Cudný asketa? Dopis, který vypráví o Mahlerově milostném životě

(New York Times – 26. 7. 2013 – Allan Kozzin) 

Přestože muzikologové, kteří se specializují na Gustava Mahlera, už dávno berou memoáry jeho ženy Almy s rezervou, většina z nich přijala její portrét Mahlera jako cudného askety, který před svým setkáním s Almou mnoho žen nepoznal. Dnes však přinejmenším dva odborníci prohlašují, že nedávno objevený dopis od Mahlerovy důvěrnice — a jednu dobu i milenky — Natalie Bauerové-Lechnerové naopak ukazuje, že Mahler prožil spoustu zamilování a milostných románků. „Dopis je uceleným vyprávěním o jeho milostných vztazích s řadou žen, počínaje Josephinou Poislovou, dcerou pošťáka v Iglau, jeho rodném městě,“ tvrdí Stephen E. Hefling, jeden z vědců, kteří doufají, že bude možné dokument publikovat.

Padesáti devíti stránkový dopis, psaný ručně v němčině a nazvaný „Brief über Mahlers Lieben“ („Dopis o Mahlerových láskách“), byl napsán Hansu Reihlovi, jednomu z dědiců Bauerové-Lechnerové. Podle všeho přináší nový rozměr do našich představ o skladateli, jehož titánské symfonie a hořkosladké písně se stále častěji stávají klíčovou součástí klasického repertoáru posledních padesáti let. Mahler sám je ovšem často vnímán jako zachmuřená, zahloubaná postava. Možná ho ale ode dneška budeme vidět jako méně přísného, a občas dokonce docela vášnivého. (Bauerová-Lechnerová neříká nic o tom, zda měl Mahler milostné vztahy i během manželství. To byla nakonec spíš doména Almy: Mahlerovo zoufalství, když odhalil její románek s architektem Walterem Gropiusem, ho dokonce přimělo uchýlit se o radu k Sigmundu Freudovi.)Natalie Bauerová-Lechnerová, violistka, je mezi odborníky na Mahlera dobře známá. Deník, který si vedla během svého dlouhého přátelství s Mahlerem — potkali se už jako studenti — byl vydán v roce 1923, dva roky po její smrti (a dvanáct let po smrti Mahlera, který zemřel v padesáti letech). Vdova po Mahlerovi měla přitom po mnoho let téměř výhradní kontrolu nad informacemi o svém muži.

„Bauerová-Lechnerová je jedním z nejvýznamnějších přímých zdrojů informací o Mahlerovi, hlavně tedy o jeho životě před uzavřením sňatku s Almou,“ tvrdí Steve Bruns, zástupce děkana pro graduální studia na Hudební fakultě Univerzity Colorado, v Boulderu, a organizátor každoročního svátku MahlerFest v Coloradu. „Její deníky jsou cenným zdrojem informací nejen pro odborníky, ale pro všechny, kteří mají rádi Mahlera. Já jsem četl jen některé úryvky, ale zapůsobil na mě důvtip a styl, který z dopisu srší, a navíc je znát, že měla vnímavého hudebního ducha. To je asi také důvod, proč ji i Mahler bral vážně.“

Henry-Louis de La Grange, jehož obrovské vícesvazkové dílo „Gustav Mahler“ je považováno za jednu z nejúplnějších prací o Mahlerovi — a který byl jedním z prvních osob, které viděly nově objevený dopis — míní, že Bauerová-Lechnerová je „velmi důležitý“ a důvěryhodný zdroj. 

„Ve svých denících je velmi upřímná a pravdomluvná, a kdybychom je neměli, chybělo by nám spousta významných informací,“ dodává k tomu telefonicky pan De La Grange z italského Toblachu.

Pan Hefling, vedoucí projektu Nového Kritického Vydání o Gustavu Mahlerovi (Gustav Mahler New Critical Edition) a profesor hudby na univerzitě Case Western Reserve v Clevelandu, a Morten Solvik, norský odborník na Mahlera, právě editují novou verzi deníku Bauerové-Lechnerové, který bude zahrnovat pasáže, jež nebyly nikdy předtím vydány, a také samotný nově objevený dopis. Zaslali článek zahrnující a analyzující text dopisu do časopisu Musical Quarterly.

Bauerová-Lechnerová napsala svůj dopis Riehlovi (který byl, podle dosavadních znalostí odborníků, jejím blízkým přítelem, a nikoli příbuzným) v únoru 1917, očividně jako řešení toho, co sama považovala za choulostivý problém: toužila vydat své deníky, ale zápasila s otázkou, jestli do nich má nebo nemá zahrnout to, co jí Mahler důvěrně sdělil o svých vztazích se ženami. Věřila, že jsou to informace důležité pro následující generace, ale obávala se, že je nepatřičné podobné detaily zveřejnit.Bauerová-Lechnerová napsala, že zasláním dopisu přenechává problém v Riehlových rukách. Ale Riehl neučinil nic pro zveřejnění dopisu, který proto zůstal muzikologům neznámý až do roku 2011, kdy ho navíc málem propásli.

„Objevil se na aukci v Dorotheu,“ sdělil pan Hefling v telefonním rozhovoru a dodal, že Dorotheum je vídeňský aukční dům, „který není místem, kde by ho odborníci na Mahlera nebo lovci rukopisů normálně hledali, protože se tam odehrávají většinou spíše aukce klenotů a nábytku. Dopis nedosáhl v dražbě ani minima, které nebylo vysoké — kolem 3 000 Eur. Kdybych to býval věděl, sehnal bych ty peníze já sám.“

Pana Heflinga a pana Solvika na dopis upozornil asistent ve vídeňské organizaci Mezinárodní společnosti Gustava Mahlera, který zjistil, že dopis skončil v jednom obchodě se starožitnostmi. Ale když obchod kontaktovali, dozvěděli se, že je předběhl knihovník z hudební knihovny Rakouského státního archivu. Originál dopisu je stále v archivu, ale pan Hefling a pan Solvik získali kopii, pustili se do překládání a poskytli nám výňatky z dopisu.

Mezi Mahlerovými láskami zmíněnými v dopise figuruje Marion von Weber, která byla v té době vdaná za pravnuka skladatele Carla Marii von Webera, a několik operních zpěvaček, například sopranistky Rita Michalek, Selma Kurzová a Anna von Mildenburg, které – jak Bauerová-Lechnerová napsala – jí však sdělily, že jejich vztah s Mahlerem byl čistě platonický.

Přestože jeho vztah s několika ženami z těch, které jsou v dopise zmíněné, je dávno známý, vzpomínky Bauerové-Lechnerové nám nabízejí bližší pohled na emocionální povahu skladatele. Například její popis Mahlerova románku s paní Weberovou odhaluje, jak důležitý tento vztah pro Mahlera byl.„Byl to velmi vášnivý vztah a Mahler byl podle všeho v tomto ohledu velmi naivní,“ míní De La Grange. „Mahler a Marion dokonce sdělili jejímu manželovi, že se do sebe zamilovali, a doufali, že ho tato skutečnost obměkčí. Místo toho jim manžel vztah zatrhl.“ 

Pan Hefling dodal, že detaily této lásky vysvětlují chronologii Druhé symfonie z nové perspektivy.

Mahler začal toto dílo v roce 1888, na vrcholu svého vztahu s paní Weberovou, ale po napsání pouze jedné věty odložil symfonii stranou. Potom v zásadě přestal skládat až do roku 1892, kdy začal s písněmi z „Des Knaben Wunderhorn.“ Ke Druhé symfonii se vrátil až roku 1893 a následujícího roku ji dokončil.

 

Poté, co muž paní Weberové zakázal, aby se dále s Mahlerem vídala, přestěhoval se skladatel z Lipska do Prahy, kde získal svou novou pozici. Doufal, že přesvědčil paní Weberovou, aby se k němu připojila poblíž Mnichova v Tutzingu, ale ona nepřišla. 

„To je podle Natalie hlavním důvodem velké pauzy v chronologii tvorby Druhé symfonie,“ míní Hefling. „Natalie nám říká, že byl ve velké depresi a jeho kreativita ho opustila. A více méně sama sobě dává zásluhu na opětovném vzkříšení této kreativity tím, že mu dala svou důvěru. Věřila v jeho génia.“

Bauerová-Lechnerová popsala květnatým jazykem i svůj vlastní románek s Mahlerem.

„Zavření v malém pokojíku a izolovaní od celého světa, prožívali jsme něco jako vášnivou noc ve stylu Šeherezády a až do ranního rozbřesku jsme jeden před druhým rozvíjeli celý svůj životní příběh,“ svěřila se. „Nevyznávali jsme si lásku, nepokládali jsme otázky, ale naše duše i těla se spojila v jedno.“

Dopis také nabízí nové detaily o Mahlerově vztahu s jeho sourozenci, hlavně s jeho sestrou Justine — která, jak se ukazuje, byla skála, na které ztroskotala většina z prvních Mahlerových románků (včetně toho s Bauerovou-Lechnerovou). Jako nejstarší žijící syn se po smrti rodičů v roce 1889 musel postarat o své sourozence a Justine se k němu na nějaký čas i nastěhovala.„Důvodem konce všech těch vztahů,“ říká Hefling, „byla podle Natalie Justinina extrémní žárlivost a majetnickost.“ 

Bauerová-Lechnerová mohla dokonce neúmyslně být důvodem, proč nakonec Mahler skončil právě s Almou. Justine způsobila, že jsme se rozešli, napsala Bauerová-Lechnerová, ale tentokrát „pohřbila sama sebe pod troskami chrámu naší lásky, který na nás tři tehdy spadl.“

„Roztrhla navždy naše dva spojené životy, ale zároveň tím přišla o toho, koho nechtěla přenechat nikomu jinému.“

„Četbou mezi řádky můžeme dospět k závěru“, tvrdí Hefling, „že v onen okamžik Mahler Justine sdělil, že takto to nemůže už dál pokračovat.“

A bylo už pouze otázkou týdnů, než se zamiloval do Almy.Překlad Daniela Jarošová
Foto archiv, The New York Times Company, www.gustavmahler.com