Čtenáři blogují: Bludný, nudný a nepřesný Holanďan se evropské operní lize nepřiblížil

Vojtěch Rataj, 27.01.2022 0:28

Po avizovaných, avšak z důvodu covidové pandemie neuskutečněných premiérách oper Mistři pěvci norimberští a Tristan a Isolda, uvedlo Národní divadlo nové nastudování jiného z Wagnerových děl – Bludného Holanďana. Do evropské operní ligy se tím ovšem navzdory ambicím Pera Boye Hansena, uměleckého šéfa opery, bohužel neposunulo. Spíše naopak.

Richard Wagner: Bludný Holanďan – Státní opera, Praha (foto Zdeněk Sokol)

Hostující inscenační tým v čele s norským divadelníkem Olem Andersem Tandbergem na jevišti Státní opery sice vytvořil na první pohled vizuálně atraktivní inscenaci, jež plně využívá technických možností nedávno zrekonstruované scény, jenže stačí jen pár minut na to, aby divák poznal, že působivá scénografie a moderně líbivé svícení jen maskují špatnou režii – tedy pokud vůbec lze o nějaké režii hovořit. Inscenace až na pár světlých míst (například závěr) působí, jako by herci-pěvci pouze dostali pokyny, kdy a odkud na scénu přijít a kudy zase odejít, ale nic víc. Žádné poctivé hraní, emoce, natož jakýkoliv náznak vztahů či snad dokonce chemie mezi postavami se nekoná. Zkrátka jsme svědky další z řady produkcí, které se sice odehrávají v moderních kulisách, ale nebýt jich, z inscenace by po divadelní stránce nezbylo vůbec nic. A mimochodem, přiznejme si, že dvě a půl hodiny je dost dlouhá doba na to, aby ji člověk strávil jen pozorováním, co umí jeviště Státní opery (byť toho umí fakt hodně).

Inscenace bohužel není příliš zdařilá ani po hudební stránce. Výkon orchestru Státní opery nepřesahuje úroveň oblastních scén, sehranost jeho členů je spíš přibližná, četné kiksy v žesťové sekci při druhé premiéře vyvolaly nejeden posmutnělý úsměv. Orchestr navíc hraje zcela ploše, bez barvy či bez jakékoli snahy o přednes. Nabízí se otázka, zda takové pojetí není dirigentův záměr (pokud ano, pak by bylo na místě jej vysvětlit), ale stačí chvíli pozorovat, jak hudební ředitel Státní opery, Karl-Heinz Steffens, znuděně roboticky mává taktovkou sem a tam, a je zřejmé, že o žádném záměru či snad dokonce nápadu nemůže být řeč – asi prostě jen nebyl prostor či chuť si dát na hudebním nastudování záležet. U opery docela škoda.

Úroveň inscenace sráží i jindy slušný sbor Státní opery (sbormistr Adolf Melichar) – především pak jeho pánská část, jež ani nezní jako sbor, ale spíš jako řada jednotlivců, kteří svůj part studovali individuálně.

Co se dá naopak vyzdvihnout? Výkony většiny sólistů. Německý barytonista Joachim Goltz dává titulní roli vše, co je třeba, a to jak pěvecky, tak výrazově. Jeho hlas dokáže s překvapivou lehkostí překonat mohutnou orchestrální hradbu. Norská pěvkyně Elisabeth Teige disponuje příjemně průzračným, ale zároveň dostatečně znělým sopránem, její Senta je pěvecky jistá a navzdory nešťastné režii a prapodivnému kostýmu (Marie Geber) i uvěřitelná. V pozadí v žádném případě nezůstávají ani „naši“ – spolehlivý Zdeněk Plech (Daland) či především skvělý Aleš Briscein v roli Erika.

Opera ovšem musí fungovat jako celek, krásné hlasy zdaleka nestačí. Co s dobrými sólisty, když jejich výkony degradují ostatní složky představení?

Pokud by se kvalita operního domu posuzovala podle náročnosti uváděných děl, pak má Praha šanci stát se významnou operní metropolí, jak si vysnil Per Boye Hansen. Aby se tak ovšem mohlo stát, musely by mít inscenace, respektive jejich jednotlivé reprízy o dost vyšší úroveň, než má nový Bludný Holanďan. Ten je pro Národní divadlo na cestě k evropské operní lize velikým krokem zpět.