Čtenáři blogují: Lebrecht vs. Stravinskij aneb jak jít s bontonem proti kultu

  1. 1
  2. 2

Výdobytky moderny tedy Stravinskij vtahuje do svého vlastního, po desetiletí utvářeného stylu, čímž se dostává jaksi mimo hlavní avantgardní proud. Stockhausenovy či Xenakisovy experimenty s elektronickou hudbou mu jsou cizí, Boulezův přísný serialismus jej, až na výjimky, nechává chladným. Lebrechtovo parodické vykreslení Stravinského jako „Mojžíše postmodernismu, patrona nihilistů“, jenž se svou vírou v pokrok stal „soudcem hudební legitimnosti“, tak nakonec vyznívá jako zoufalý výkřik do tmy. Za Stravinského zájmem o novou hudbu nestojí horečnatá snaha o úspěch, nýbrž chuť obohatit svou tvorbu o nový umělecký výraz.

Igor Stravinskij (zdroj commons.wikimedia.org/archives de FinitoR)

Nejúsměvnějším Lebrechtovým výpadem proti Stravinskému je jeho srovnání se Sergejem Prokofjevem. I přes omezený rozsah článku, jenž samozřejmě neumožňuje dostatečné porovnání těchto dvou velikánů, neváhá Lebrecht postavit Prokofjeva nad Stravinského. Jeho argumentační aparát ve prospěch tohoto kroku je však, v nejlepším případě, děravý. V článku se tak například dočteme, že Prokofjev, na rozdíl od Stravinského, úspěšně odporoval povelům establishmentu. Autor zde zřejmě opomenul ideologicky poplatné skladby, jež Prokofjev zkomponoval po svém návratu do Sovětského svazu.

Lebrecht dále Prokofjevovu dominanci nad Stravinským „dokládá“ hraností útržků jeho skladeb v posilovnách a na fotbalových zápasech. K takovémuto absurdnímu výroku snad lze jen suše poznamenat, že je-li mírou hodnoty skladby její mediální popularita, jeví se Prokofjev se svým motivem z Romea a Julie vedle zpěvačky Britney Spears jako naprostý žabař.

Lebrecht svou kritiku nakonec korunuje srovnáním rukopisů obou ruských rodáků. Tak prý ve srovnání s Prokofjevem, jehož nedbalý rukopis údajně svědčí o svrchované genialitě, je Stravinského úhledný a toporně pedantský notový zápis znakem pro konformitu a akademickou unylost. Pokud bychom skutečně přijali tuto zvrácenou logiku, museli bychom také zpochybnit genialitu takových osobností, jako byl třeba nenápadný úředník Franz Kafka nebo pobožný pedant Johann Sebastian Bach.

Přestože je možné souhlasit s tím, že je třeba bojovat proti přehnané kultizaci a nekritickému přijímání významných postav uměleckých dějin – připomeňme si jen plodný, bouřlivě probíhající spor v 18. století týkající se dědictví antických uměleckých vzorů (Homér, Hésiodos, Horatius ad.) – nelze tak činit bez obtížné a zdlouhavě polemické práce. Jak Stravinskij, tak Prokofjev byli velkými hudebními skladateli bez ohledu na jejich společenské renomé. Jejich význam v dějinách hudby je ukotven nikoli v politicko-finančním úspěchu nebo dokonce v pracovních návycích, nýbrž v jejich samotných dílech. Je proto třeba důsledně rozlišovat mezi tvorbou jako takovou, jejím společenským dopadem a skladatelovou osobností. V případě jejich smísení bychom si počínali jako Norman Lebrecht, který je schopen zpochybnit Stravinského dílo za to, že dokázal sníst rybu podle bontonem uložených konvencí.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


4.8 5 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments