzervatoř. Smyth studovala skladbu u Heinricha von Herzogenberg, psala komorní hudbu – například sonáty pro housle a violoncello (obě roku 1887) i celé své klavírní dílo (cca 1877–80). Na kontinentě se seznámila s J. Brahmsem, E. Griegem, P. I. Čajkovským i Clarou Schumann.
Do Anglie se vrátila v roce 1889. Zde pak kromě celé řady koncertních skladeb vytvořila celkem šest oper, z nichž nejvýznamnější jsou dvě – kromě The Wreckers ještě další v pořadí Der Wald (Les), která měla premiéru v roce 1901 v Lipsku, byla následně uvedena v Covent Garden a v roce 1903 i v newyorské Metropolitní opeře. Ethel Smyth se tak stala první ženou a až do roku 2016 jí zůstala, jejíž opera byla v MET provedena. V roce 1910 byla za své bojovné skutky v hnutí za ženské volební právo odsouzena na dva roky do vězení – její útočný Pochod žen se stal hymnou sufražetek. Když se jí v pozdějším věku zhoršil sluch, věnovala se psaní memoárů. Uznáním její umělecké činnosti je řada čestných prestižních titulů na několika univerzitách, v roce 1922 získala i ocenění Dáma komandér Řádu britského impéria.
Její osobní život byl plný milostných dobrodružství a vzplanutí, především k ženám. Mnoho let měla poměr se svým spolupracovníkem, spisovatelem, filozofem a autorem libreta k The Wreckers Henrym Brewsterem. Když se spolu poprvé setkali v roce 1880, byl Brewster ženatý a Smyth byla zprvu přitahována spíše k jeho manželce než k němu. Ale Brewster se do skladatelky zamiloval a skutečně její lásku získal. To mu však nebránilo v tom, aby nepodporoval vztahy této své milenky s jinými ženami. Smyth by si ovšem ve svém milostném počínání ani bránit nenechala. Při komponování The Wreckers prožívala vášnivou milostnou romanci s jednou z nejvlivnějších mecenášek umění ve Francii – Winnarettou Singer, princeznou Edmond de Polignac (1865–1943), která neúnavně podporovala její tvorbu. Skladatelka později vysvětlovala, že první akt opery byl komponován „ve jménu Winnaretty“. Smyth se však ve své lásce zklamala – Winnaretta dávala přednost mladším, aristokratičtějším ženám, takže třetí dějství Smyth napsala už „navzdory Winnarettě“.
Vztah skladatelky s Brewsterem je základem emocionálního půdorysu opery, ale mnohé z její horoucnosti, nekompromisnosti a vzdorovitosti v jednání postav a v hudbě pramení z bouřlivého vztahu s mecenáškou. The Wreckers je dílo, které vznikalo mnoho let. Cornwall inspiroval skladatelku svou krajinou a legendami již v roce 1886 při rodinné dovolené, ale ke kompozici opery ze zdejšího prostředí se odvážila až takřka po dvaceti letech, kdy už měla skladatelské zkušenosti a cítila se být na vrcholu sil. Doufala, že tato opera upevní její pozici jako jedné z předních operních skladatelek. Protože tehdejší ředitel Covent Garden byl nadšen pro vše francouzské, domnívala se Smyth, že snadněji u něj operu prosadí, bude-li text libreta ve francouzštině. Ale Covent Garden novou operu s titulem Les naufrageurs odmítla. Požadovala její předchozí úspěšné uvedení v zahraničí, takže autorka se obrátila opět do Německa, libreto nechala přeložit do němčiny a opera měla nakonec premiéru v roce 1906 v Lipsku pod názvem Strandrecht (Pobřežní právo). Až když byla opera uvedena roku 1909 v Anglii v anglickém překladu za řízení Thomase Beechama, dostala titul The Wreckers.
Kompozičně je opera mimořádně zajímavá a působivá. Nese v sobě romantický náboj, ale najdeme v ní také rysy impresionismu a v harmoniích záblesky první poloviny 20. století. Ethel Smyth mistrně pracuje se sborem, jeho síla je všeobjímající a až extrémně výrazná. Vesničané se v prvním jednání prohlašují za bohem vyvolený lid. Z tohoto úvodního zpěvu jsou odvozena hlavní témata předehry a jeho motivy procházejí celou operou. První dějství je věnováno hlavně komunitě vesničanů, ale v preludiu druhého aktu skladatelka využívá orchestr k líčení oceánu s důrazem na dramatičnost – moře je nebezpečné, nezkrotné, nepředvídatelné. Působivá orchestrace patří k vrcholům partitury – od basových smyčců znázorňujících dunění valících se vln, až k harfě, která je příznačná pro milostnou hudbu Marka a Thurzy.
Dílo zaznělo v provedení London Philharmonic Orchestra, který je již přes padesát let rezidenčním orchestrem Glyndebourne Festival Opera. Toto těleso založil v roce 1932 Thomas Beecham a v jeho čele stáli vždy významní dirigenti, například Bernard Haitink, Georg Solti nebo Klaus Tennstedt. Je to orchestr zcela mimořádných kvalit. Přesnost provedení všech partů i v nejjemnějších detailech, plnost zvuku – slyšet tyto výjimečné hudebníky byl sám o sobě zážitek.
Robin Ticciati, který dílo hudebně nastudoval, dirigoval s plným pochopením pro barevnost a bohatou orchestraci partitury, v plně vyvážených tempech s precizní dynamickou škálou, která se přelévala v žádoucích diferencích. Žádné hudebně nečitelné plochy, žádné jen přehrané noty, ale plně vypracovaná partitura a stoprocentní hudební vyznění.
Rovněž pěvecké výkony byly po technické stránce plně vyrovnané, pěvci přednesli své party s intonační jistotou a s plným pochopením pro nuance hudby. Pascoea vytvořil výrazně Philip Horst s barevným sonorním basbarytonem, Thurzu výborně charakterizoval pohyblivý mezzosoprán Karis Tucker, pěvecky obtížnou sopránovou roli Avis ztvárnila působivě Lauren Fagan. Vynikající byl představitel Marka, Rodrigo Porras Garulo, disponující silným, barevným tenorem s pevnými výškami, jenž uchvátil celkovým uchopením role a schopností okamžitě navázat kontakt s publikem, což v obrovité Royal Albert Hall pro sedm tisíc diváků není nic snadného. V dalších postavách podali pěvecky i herecky přesvědčivé výkony Marta Fontanal-Simmons, James Rutheford, Jeffrey Lloyd-Roberts a Donovan Singletary.
Znamenitý byl padesátičlenný Glyndebourne Chorus (sbormistr Aidan Oliver), který neměl v The Wreckers snadnou roli. Masové scény jsou pěvecky náročné, a protože vesničané jsou přímou a aktivní složkou děje, byly úkoly dam a pánů sboru nelehké. Všichni své party zpívali v obdivuhodné jednotě od první do poslední noty, s plnou znělostí zvuku. To se nijak neměnilo při jevištních akcích, kterých nebylo zrovna málo.
Donna Stirrup přenesla původní režii Melly Still z Glyndebourne do Royal Allbert Hall nápaditě a působivě. Využila všech možností, které pódium skýtá. Dění na něm bylo plastické, nic nepůsobilo staticky. Vše se odehrávalo před orchestrem, dramaticky vyhrocené akce pak na stupních vedle orchestru. Režie využila i vhodné projekce moře promítané na širší plátno za orchestrem, které zdařile dokreslovaly atmosféru, aniž by na sebe strhávaly pozornost, přehlušovaly tak vlastní dění na scéně nebo tlačily hudbu do pozadí. Pěvci skutečně hráli, aniž by přehrávali, herecké akce nešly proti nim, neomezovaly a neznásilňovaly je. Hlavní byla hudba.
Proto je škoda, že Melly Still si po výtvarné stránce neodpustila zcela zbytečnou aktualizaci – posun cornwallského dramatu, pevně vězícího v historických souvislostech, do současnosti. Na scéně byly vozíčky ze supermarketu a odpadky, aktéři defilovali v nevzhledných kostýmech dnešních bezdomovců a lidí na okraji společnosti, Thirza v pytlovitých montérkách, Avis se stala soudě dle odění prostitutkou. Planuly ovšem skutečné signální ohně v drátěných koších a v těchto okamžicích, kdy z jeviště zmizel nepořádek 21. století a Thirza i Mark byli zahaleni v tmavých pláštích, vznikla na této prosté scéně bez rekvizit přesvědčivá podoba dvou lidí, společenských outsiderů, stojících proti nelítostné komunitě.
The Wreckers je nesmírně účinné dílo mimořádných kvalit. Jeho originální děj s řadou přesahů a působivá, romanticky melodická hudba z něj činí atraktivní a strhující operní drama. Je záslužné, že Glyndebourne Festival uvedl operu v původní nezkrácené podobě, pro běžný provoz by jí však prospěly promyšlené a citlivé škrty, jsou v ní místa zbytečně rozvláčná hudebně i dějově. Při délce kratší, než jsou originální čtyři hodiny, by nepochybně slavila úspěchy na všech scénách. Na The Wreckers je jasně vidět, kolik krásné hudby existuje a stojí za objevování a uvádění. Třeba se jevištní podoby tohoto cornwallského dramatu dočkáme jednou i u nás. Byl by to žádoucí a mimořádný dramaturgický počin.
V nejbližší době mohou zájemci tuto operu slyšet v září v sále Berlínské filharmonie, kde ji provede DSO za řízení Robina Ticciatiho a s většinou pěvců, kteří účinkovali v Glyndebourne a Royal Albert Hall.
Ethel Smyth: The Wreckers
BBC Proms 2022
24. července 2022 Royal Albert Hall, Londýn
Hudba – Ethel Smyth
Libreto – Henry Brewster
Hudební nastudování – Robin Ticciati
Režie – Melly Still / Donna Stirrup
Sbormistr – Aidan Oliver
Osoby a obsazení:
Karis Tucker – Thirza, Philip Horst – Pascoe, James Rutherford – Lawrence, Rodrigo Porras Garulo – Mark, Lauren Fagan – Avis, Donovan Singletary – Harvey, Jeffrey Lloyd-Roberts – Tallan, Marta Fontanals-Simmons – Jack
Glyndebourne Festival Opera
London Philharmonic Orchestra
Glyndebourne Chorus
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
