Cyklus Klingende Geografie, který zazněl na koncertě 27. února, sestavil muzikolog Adolf Hoffmann z částí Telemannových orchestrálních děl na základě cyklu patnácti písní, kterou Telemann složil jako didaktickou pomůcku pro výuku zeměpisu pro gymnázium v Hildesheimu. Národní povahy se odrážejí v jednotlivých částech, střídá se charakteristika starého a moderního světa národů Španělska, Švýcarska, Itálie, Francie, Provence, Anglie, Skotska, Irska, Skandinávie, Belgie, Rakouska a dalších. Přidávají se „exotické“ národy, ke kterým dle tehdejšího názoru patřilo Polsko, Maďarsko, Rusko a dokonce i Hanácko. V závěru se pomyslný cestovatel dostal dokonce do Ameriky a do evropské i asijské části Turecka. Nechybělo vtipné zpracování, pomalé tance střídají rychlé, se synkopickým rytmem a neobvyklými zvukovými efekty.
Czech Ensemble Baroque se sedmnácti hráči na historické nástroje, kde zaujaly zobcové flétny, dřevěné hoboje, theorba a zejména hackbrett (vlastně malý cimbál) a nejrůznější perkuse, včetně dřeváků, vedl dirigent Roman Válek. Společně vytvářeli optimistickou a energickou náladu a předháněli se v hravosti i radosti z muzicírování. Překvapily sólové vstupy hobojů, příčné i zobcové flétny, hackbrettu, s naprosto čistou intonací i technicky a rytmicky přesným provedením.
Ke spolupráci tentokrát přizvali taneční soubor Alla Danza Brno – Baroque, zabývající se rekonstrukcí a poučenou interpretací společenských tanců baroka. Základem je styl „la belle dance“, nebo „la dance noble“, tedy tanec krásný a vznešený, který se provozoval na dvoře Ludvíka IV. „Tančíme na základě rekonstrukcí ze starých písemných notací, což jsou grafické záznamy tanečních kroků a figur, jak je zaznamenal Pierre Rameau v roce 1725, na základě pravidel, jak zapisovat tanec, která přinesl Raul Feuillet v roce 1700. Podle toho vytváříme i novodobé choreografie, které z těchto zápisů čerpají,“ prozradil něco z taneční kuchyně šéf souboru, pedagog a choreograf a dlouholetý tanečník František Dofek.
Taneční ukázky byly spojeny s barokní módní přehlídkou kostýmů, které konvenovaly době, ze které tance pocházejí. Čtyři dámy a jeden tanečník střídali pohybové kreace skupinové i sólové, nešetřící noblesou a ladností pohybu. Vedle lidových kostýmů zaujala španělská dáma s vějířem, venkovská dívka z Provence, anglická šlechtična či skotský šlechtic v kiltu. Noblesní hanácký pár si nezadal s polskou šlechtičnou. Exotická část zahájila dívkou v sarafánu, Ameriku představovala domorodá lovkyně s křídlem dravého ptáka a v závěru se utkal Turek s hanáckým šohajem. Autorkou návrhů i vlastní realizace kostýmů je členka souboru Štěpánka Skalická. V plném sále Besedního domu bohužel příliš místa pro tanec nebylo. Tanečníci se museli pohybovat obezřetně, jednak za zády orchestru před varhanami, kde jim byla vidět jen horní polovina těla, jednak v úzkých uličkách v publiku, kde museli dávat pozor, aby neohrozili posluchače. Škoda, že stále nemáme v Brně prostor, ve kterém by se takovéto zajímavé a neotřelé pořady daly realizovat. Poslední číslo, Mezzetin en turc v tempu vivace, které gradovalo v accelerandu, vyústilo do všeobecného veselí a dostal do varu i publikum, takže se muselo dvakrát opakovat. Odlehčený večer byl plný půvabu a noblesy i vhledu do historie kultury, který se málokdy vidí.
Pořad opět uváděli a komentovali Luděk Randár v roli Johanna Sebastiana Bacha a Radovan Král v roli Wolfganga Amadea Mozarta. Tentokrát dominovala Bachova postava pasovaná do role muzikologa a zasvěceně informující publikum, zatímco upozaděný Mozart nerušil vážnost chvíle. Nutno konstatovat, že Radovan Král tentokrát podal postavu Mozarta nevtíravě a kultivovaně, dokonce mnohdy i roztomile. Byl to příjemný večer pro všechny zúčastněné, účinkující i publikum.
