Čtvrtstoletí operním šéfem do nepohody. K osmdesátinám dirigenta Karla Noska

Osobnosti české opery 

Osmdesátky se právě dnes český dirigent Karel Nosek. Jeho jméno nám hned vybaví významnou éru opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, v letech 1963–1990. Karel Nosek nastoupil brzy po absolutoriu oboru dirigování na pražské HAMU jako dirigent do Jihočeského divadla. Již po dvou letech, v roce 1965, se stává šéfem opery Jihočeského divadla a vytváří dlouhou éru čtvrtstoletí operního divadla na jihu Čech.

Doba ansámblového divadla, jak se opera vytvářela u nás od doby Kovařovicovy a Ostrčilovy, byla praktikována obdobně také v okolních zemích Evropy. Je to epocha stabilního sólistického kádru, čítajícího obvykle dvacet dva až dvacet čtyři sólistů, které musí dobrý operní šéf angažovat oborově tak, aby obsáhli široký proud všech operních stylů. V těchto letech stály v čele českých krajských divadel dirigentské osobnosti. Bylo zvykem, že šéfové oper se rekrutovali především z řad kvalitních dirigentů, kteří ručili zároveň za dramaturgii ansámblu, za stabilitu sólistického kádru, jakož i sboru a orchestru. Na bedrech těchto šéfů zároveň ležela veškerá organizační starost o denní ekonomiku provozu, platová ohodnocení jednotlivých členů, jakož i starost o jejich sociální zázemí. Ale rovněž to byla výchova mladých talentů, které divadlo dotvářelo.

Ze škol často přicházeli mladí absolventi, jen částečně připravení pro náročný operní provoz. Osud vývoje řady talentů závisel namnoze na úsudku, ale také na pedagogických schopnostech operního šéfa. Toto vše měli v rukou šéfové oper, jako byli Rudolf Vašata v Liberci, František Vajnar v Ústí, Bohumír Liška a poté Karel Vašata v Plzni, Karel Nosek v Českých Budějovicích. Zajímavé je, že Karel Nosek dokázal vytvořit vůbec nejdelší éru mezi jmenovanými šéfy oper. Plné čtvrtstoletí! Od let široké liberalizace šedesátých let a obecně nebývalého vzestupu kultury přes zlom a normalizační léta až po rok globální změny systému. To vše si prožil Karel Nosek jako šéf opery na jihu Čech, s tím vším se musel v roli šéfa také, krom jiných aspektů, vyrovnávat.

Karel Nosek je rodákem z Rakovníka, narozen 19. ledna 1935. Absolvent HAMU v Praze v roce 1960 u Aloise Klímy a Václava Smetáčka, výtečných praktiků oboru. Do Českých Budějovic nastupuje roku 1963, v roce 1965 se stává šéfem opery. Je mu tehdy třicet let. Hned ve své první šéfovské sezoně uvedl premiéru Pauerovy opery Zuzana Vojířová, jejíž děj je zarámován jižními Čechami a která je brzy skvěle využita na zámku v Českém Krumlově.Ve své vstupní sezoně šéfa opery provedl Wagnerova Bludného Holanďana, úkol pro malé divadlo veliký. Viděl jsem osobně inscenaci Verdiho Trubadúra, který měl pod Karlem Noskem premiéru v dubnu 1964. Zajímavé bylo tehdy angažování Jiřího Zahradníčka, který pravidelně hostoval roli Manrika v alternaci s disponovaným českobudějovickým tenoristou Radmilem Kvírencem. V této době vůbec nebylo obvyklé pravidelné hostování role v rámci běžných repríz. Čili zde jako by Karel Nosek anticipoval dnešní typ divadla s hosty. V Trubadúru tehdy zaujali krom dvou velmi disponovaných tenoristů také sopranistka Stanislava Součková jako Leonora a barytonista Evžen Tůma v roli Luny. Skvěle obsazené představení tehdy vzbudilo obecněji oprávněnou pozornost.Pamatuji si také na jednu z repríz Fibichovy Šárky, jejíž premiéra byla 15. října 1966. Zdařilé představení se Zdenou Kareninovou, Jiřím Odehnalem a Miroslavem Smyčkou v hlavních rolích jsem tehdy velmi oceňoval. Vybavuji si rovněž přesně Smetanovu Libuši s přední lyrickou sopranistkou této doby – Stanislavou Součkovou – v roli titulní.Pozornost dokázal Karel Nosek vzbudit inscenacemi soudobých děl, které pravidelně, ale s dramaturgickým citem pro míru, zařazoval do repertoáru. S Leoncavallovými Komedianty v roce 1967 spojil aktovku Černého pavouka, dílo švýcarského skladatele Heinricha Sutermeistera (1910-1995), což byl počin ojedinělý (podobně jako později například Henzeho Mladý lord v Plzni v nastudování Vašaty). Karel Nosek vzbudil pozornost hudební veřejnosti také uvedením díla Emila Hlobila Anna Karenina v roce 1972, o čtyři roky později opět připomenul tohoto autora operou Kráska a zvíře. Podobně zaujal uvedením opery Josefa Boháče Goya.Od roku 1982 jsem sledoval činnost Jihočeského divadla pravidelněji. Proto si vybavuji výrazného Dvořákova Jakobína, stejně tak zdařilou inscenaci jeho Rusalky. Z málo hraných děl světové literatury v Čechách bych vyzdvihnul uvedení Thomasovy opery Mignon, kde na sebe upozornila tehdy mladá mezzosopranistka Jiřina Přívratská, budoucí sólistka Národního divadla v Praze.

V listopadu 1983 uvedl Karel Nosek v premiéře Vojnarku českého skladatele Jiřího Františka Nováka, kterou posléze předvedla opera Jihočeského divadla v Praze v rámci Pražského jara.Smetanova Dalibora provedl Karel Nosek úspěšně také v přírodním amfiteátru Žižkova rodiště na Trocnově, obdobně jako Libuši. V červenci roku 1985 účinkovali v Noskově Daliborovi sólisté Jihočeského divadla Otakar Dubský, Robert Wolek a Oldřich Jakubík, výrazně na sebe upozornila Libuše Hrubá jako Milada, Budivoje představoval Josef Průdek. Rád připomenu uvedení Kovařovicových Psohlavců v roce 1986, pěkného díla, které se dnes neprávem opomíjí, ač po dlouhá léta patřilo k hojně hraným na českých operních scénách. Poslední původní premiérou české soudobé tvorby byla v roce 1987 opera Romance pro křídlovku, před třemi roky (2012) zemřelého hudebního skladatele Miloše Vacka. Noskovou poslední významnou premiérou bylo na podzim roku 1989 uvedení díla Bohuslava Martinů  Řecké pašije – výjimečného v kontextu české hudby dvacátého století.Rovněž nemohu nezdůraznit, že Karel Nosek položil základy tradice uvádění operního odkazu Wolfganga Amadea Mozarta v Českých Budějovicích. V jeho éře se stalo zcela pravidelným účinkování opery Jihočeského divadla v letních měsících na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově, ale také v Maškarním sále zámku, kde měla například svoji premiéru Rossiniho komická opera Signor Kartáč.

Opera Jihočeského divadla účinkovala za Noskova vedení čtyřikrát v rámci Pražského jara v Praze (1972, 1981, 1983, 1987), v roce 1982 vystoupil soubor opery Jihočeského divadla na festivalu Smetanova Litomyšl.

V roce 1990 Karel Nosek odešel do angažmá v německém Budyšíně (Bautzen), kde setrval do roku 1995. V roce 1994 zde nastudoval a provedl v Německu vůbec poprvé Smetanovu operu Braniboři v Čechách. Čin jistě dramaturgicky úctyhodný a mimořádný!

Karel Nosek založil Jihočeský symfonický orchestr, tedy první profesionální symfonické těleso na jihu Čech, který se stal základnou pro budoucí profilaci Jihočeské komorní filharmonie. Byl dirigentem exaktního dirigentského gesta, jak se je naučil a rozvinul od svých výborných kantorů. Byl v nácviku především praktikem, dobře ovládajícím technickou stránku dirigentského řemesla. Pěvci i sbor se mohli plně spolehnout na jeho vedení, umění doprovázet, vcítit se do momentálních dispozic toho kterého pěvce v tempickém rozvrhu. Byl znám v ansámblu tím, že dokázal dobře řešit mnohé konfliktní situace. Když se někdy s někým nepohodl, nikdy mu to, dle dobrozdání bývalých sólistů, nevracel v uměleckém procesu tvoření. Což není tak samozřejmé, jak by si leckdo mohl myslet. Bývalý sólista Jihočeského divadla Otakar Dubský, který prožil celou Noskovu éru, mi potvrdil, že Karel Nosek jednal přímo, byl spravedlivý, s podřízenými jednal férově. Dalo by se říci, že byl ideálním šéfdirigentem do nepohody, který byl umělecky na svém místě a zároveň dovedl organizačně, dnes bychom řekli manažersky, dobře řešit spektrum problémů menšího typu divadla. Zde je zřejmě také odpověď na obdivuhodně dlouhou dobu v roli šéfa. Vytvořil na českém jihu stabilní, pozoruhodnou éru, která by neměla být zapomínána. V tom vidím hlavní důvod připomenutí doby ansámblových, vyprofilovaných českých operních divadel. Ač sám Karel Nosek, dle sdělení sólistů jeho doby, již po návratu z Německa oceňoval nový typ organizace operního divadla, vytvářeného hostujícími pěvci, z celé řady důvodů. Zejména jistě z pozice šéfa a ředitele dnešního divadla. Ten není svázán s mnoha denními problémy, které musel řešit v minulosti takřka denně Karel Nosek, s oněmi sociálními vůbec ne.

Noskova éra v Českých Budějovicích je jednou z nejdelších a nejstabilnějších, kterou registrujeme na českých operních scénách.
Foto archiv JD České Budějovice / Bohuslava Maříková, Jana Elznicová