Czech Ensemble Baroque oslavil na Petrově návrat do veřejného hudebního života

Druhý den, kdy byly uvolněny zábrany proti koronaviru, tedy 16. červen 2020, přivítali posluchači spolu s hudebníky a zpěváky v brněnské katedrále sv. Petra a Pavla. Kostel byl zcela zaplněn posluchači, kteří již postrádali svoji porci hudebních hodů a byli zvědaví na koncert z oblíbeného cyklu.

Dramaturgická volba padla tentokrát na Bachovy kantáty, jednu duchovní a jednu holdovací. Ve své době šlo o velmi oblíbený, moderní žánr a pro skladatele jistě i o dobrý zdroj financí. Zejména, když oslavoval panovníka a příslušníky jeho rodiny. V době Bachově evangelická hudba ztrácela svůj primárně duchovní a rigidní tvar a byla ovlivňována světskou hudbou, zejména italskou. Kantáty se tak postupně přetvářely v „dramma per musica“, tedy útvar poplatný italské opeře, kde se střídaly recitativy a árie a nechyběly ani sbory. Náměty z antické mytologie se zde aktualizují a zevšeobecňují a akcentuje se jejich symbolické poslání.

Jako první zazněla kantáta Wachet auf, ruft uns die Stimme, BWV 140 (Vstávat, hlas nás volá), pojednávající o biblickém podobenství o deseti svatebních družičkách, čekajících na příchod Ženicha, tedy Ježíše. Pěvecké party jsou rozděleny mezi Vypravěče – tenor, Duši – soprán, Ježíše – bas a sbor, který má uplatnění zejména v úvodním a závěrečném chorálu. Tenorového partu se obdivuhodně zhostil Jakub Kubín, který dokázal využít chrámovou akustiku a vedl subtilní hlas citlivě a vylehčeně s pečlivou technikou a niterným výrazem. Soprán Pavly Radostové v partu Duše zněl zvonivě a perlil a pěvkyně využila možnosti pohrát si s piany. Stejně tak prospěla akustika basovému partu, Jiří Miroslav Procházka citlivě pracoval s dynamikou a s výrazem. Méně milosrdná byla akustika ke sborovým výstupům, v obou chorálových částech se podepsal na výsledku dlouhý dozvuk, který smazal preciznost souhry i výslovnosti, přesto zůstala interpretace čitelná a nic nepokazilo efekt velebnosti chorálu. Na tom měl především zásluhu orchestr, jehož spolehlivý a bezchybný výkon byl oporou pěvcům a vytvářel kompaktní zvuk.

 

V druhé polovině koncertu zazněla kantáta holdovací, konkrétně šlo o narozeniny Marie Josefy Habsburské, kurfiřtky saské a polské. Tönet, ihr Pauken! Erschallet, Trompetten!, BWV 214 (Zazněte, tympány! Zazvučte trumpety!). Pokračující text – „ať žije královna, ať daří se jí“ –, podepřený břesknou hudbou, nemá daleko k reklamnímu spotu. Nakonec proč ne, i tehdy chtěli být mocní oslavováni. Zajímavé na tom je, že v případě kantáty jde o velmi kvalitní hudební materiál i zpracování. Tentokrát autor vyšel z antické mytologie a přivedl na scénu Bellonu, bohyni války – soprán, Pallas Athénu, bohyni moudrosti – alt, Irene, bohyni (boha?) míru – tenor a Fama, boha slávy a zvěstí – bas. V sopránovém partu se představila Romana Kružíková, která přinesla pevný, pohyblivý soprán s jistými koloraturami. V altové roli vystoupila Lucie Netušilová Karafiátová, která tentokrát dokázala propojit hlasové rejstříky a naplnit spodní polohu sametovým témbrem a hlas vylehčit pěknými koloraturami, při kterých si odpovídala se sólovým hobojem.

Oba mužské hlasy byly zastoupeny stejnými interprety, tedy tenoristou Jakubem Kubínem a basem Jiřího Miroslava Procházky a jejich výkony byly ještě přesvědčivější. Jistě na tom měl podíl výkon orchestru, jehož uplatnění bylo ve druhé kantátě větší a výrazově přesvědčivější. Vyzvednout je jistě třeba sólové výstupy hoboje Petry Ambrosi, trubky László Borsódiho, prvních houslí Elen Machové a precizní souhry orchestru Czech Ensemble Baroque pod taktovkou dirigenta Romana Válka. Stejně tak pochvalu zaslouží šestnáctičlenný sbor, který udržel kompaktní výkon díky přípravě sbormistryně Terezy Válkové. Obdiv jim patří především za to, že dokázali ten přesně motoricky běžící hudební stroj Johanna Sebastiana Bacha udržet i přes akustické nástrahy chrámu.

 

A jako vždy, i tentokrát, nesměli chybět postavy W. A. Mozarta a J. S. Bacha, jejichž konverzace měla posluchače navést do historických souvislostí. V prostředí chrámu se jim dařilo držet dekórum, ovšem do doby, než do hry vstoupila nová postava, Anna Magdalena Bachová. Byla živým mementem pro skladatele, že si nemají brát zpěvačky. Anna Magdalena, personifikovaná Petrou Královou, svoji úlohu zneuznané zpěvačky podala s operetními manýry, což posunulo náladu z koncertu někam jinam. Naštěstí se na nepříliš vyvedené extempore brzy zapomnělo a obecenstvo odcházelo s pocitem pohody z kvalitní hudby i provedení a s úlevou, že se snad opravdu život vrací do normálních kolejí.