Ďagilev by jásal!

Málokdy se stane, že některé představení vyvolá tolik rozporuplných reakcí a nenechá laxní ani příznivce ani odpůrce. Nový večer baletního souboru Národního divadla Brno sestavený z choreografie Itzika Galiliho Six a baletu Ptáka Ohniváka (L’Oiseau de feu) v choreografii Nataši Novotné vyvolává pozitivní diskuzi příznivců a milovníků brněnského baletu nad dramaturgií, směrováním souboru a uměleckou licencí svěřenou choreografům vykládat libreta klasických děl, jež se nám jeví posvátná, po svém. Může se to zdát úsměvné, taky tak vážné, ale je to rozhodně divadelní.

S příchodem Daniela Dvořáka do funkce ředitele brněnského Národního divadla přišla i nová umělecká šéfka baletu Národního divadla v Brně Lenka Dřímalová. Až časem se teatrologové budou zaobírat hodnocením její epochy, dramaturgií a přínosem. Je však nesporné, že každý rozumný člověk musí uznat, že se jí povedlo připravit mimořádné události nejen v brněnském, ale i v celorepublikovém kontextu. Uvedla balety Youriho Vámose, Uwe Scholzeho, Maria Schödera, Krzysztofa Pastora, Cayetana Soty, Ramiho Be´era. Přínos Dřímalové spočívá také v tom, že dala prostor mladým choreografům. Jedním z takových debutů je choreografie Nataši Novotné s velkým baletním souborem v kamenném divadle.Nataša Novotná je renomovaná interpretka (NDT 2, NDT 1, Göteborgs Operan Ballet, Station Zuid, C- scope, Korzo Theater, Copenhagen International Ballet, 420PEOPLE; držitelka Ceny Thálie 2008), která si postupně buduje, a nutno říct s velkým úspěchem a respektem kritiků, svůj choreografický rukopis. Není lehké postavit své dílo vedle Itzika Galiliho s jeho vyhraněnou filosoficko-pohybovou asketickou taneční rétorikou. Novotná obstála dokonale. Vybrala si vhodný tým a nelekla se velkého souboru. V době, kdy divadla bojují s rozpočty, je naprostá divácká slast vidět na jevišti velký soubor funkčně využitý, dokonale připravený a ve výtečné kondici. Spolupracovníci Novotné – renomovaný architekt, designér a scénograf Tomáš Rusín a kostýmová výtvarnice Eva Brzáková – spojili svá ideová přesvědčení s choreografkou a vytvořili nevšední baletní epos, sice jen ve čtyřiceti minutách, ale zcela plnohodnotný. Díky svým bohatým zkušenostem interpretky neměla Novotná ambici vypovědět vše a poučovat, tak jako mnoho mladých nadšených tvůrců. Inspirovala se původním libretem Michaila Fokina, na pohádkový příběh se však dívala po svém, což jí nemožno mít za zlé, jinak by to taky nemělo smysl. Již Fokin pro svůj balet spojil několik ruských pohádkových příběhů do jednoho tvaru. Nesmrtelný čaroděj Kaščej vězní třináct panen a začaruje do kamene každého, kdo by se pokusil panny osvobodit. Poté, co mladý carevič Ivan vytrhne ptáku Ohnivákovi jedno z jeho per, může rozbít vejce života a panny vyvést ze zajetí. Scénograf Tomáš Rusín zasazuje příběh do obrovského prostoru jeviště Janáčkova divadla, které jako milovník čistých linií a minimalismu nechává strohé. Textilní výkryty po stranách jeviště jsou odstraněny (nahrazuje je spuštěná boční železná opona). Jeviště má tak „širokoúhlou dimenzi“, sahá do šířky za portály a je otevřené až k zadnímu jevišti, které je uzavřeno světelnou rampou. Spolu s choreografkou pracuje s jednoduchými symboly, které skýtají pro každého diváka osobité výklady: prázdnota, černá barva, obrovské kyvadlo, sytě nádherně červená zeď, či jakýsi folkloristický ruský „šiator“, bílé vločky a zlaté třpytky. Skvělé jsou kostýmy Evy Brzákové, které vypadají jako by byly z nějaké geniální kolekce Giorga Armaniho: zdánlivě jednoduché, barevně čitelné, přísně minimalisticky střižené, pracující s různými odstíny jedné barvy, leskem a matem, siluetou tanečníků, ale i zvláštně velkorysou textilní strukturou. Nic není podbízivé, zdobné nebo dokonce líbivé, vše je velmi prosté, ale pečlivě rafinované a dokonalé jak ve výběru nádherných materiálů, tak v krejčovském provedení. I sborové kostýmy jsou originální kusy, s jemnými detaily a hravě fantasijními variacemi na zvolený motiv.Každý divák samozřejmě příběh přečte podle sebe. Někomu neříká nic, někoho dojímá k slzám, někoho nutí ke vzteku nebo zavření očí a poslouchání hudby. Novotná se představuje jako vynikající režisérka se smyslem pro rytmus, který je také základem většiny Stravinského partitur. Přivádí nás do snové krajiny, kde se zastavil čas, do psychodelického světa, nebo možná do odrazu světa našeho, kde se individualita mění pod fenoménem strachu na dav a stává se onou kafkovsky-orwellovskou krajinou stínů ba dokonce příšer. Musím poděkovat choreografce, že mě ušetřila lineárního příběhu a hrála si s metaforou. Proto možná mnoho diváků nepřečte její příběh. Je to však naprosto sugestivní podívaná. Něco jako když čteme Prousta, Joyce, Eliota, Eca. Tak jako tito velikáni stírají hranice jazyka, slov, větných konstrukcí, i Novotná pracuje s pohybem. Nemá žádný smysl zaobírat se na tomto místě výkladem, protože každý přečte příběh po svém. Stačí jednoduché vodítko v programu. Pták Ohnivák symbolizuje Poznání, Kaščej Nesmrtelný – Strach, kouzelnou zahradu stráží Strážci času, Princezna může být naše sousedka, Carevič Ivan může být klidně nějaký outsider.Ivona Jeličová jako Pták Ohnivák je kouzelná bytost, vymyká se celému ostatnímu jednání. Novotná staví pro Jeličovou virtuosní choreografii plnou rafinovaných fines, elegantních, vášnivých, ale i uvolněných a ztěžklých rukou v port de bras. Je vášnivá, lascivní, ale taky chladná, tak jako kouzelný zářící pták z daleké země, který svému majiteli může přinést jak požehnání, tak i zkázu. Je to napůl žena, jakási tajemná sfinga, která dává ony mýtické antické hádanky, na které těžko hledáme odpověď, nastavuje nám zrcadlo, laškuje s námi, cítíme palčivý dotek jejich křídel, ale i chladný tlukot jejího srdce. Je to zároveň vášnivá žena, jako tento pták se podobá svou barvou a nádhernými perutěmi hořící plamenné vatře. Jeličová využívá celé kouzlo své vytříbené taneční techniky, obdivujeme její plastická záda, dokonalé ruce, brilantní techniku nohou, ale taky její ženské fluidum. Chvíli je femme fatale, po chvíli zase raněným polapeným ptáčkem v rukou dychtivého muže. Vedle její propracované moderní techniky je skvělým kontrastem trojice prvních sólistů: Andrea Smejkalová, Jan Fousek a Michal Pimek. Novotná ctí jejich dovednosti pro klasický a neoklasický repertoár a nenechává je trápit se se svým „contemporary“ slovníkem. Jako strážci času jsou jakýmsi meditativním zastavením, jsou též mysteriózními průvodci, ochránci. V elegantních liniích choreografie, zvedáčkách a krocích jsou „plovoucím časem“ nebo kormidelníky bárky lidstva. Někdy vystupují z davu, jindy se v něm ztrácí. Tak jako Žena Aki Nishio (princezna). Novotná se také prokazuje jako vynikající choreografka sborových scén. Velký ansámbl někdy tančí v kánonu, někdy v unisonu a nejkrásnější je prostý běh. Na obrovské, Rusínem vyklizené ploše jeviště, náhle vidíme tento „sbor bídných“ běžet s plným nasazením.  Vedle virtuosních pohybů sólistů tímto prostým během, stavovským oddělením bezejmenného davu od jednajících postav, se podařilo choreografce vytvořit z této masy dojem jednolitého sólisty sui generis. Cítíme jejich energii, jejich napětí, jejich dech, slyšíme dupot tolika párů nohou. Je obdivuhodné, jak choreografka každou postavu a sbor psychologicky profiluje a vybavuje osobitým pohybovým slovníkem. Zajímavé pohybové formace skupinek jako by odkazovaly k Nižinského skupinám ve Svěcení jara. Krátké, opakující se unisonové pasáže na obrovské ploše jeviště nejsou nudnou spartakiádou, ale obdivuhodnou a nápaditou zkratkou a důkazem inteligence choreografky: méně je někdy více. Taky vidíme archetypální chorovody, neuzavřené variace, třináct vězněných panen, skupinky pokorných a odevzdaných a skupinky rebelů. Fantastickým a fantaskním prvkem celého baletu je postava Kaščeje. Nikdy ho nevidíme jako nějakou pololidskou bytost. Je to nehmotné plynoucí těleso, jakási personifikace strachu, který nám tento plynoucí objekt mimo jakékoliv hranice nahání. Také se objevuje i v závěru, neboť strach člověka neopouští nikdy, stejně jako zlo, pýcha, hřích, zrada nebo smrt.

Vrcholem díla je interpretace Adama Sojky (carevič Ivan – Muž). Sojka již v první části večera odtančí extrémně náročných sedmnáct minut. Myslím, že tento večer zcela nepochybně patřil tomuto mladému tanečníkovi. Jeho interpretace jsou nejenom stylově dokonalé, technicky brilantní, ale i inteligentní. Dovede být zcela přirozený, uvolněný, dalo by se říci prostý, sám celé jeviště suverénně ovládl a zabydlel. I ty nejzvláštnější, nejpodivnější pohybové vazby zvládá procítěně, technicky dokonale, přitom mnohdy tančí obtížné figury bez jakékoliv preparace a hlavně, což je mimořádně obdivuhodné, nejedná se pouze o dokonalou formu, kterou mu vtiskla choreografka, ale o hluboký obsah. Sojka je tak dokonalý, že se zdá, jako by choreografii neměl nastudovanou, ale v jednotlivých situacích geniálně improvizoval, jako když my mluvíme. Každý prvek, každá vazba, každé ecarté, zložitě lomené attitudy se dají přečíst jako slova vět. Sojka by si po bezpečně a struhujícím způsobem zatančených Motýlech Rami Be´era, dnes Galiliho Six a Ptákovi Ohnivákovi Nataši Novotné zasloužil najít soubor, kde budou posvěcení choreografové tvořit přímo pro něho, kde se nebude zatěžovat obligátním repertoárem kamenného divadla a bude moci růst a najít prostor pro uplatnění svého talentu v soudobém tanci. Adama Sojku s Janem Fouskem musíme zařadit mezi dva pánské tanečníky brněnského baletu předurčené pro formálně i obsahově dokonalou interpretaci nejúžasnějších a dech beroucích moderních choreografií, kde fyzicky konstruovaná choreografie těla není ohraničená vědomím tělesnosti, ale stává se zhmotněním slova, které se stává tělem. Jeho výkon by měl být nepochybně prvním z nové řady nominací na Cenu Thálie 2012.Mimořádným partnerem choreografky je po zkušenosti ze Stvoření světa orchestr Janáčkovy opery pod vedením šéfdirigenta Caspara Richtera.  Jen málokdy máme v našich divadlech možnost na baletním představení slyšet a užít si orchestr ne jako doprovod tanečníků, ale jako rovnocenného partnera. Richter osobitým způsobem interpretuje Stravinského partituru, vtiskl jí vlastní interpretační názor, takže máme pocit, že jeho vynikající orchestr nesedí v „jámě“, ale na pódiu filharmonie. Bohatství zvuku, kontrastní tempa, pregnantnost folklórních motivů, třpytivost impresionistických míst, mimořádně pomalu interpretovaný závěrečný chorovod, intonační jistota žesťů a jednotlivých sólových nástrojů mě naplňuje radostí stejně tak, jako pohled na velký ansámbl na jevišti. Škoda, že v programu není jasně napsáno, kterou verzi vlastně orchestr hraje. Zda se jedná o originální baletní hudbu (1910), nebo některou z orchestrálních svit z let (1911, 1919, 1945) Stravinským posvěcených. Kdoví, jak by se autor hudby díval na agogicky a brilantně dramaturgicky Richterem vystavené pasáže, které sám považoval za zdlouhavé.Večer otevírá již vzpomenutá choreografie Six Itzika Galiliho na slavnou skladbu pro šest marimb Steva Reicha. Pět tanečníků (při repríze můžete vidět také verzi s pěti dámami), vzácně technicky vyrovnaných a dokonale synchronních v čistých liniích a barevných kombinacích na rovné ploše jeviště za asistence pěti dam s posuvnými panely (z jedné strany černé, z druhé bílé), sugestivním až bezčasým způsobem interpretovalo mystickou atmosféru za opakovaného hudebního doprovodu (fázově posunovaného) a choreografovu pohybovou zralost v dokonalosti jednoduché formy inspirovanou přírodou. Choreografie v její proměnlivosti, éteričnosti, síle, ochablosti, energii a kráse. Neustále plynoucí tok hudby, pohybu a změny půdorysu jeviště uvádí svou hypnotičností diváka do zvláštního stavu emocionálního nutkání napjatě sledovat toto konstrukčně pečlivé a vypočítané divadlo, vedené vysokou intuicí choreografa v harmonii a rytmu – jak sám Galili říká – základním formám krásy. Toužíme se přiblížit podstatě, rozšifrovat, rozumem pochopit, ale zůstává jen snový opar. Někdy cítíme energii mužských těl, někdy to vypadá jako hra stromu ve větru, jako meditace, modlitba, boj, impresionistický obraz, kubistická socha, skica. „Chci se co nejblíže přiblížit k pravdě, všechno od ní abstrahovat, abych se dostal k podstatě (stále jen vnější podstatě!)“ říká Galili. Pětice tanečníků je zároveň dokonale synchronním sborem, každý z tanečníků je však výraznou individualitou. Marek Svobodnik s brilantními gesty, s Adamem Sojkou komplexně rytmus a pohyb cítící Vítek Kořínek, maskulinní Gregor Giselbrecht a dětsky působící benjamínek Pavel Kolář. Každý díky svému fysis a individuálnímu hereckému prožitku vytváří zcela jinou figuru, zároveň však v zrcadlících se pohybových vazbách dochází k nezvyklému zmnožení různých vlastností, i když vizuálně naoko podobných. Mohlo by se zdát, že tento večer je příliš neepický, dokonce únavně filosofický. Ale opak je pravdou. Je to oslava pohybu – jedné ze základních složek našeho života. Formálně dokonalá scénografie, light design, kostýmy, pečlivé provedení scénografie na úrovni evropských divadel bez pomačkaných výkrytů, sufit, šálů, třesoucích se schodů a kulis spolu s vynikajícím provedením choreografických vizí by měly zaujmout každého milovníka divadla, nejenom tanečního. Napadá mě, jak pravdivá byla věta z úvodu knihy vynikajícího Emanuela Siblíka Tanec projev života a umění, napsaná již v roce 1917. „ Zvýšený zájem o tanec v přítomnosti nelze přisouditi popudům jednotlivým, ježto je znakem kolektivní psychologie naši doby, vyznačující se sklonem k dramatičnosti a zálibou v lyrice. Rytmus povyšuje se na princip, na němž budují všechna umění; i výtvarná, jež usilují o rytmickou krásu vyvěrající zevnitř celku, nikoli už o napodobení. Naturalistická drama a realistická intepretace herecká bere za své. Iluse, symbol, stilisace, synthesa ovládají.“ Na to by měli v naší hypertechnické době, pod všeobecnou vládou strojů a mechanismů, myslet diváci. Tak jako když se nad jevištěm Janáčkova divadla točí obrovské kyvadlo a opisuje kruh a tato hodinová ručička ukrajuje umírající čas, padají na nás zlaté třpytky z bájného ptáka, který nám chce přinést požehnání a poznání. Můžeme ho ignorovat? Pohádky o ptáku Ohnivákovi se v různých národních mytologiích od sebe odlišují. Některé vyprávějí, že Ohnivák je mystický pták, který létá kolem královské zahrady, v noci slétne a sní všechna zlatá jablka. Jiná verze vypráví, že ohnivý pták létá kolem a dává šanci těm lidem potřebným. Je naprosto správné a legitimní, že mladí tvůrci mají prostor k umělecké svobodě a tvorbě. A je na divácích, aby se nenechali začarovat v zahradě předsudků a touze vidět co chtějí, ale podívali se na jeviště novým pohledem.

Stev Reich:
Six
Six Marimbas
Choreografie: Itzik Galili
Scéna: Janco Barneveld
Kostýmy: Natasja Lansen
Světelný design: Yaron Abulafia

Igor Stravinskij:
Pták Ohnivák
Choreografie: Nataša Novotná
Scéna: Tomáš Rusín
Kostýmy: Eva Brzáková
Světelný design: Pavla Beranová
Dirigent: Caspar Richter
Balet Národního divadla v Brně
Orchestr Janáčkovy opery v Brně
Premiéra 30. března 2012 Janáčkovo divadlo Brno

Ohnivák – Ivona Jeličová / Eriko Wakizono)
Muž / carevič – Adam Sojka / Filip Veverka / Marek Svobodník
Žena / princezna – Aki Nishio / Leila Labodiová
Strážci času – Andrea Smejkalová, Jan Fousek, Michal Pimek / Markéta Habalová, Morgana Collangettes, Petr Kondler, Vítek Kořínek
Kostěj – Jeroen Selderslaghs / Vítek Kořínek

www.ndbrno.cz

Foto NDB – Jana Hallová a Kristýna Housková