Čtyři desetiletí služby české opeře. Ivan Kusnjer slaví pětašedesátiny

Čtyřicet let už tomu bude, co do operního souboru tehdejšího Státního divadla v Ostravě nastoupil nový sólista. Jeho příchod neohlašovaly žádné fanfáry, objevil se velmi nenápadně. Jestli se nemýlím, bylo to buď v roli Indiána v Prodané nevěstě anebo Barona Douphola ve Verdiho Traviatě. V každém případě ale tohoto mladého muže, který do divadla dorazil z ostravského letiště, kde si odbýval svou vojenskou službu poté, co na základě jakéhosi konfliktu musel opustit Armádní umělecký soubor, provázela velmi nadějná pověst. Mimo jiné už prý dvakrát zvítězil v karlovarské dvořákovské pěvecké soutěži, na AMU se prý projevoval jako velmi zdatný student. Jeho profesor, barytonista Národního divadla a člen ctěné a vážené ostravské muzikantské rodiny Šrubařů, Teodor, by začínajícího zpěváka přece neposlal do svého rodného města, kdyby nebyl přesvědčen o jeho kvalitách.

10. prosince 1977 se premiérou opery Petr I. sovětského skladatele Andreje Petrova loučilo s Ostravou dlouholeté duo šéfů – šéf opery dirigent Jiří Pinkas a šéfrežisér Ilja Hylas. V této opeře byl Ivan Kusnjer v alternaci s jedním z tehdejších protagonistů souboru Pavlem Červinkou obsazen do role střelce Kuzmy. Poté čekaly Ivana Kusnjera tři sice docela pěkné, avšak rozsahem střední role. Myslím si ale, že z hlediska dalšího vývoje měly pro zpěváka svůj význam. Mohl v nich totiž prokázat své jevištní interpretační schopnosti. Přes své mládí byl přesvědčivým rozšafným Mistrem zednickým ve Smetanově Tajemství. V postavě Doktora Cajuse v Nicolaiových Veselých paničkách windsorských přesvědčil o svých schopnostech vyrovnat se s požadavky komické role. A s chutí si zazpíval písničku nafoukaného Kiliána ve výtečné Kačerově inscenaci Weberova Čarostřelce, jež byla po léta ozdobou tehdejšího repertoáru ostravské opery.

Na tomto místě mi dovolte krátkou odbočku. Chtěl bych využít příležitosti, kterou mi poskytlo připomenutí tohoto představení a nedávné životní jubileum Jana Kačera k tomu, abych velmi upřímně poblahopřál tomuto velikánovi českého divadla a poděkoval mu za všechny jeho výborné operní režie, které vytvořil nejen v době svého tehdejšího, sice nedobrovolného, ale uměleckými výsledky vynikajícího, ostravského exilu a i za všechny jeho operní inscenace pozdější jak v Ostravě, tak na jiných scénách, především v Brně.

Zpátky ale k Ivanu Kusnjerovi: Skutečný triumf mu přinesla až v březnu roku 1980 inscenace Smetanových Braniborů v Čechách, kterou dirigoval Pinkasův nástupce v šéfovské funkci Václav Návrat, tvůrcem jevištní podoby byl velmi zkušený a invenční režisér Rudolf Málek, který do Ostravy přišel po letech svého úspěšného působení v Liberci.

Kusnjerovo ztvárnění role Tausendmarka bylo pro nás všechny, kdož jsme byli tehdy svědky jako diváci, doslova zjevením. Okouzlil nás autentický smetanovský výkon v té nejryzejší podobě, dokonalé vykreslení složitého Tausendmarkova charakteru ve všech nuancích, korunované brilantním přednesem árie, již Smetana zkomponoval pro legendárního barytonistu Josefa Lva.

Svůj velký úspěch Ivan Kusnjer zopakoval hned v další operní premiéře, a to výkonem v roli Roderiga, markýze Posy, ve Verdiho Donu Carlosovi. Režisérem představení byl zkušený verdiovský specialista, tvůrce známý svým promyšleným přístupem k hercům a schopností vtělit jim svou představu, Václav Věžník.

Po těchto dvou premiérách bylo jasné, že česká opera získala skvělého smetanovského a verdiovského pěvce. Mezitím si zazpíval a zahrál ještě dalšího z čelných smetanovských barytonových hrdinů, Tomše v Hubičce.

Poté, co předvedl, že umí dokonale zvládnout smetanovskou i verdiovskou kantilénu, přesvědčil rovněž, že je mu velmi blízký sice zdánlivě lehký a hravý, ale pro interprety o to těžší Mozartův styl – a to ve své tehdejší poslední ostravské premiéře, v roli Guglielma v Mozartově opeře Così fan tutte v červnu 1981. Toto představení, které bylo dílem dirigenta Ivana Paříka, jenž se stejnou razancí, kterou projevoval na svém předchozím působišti v Plzni, se pustil do práce i v Ostravě, a režiséra Rudolfa Málka, patřilo rovněž k výrazným počinů ostravské opery oněch let.

Ivan Kusnjer absolvoval v Ostravě „cum laudis“ svá tovaryšská léta. Podle jeho vlastního vyjádření, se kterým se svěřil v roce 2005 týdeníku Rozhlas, právě tam nasbíral první zkušenosti pod vedením dirigenta Jiřího Pinkase a zejména paní Ritzové, pozdější korepetitorky brněnské opery, o níž říká: „Ta mě vlastně učila, co to obnáší zpívat v opeře.“

Logicky se záhy přihlásilo Brno, kde působili oba někdejší ostravští šéfové. Bylo jedním z charakteristických paradoxů doby, že v Brně si své postavení v souboru museli vyměnit. Zatímco v „rudé“ Ostravě nikomu po léta nevadilo, že bezpartijní Jiří Pinkas šéfuje významnému souboru celostátního významu, v Brně to „nešlo“. Šéfovskou pozici zaujal Ilja Hylas a Jiří Pinkas se stal šéfdirigentem.

Do Brna Pinkas pochopitelně pozval sólistu, kterého na operní jeviště sám přivedl. Svého času na těchto stránkách zveřejnil Ivan Kusnjer svůj zážitek ze svých začátků v Ostravě (rozhovor najdete zde). Když se ho šéf Pinkas při jeho příchodu ptal, které role by si rád zazpíval, odvětil mu, že „Bludného Holanďana a Rigoletta.“ A dostal přiděleného Indiána a Barona v Traviatě. Po létech to hodnotil následovně: „Pokud by se mi mé sny splnily okamžitě, tak dnes už nejspíš nezpívám.“ Mimo jiné tato slova výtečně charakterizují Kusnjerův vždy příkladně zodpovědný a náročný přístup k sobě a ke své tvorbě. V tomto směru Ivan Kusnjer vždy oceňuje vklad, který mu poskytl jeho profesor Teodor Šrubař, výtečný pěvec, pedagog a především člověk, na něhož s láskou a úctou vzpomínají dodnes jeho mnozí žáci, kteří se sami stali ozdobou svých souborů.

V Brně si Ivan Kusnjer zopakoval roli Kiliána v Čarostřelci, skvěle se uvedl svým Marcelem v Pucciniho Bohémě a především zazářil přednesem barytonového sóla v Orffově kantátě Carmina Burana, které vtiskl jevištní podobu Luboš Ogoun. Tato partie se stala v Kusnjerově uměleckém životě jednou z klíčových – často se k ní vracel a vrací pod různými dirigenty a existuje také několik jeho nahrávek tohoto náročného partu. Z brněnských Kusnjerových postav si připomeňme ještě Muže v okně, Obchodníka se vzpomínkami a Žebráka v Juliettě Bohuslava Martinů.

Zde na chvíli přerušme sledování životních a uměleckých osudů Ivana Kusnjera a vraťme se na samotný začátek.

Ivan Kusnjer se narodil v Rokycanech 10. listopadu 1951. Své dětství a mládí prožil v nedalekém Chrástu, střediskové obci na břehu Berounky, kterou většina těch, kdo pravidelně cestují vlakem z Prahy do Plzně, zná díky rozlehlému nádraží, z něhož pak trať pokračuje dlouhou lesní úžlabinou, než se cestujícímu otevře pohled na západočeskou metropoli.

K hudbě ho vedl především jeho otec. Malý Ivan se pilně učil hrát na housle a nechybělo mnoho a místo barytonisty Kusnjera bychom se mohli setkávat s Kusnjerem houslistou. Když mu bylo patnáct, připravoval se usilovně ke zkouškám na houslové oddělení plzeňské konzervatoře, které vedl koncertní mistr Plzeňského rozhlasového orchestru, profesor Sedláček. Krátce před zkouškami ale utrpěl úraz na bicyklu a komplikovaná řezná rána na ruce zhatila možné sny o kariéře houslisty.

Ivan Kusnjer tedy vystudoval, jako řada jiných mladých Plzeňáků, strojní průmyslovku, aby se po maturitě vřadil do předlouhé řady těch, kdo po desetiletí tvořili chloubu Plzně, věrných a oddaných škodováků. Tato životní kariéra ale Ivana Kusnjera příliš nelákala. Vrátil se k muzice. Navštěvoval Smetanovu lidovou školu umění, kde jej učila zpívat dlouholetá sólistka plzeňské opery, altistka Jitka Jůzková. A pak už přišla AMU a po ní ostravské a brněnské angažmá. A mezitím v letech 1972 a 1973 již zmíněné dvojí vítězství v karlovarské dvořákovské pěvecké soutěži.

Ivan Kusnjer rovněž obdržel čestné uznání pěvecké soutěže ve východoněmeckém Zwickau a cenu za nejlepší interpretaci písňové tvorby v bulharské Sofii.

Své pěvecké umění si průběžně neustále prohluboval především v Itálii studijními pobyty v milánské Scale, kde se věnoval hlavně studiu partií Donizettiho, Rossiniho a Verdiho, a dále pobyty na Accademia Musicale Chigiana v Sieně a Academia de Música de Santa Cecília v Římě.

V listopadu 1981 vystoupil Ivan Kusnjer v roli Tomše ve druhé premiéře nového nastudování Smetanovy Hubičky, které bylo dílem dirigenta Zdeňka Košlera a režiséra Karla Jerneka. Po dvou dalších představeních a hostování v roli Marcela v Bohémě se stal v březnu 1983 sólistou Opery Národního divadla.

Zde vytvořil až dosud několik desítek významných rolí v širokém žánrovém spektru, jemuž dominují především role v klasickém českém repertoáru a v operách italských, zejména verdiovských, pro něž je svým lyrickým barytonem ideálně disponován. Zde bych také chtěl zdůraznit jeho vždy perfektní jevištní výslovnost.

Zapsal se významně do paměti diváků svými nezapomenutelnými výkony ve stěžejních smetanovských barytonových rolích, nesetkal se pouze s Přemyslem a Kalinou. V Libuši ztvárnil roli Radovana, v zatím poslední inscenaci Tajemství, jejíž premiéra byla nastudována pro smetanovský festival v Litomyšli v červnu 2006, se vrátil k někdejší úspěšné roli Mistra zednického. K jeho vrcholným smetanovským postavám patří Tausendmark v Braniborech, Král Vladislav v Daliborovi a zejména Vok Vítkovic, kterého ztvárnil ve vynikající inscenaci Davida Pountneyho v roce 2001, a v níž dnes slaví úspěchy v ostravské inscenaci Jiřího Nekvasila. Ivan Kusnjer považuje Čertovu stěnu za nejlepší Smetanovo operní dílo a velmi rád vzpomíná na spolupráci s režisérem Pountneym, mimořádným přítelem a znalcem české operní tvorby, v této i dalších inscenacích.

Ve Dvořákově Jakobínovi byl představitelem Bohuše, v desítkách repríz Rusalky zpíval Lovce za scénou a účinkoval rovněž ve zřídka uváděné Vandě v postavě Rodericha. Z jeho dalších rolí v českých operách připomeňme Dona Saldovala Mendoze v průkopnickém poloscénickém nastudování Škroupovy opery Der Meergeuse (Mořský geus), Absalona v koncertním provedení Fibichova Pádu Arkuna, které v roce 1989 připravil Petr Vronský. Zpíval Jiskru Řehůřka v Kovařovicových Psohlavcích a v neposlední řadě i Karla IV. v Novákově Karlštejnu.

Jsou tu ovšem i janáčkovské postavy. Ivan Kusnjer je pravidelným úspěšným představitelem role Stárka v Její pastorkyni, a to nejen v Praze. V Kátě Kabanové účinkoval v roli Kuligina, v Osudu v postavě Lhotského a ve Výletech páně Broučkových byl interpretem Básníkova zjevení. Part doktora Kolenatého zpíval po boku Evy Urbanové v titulní roli v koncertním provedení Věci Makropulos v ostravském divadle v roce 2012. Na zahraničních scénách se setkal rovněž s postavami Šiškova v Janáčkově posledním díle Z mrtvého domu a především Revírníka v Příhodách lišky Bystroušky, s nímž slavil velké úspěchy především v Pountneyho inscenaci v benátském divadle La Fenice, ale také v Teatro Real v Madridu a v Teatro Sao Carlo v Lisabonu.

V pozoruhodné Bělohlávkově a Kašlíkově inscenací Řeckých pašijí Bohuslava Martinů byl představitelem Kostanidise, ve Hrách o Marii vytvořil role Ženicha a Kováře a v několika rolích účinkuje rovněž v současné inscenaci Julietty. Zpíval i sólo v Kyliánově ztvárnění Polní mše.

Významné byly i jeho role v dílech soudobých skladatelů, ať šlo o postavu Gnaphea v opeře Jana F. Fischera Copernicus či titulního hrdinu v Jeremiasovi Petra Ebena, jehož premiéra byla v roce 1997 v katedrále sv. Víta anebo postavu Oliviera Lascotta v opeře Vladimíra Franze Válka s mloky.

Dlouhá je řada jeho výborných verdiovských kreací (Rigoletto, otec Germont v Traviatě (kterého zpíval dvakrát i ve vídeňské Státní opeře v prosinci 1989 pod taktovkou Fabia Luisiho), markýz Posa v Donu Carlosovi, Amonasro v Aidě, Don Carlo v Síle osudu, Jago v Otellovi, titulní hrdina v Macbethovi či nedávný Paolo Alibiani v Pountneyho inscenaci Simona Boccanegry. Na zahraničních scénách ztvárnil i role hraběte Luny v Trubadúru a Renata v Maškarním plesu.

Dále jmenujme jeho titulního hrdinu v Rossiniho Lazebníkovi sevillském, Enrica v Donizettiho Lucii di Lammermoor, Scarpiu v Pucciniho Tosce, Michela v Plášti v rámci uvedení celého Il trittico, Alfia v Mascagniho Sedláku kavalírovi a Tonia v Leoncavallových Komediantech.

Z Kusnjerových dalších rolí zmiňme alespoň titulního hrdinu v Mozartově Figarově svatbě, Mluvčího v Kouzelné flétně, Thoase v Gluckově Ifigenii v Tauridě, Dona Fernanda v Beethovenově Fideliovi, Tomského v Čajkovského Pikové dámě, Dona Carlose v Prokofjevových Zásnubách v klášteře, Velekněze v Saint-Saënsově Samsonovi a Dalile anebo dvě role v operách Richarda Strausse, Faninala v Růžovém kavalírovi a Holiče v Mlčenlivé ženě. S tvorbou Richarda Wagnera se setkal v roli Klingsora v Parsifalovi.

Mezi jeho významné úspěchy je nutné počítat jeho dvě role ze soudobé operní tvorby. Roli Krále v opeře Osm písní pro šíleného krále autora Petra Maxwella Daviese, které byla uvedena v rámci programu Šílenství a vášeň s mimořádným diváckým ohlasem v Divadle Kolovrat v roce 1997 a za níž obdržel Cenu Thálie, a roli Krappa ve společném projektu Opery a Činohry Národního divadla v titulu Poslední páska autorů Samuela Becketta a Marcela Mihaloviciho.

Cenu Thálie obdržel Ivan Kusnjer celkem třikrát. Poprvé to bylo v roce 1994 za postavu Tonia v Komediantech a pak rovněž v roce 2001 za roli Voka v Čertově stěně.

Neméně bohaté jsou Kusnjerovy aktivity koncertní. Věnuje se pravidelně tvorbě Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů, Josefa Bohuslava Foerstera, Ludwiga van Beethovena, Sergeje Prokofjeva, Alexandra Zemlinského a mnoha dalších stejně jako dílům soudobých autorů. Je vynikajícím interpretem skladeb Gustava Mahlera, za což mu byla v roce 2000 udělena Cena města Jihlavy.

Ivan Kusnjer hostoval na mnohých operních scénách a v koncertních síních po celém světě. Kromě již zmíněných destinací to byly například newyorská Carnegie Hall, londýnské sály Barbican a Albert Hall, Suntory Hall v Tokiu, berlínská Státní opera, Opera Bastille i Opera Comique v Paříži, řada čelných scén italských, německých a v mnoha dalších zemích.

Mimořádně bohatá je Kusnjerova diskografie. Jenom pouhý výčet jeho operních nahrávek z operní, oratorní, kantátové a písňové tvorby by si zasloužil samostatnou stať.

Rád bych připomenul ještě alespoň jeho nahrávky písní Josefa Bohuslava Foerstera a z operní tvorby jeho album Rarity české opery, jež vyšlo před pěti lety přesně v den jeho šedesátých narozenin, na němž je interpretem barytonových árií z málo známých českých oper.

Je dlouholetým pedagogem pražské HAMU, kde v současné době působí jako vedoucí katedry zpěvu a operní režie. V roce 1989 založil společně s manželkou Nadační fond Fatum, jehož posláním je pomáhat dětem a rodinám umělců, kteří zemřeli anebo nemohou vykonávat své povolání.

Do dalších let popřejme jubilantovi Ivanu Kusnjerovi hojně pevného zdraví, neutuchající energie a elánu.