Così fan tutte v Met. S pachutí žaloby Jamese Levina, který právě tuto operu tak miloval

  1. 1
  2. 2
Když Metropolitní opera v sezoně 2013/2014 naposledy uváděla Mozartovu operu Così fan tutte, bylo to na oslavu návratu jejího hudebního ředitele Jamese Levina zpět na podium. Dvě předcházející sezony totiž vynechal kvůli zdravotním problémům, takže tohle pro něj představovalo dojemný triumf – comeback s operou, která dlouho bývala jeho „specialitou“.

 

Recenze: James Levine podává žalobu a Met uvádí novou „Così
(The New York Times – 16. března 2018 – Anthony Tommasini)

 

Nálada ve čtvrtek 15. března večer, kdy Met uvedla novou produkci Così, umístěnou na Coney Island padesátých let, snad ani nemohla být odlišnější. Prakticky ve stejnou chvíli, kdy se zvedala opona, vyšla zpráva, že pan Levine zažaloval Met pro porušení smlouvy a nactiutrhání – tři dny poté, co mu operní dům dal výpověď, když vyšetřování dospělo k závěru, že se „dopustil sexuálního zneužívání a obtěžování“.

#MeToo tedy dospělo až do Met, opera Così fan futte však řeší temné, kruté aspekty milostného vztahu a sexu už od dob svého prvního uvedení v roce 1790. Zradu, jež je motorem příběhu, má ve svých rukou cynický starý mládenec Don Alfonso. Už ho nebaví poslouchat, jak se jeho mladí přátelé, Ferrando a Guglielmo, vychloubají věrností svých snoubenek. Alfonso je vyzve k sázce. Na jeho popud se oba muži přestrojí a pak se pokoušejí svést si navzájem své přítelkyně. Bohužel se jim to podaří.

Jak přimějete obecenstvo, aby uvěřilo, že se ty dvě dívky – sestry Fiordiligi a Dorabella – nechají ošálit převleky svých snoubenců? To je jedna z největších výzev pro režiséra Phelima McDermotta, který se snaží, aby inscenace Così dávala smysl. Jeho barvitá, vynalézavá, někdy hýřivá, někdy až surrealistická nová produkce – náhrada za idylickou inscenaci Met z roku 1996, jejíž premiéru dirigoval, ano, opět pan Levine – se snaží vyřešit tento ústřední problém v těžko postižitelné opeře, která může působit jako groteskní a zároveň krutá, zcela absurdní i zničujícím způsobem reálná.

Pan McDermott ve spolupráci se scénografem Tomem Pyem přemístil příběh z Neapole osmnáctého století do zábavního parku v Brooklynu v polovině století dvacátého, kde se život alespoň na chvíli mění v karneval, kde běžná pravidla chování přestávají platit a kde jste neustále konfrontováni s podivnými figurami včetně různých „cirkusáků“.

Met najala dvanáctičlenný tým, v němž se vyskytují polykači mečů, silák, ohnivý muž, hadí muž a vousatá dáma, kteří pomáhají vytvořit z této inscenace prostor, kde je možné všechno. Když se objeví mladíci v přestrojení, vypadají jako typičtí frajírci s ulízanými vlasy, knírky, koženými bundami a džíny. Člověk by snadno uvěřil, že by jejich snoubenky mohly vnímat tyto cizince jako mládence, se kterými si dívka může někam vyrazit.

Myslím, že si Mozart ani neuvědomoval, jak hluboko pod komický povrch libreta Lorenza Da Ponteho se mu podařilo dostat. Dvojsmysly začnou vzápětí získávat temné odstíny. Že dívky nepoznají své přestrojené snoubence? No, možná že vlastně ano! Così se zabývá nepochopitelným faktem, že v milostném vztahu může náhoda hrát větší roli, než bychom byli ochotni připustit. Ostatně Mozart sám se zamiloval do jedné ženy, a pak, když to „nedopadlo“, uzavřel sňatek s její mladší sestrou. Takže jedna sestra, nebo druhá, jeden mládenec, nebo jiný? Možná na tom až tak nezáleží.

Wolfgang Amadeus Mozart: Così fan futte – Met 2018 (zdroj cikanek.capsa.cz)

Ještě jsem neviděl inscenaci, které by se podařilo zcela rozlousknout tajemství Così, a nedaří se to navzdory všem jejím kladným stránkám ani této produkci. Pojetí pana McDermotta se nezabývá znepokojujícími aspekty díla do té míry jako jiné inscenace, které jsem viděl. Jedné věci si však všímá správně, a to je role sexuální touhy coby motivace mladých milovníků. Pro tento účel dobře funguje přesunutí příběhu do padesátých let, kdy se slušní mladí lidé zdržovali předmanželského sexu, a jeho zasazení do zábavního parku, kde páry tehdy trávily svůj volný čas.Představení začíná hravou pantomimou během předehry. Vidíme Dona Alfonsa (vřelý, excelentní baryton Christopher Maltman) v roli jakéhosi ceremoniáře. Jeho asistentkou je Despina, dívka, která pracuje pro ony dvě sestry, v tomto případě úžasná Kelli O’Hara, broadwayská hvězda, jež využívá při ztvárnění role svůj důvtip, cit pro drama, krásný soprán a poměrně dobrou italskou výslovnost.

Alfonso se vykutálí z bedny, z níž vyskáčou také „komedianti“. Ti nám ukážou své triky a kromě toho budou v průběhu inscenace držet cedule s nápisy, signalizujícími, co je právě „na pořadu dne“: Chtíč, Láska, Velká árie, Lži, Intriky a další. Diváci při premiéře tleskali každému triku, pochopitelně; občas to znamenalo, že temperamentní hra orchestru pod vedením dirigenta Davida Robertsona fungovala spíš jako hudební kulisa – ale myslím, že Mozartovi by to nevadilo. Provedení hudebního partu v podání pana Robertsona bylo energické, čisté a živé.

S mladými důstojníky se poprvé setkáváme ve výstředním nočním klubu blízko parku, kde popíjejí s Alfonsem. Tenor Ben Bliss byl vynikající coby Ferrando – s ideálně sladkým hlasem a mladickou opravdovostí. Basbaryton Adam Plachetka jako Guglielmo se jeví jako větší bouřlivák, impulzivní, vychloubačný, s robustním hlasem.

Sestry, jak je zde velmi zdůrazňováno, jsou sexuálně nevinné a je to krásná dvojice. Sopranistka Amanda Majeski jako Fiordiligi a mezzosopranistka Serena Malfi jako Dorabella mají na sobě sukně, svetříky a střevíce ve stylu padesátých let. Lesklý, soustředěný hlas paní Majeski a měkké tóny paní Malfi se nádherně propojují na scéně, představující promenádu s ruským kolem a horskou dráhou v pozadí, kde sestry teskní po svých mládencích a jsou si jisté, že je už zanedlouho čeká svatba. Cítíte, po čem dívky skutečně touží.

Je zajímavé sledovat návštěvníky parku, procházející se v pozadí, a „cirkusáky“, jak provádějí své kousky během interakcí hlavních postav. Někdy to však trochu odpoutává pozornost od bohatství Mozartovy harmonicky intenzivní a komplikované hudby během mnoha složitých scén, v nichž milenci prožívají okamžiky skutečného zmatku a trápení.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - W. A. Mozart: Così fan tutte (Met 2018)

[Celkem: 17    Průměr: 3.5/5]

Mohlo by vás zajímat


1
Komentujte

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Ctirad

Byl to asi nejhorší přenos z MET, který jsem kdy viděl. Režisér si vůbec s příběhem nelámal hlavu a vytvořil prázdnou americkou show, zcela rezignoval na hloubku díla. Dámské obsazení absolutně neodpovídalo MET, sestry byly nudné, postrádaly jakýkoliv náznak osobnosti, Despina zpívala příšerně a ještě v árii v druhém dějství rytmicky ad libitum. To by skutečně dobrý dirigent nedovolil. A to byl právě další kámen úrazu. Jak lehce se James Levine odkopl z MET! Ale náhrada? Každý dobrý dirigent má závazky na několik let dopředu, takže k dispozici byl jen takový nudný kapelník. Neslyšel jsem nikdy z MET operu tak… Číst vice »