Mohutný potlesk, opakované volání bravo, zcela nadšené publikum ve zcela zaplněných řadách. Poslední z dlouhé série děkování celého ansámblu končí, aby jeho principál ještě před odchodem do šatny učinil za večerem pomyslnou tečku, a to zvednutím partitury nad hlavu, s výmluvným gestem, komu že hlavně přítomní za úchvatný zážitek vděčí: Johann Sebastian Bach a jeho Janovy pašije.
Janovy pašije – skvost stojící v počátcích pomyslné řady monumentálních církevních děl lipského rodáka, kde taky podle všeho na Velký pátek před bezmála třemi stovkami let měl premiéru – patří už delší dobu do základního repertoáru Collegia, resp. Collegia Vocale 1704. Na takové interpretaci to je pak pochopitelně bezpochyby vždy zcela jasně znát! Přiznávám přitom, že se cítím už tak trochu nepatřičně, když usedám k recenzentské klávesnici a skoro po každém vystoupení Luksových svěřenců mně při tom hlavou běží znovu a znovu jen samé superlativy… A ani tentokrát ale nelze jinak. Janovy pašije, Collegiem nejnověji provedené na Zelený čtvrtek v pražském kostele sv.Šimona a Judy, byly prostě úchvatné.
Pro pašijovou historii od zajetí Krista až po jeho uložení do hrobu, v kongeniálním Bachově hudebním převyprávění, si u nás lze jen ztěží představit ideálnější interprety, než jsou právě Luksovci. Dlužno přitom poznamenat, že to rozhodně není tím, že by se konkurence tohoto souboru u nás dala spočítat sotva na prstech jedné ruky; i ten, kdo má jen přístup k televiznímu kanálu Mezzo, kde se to starou hudbou ve špičkové interpretaci jen hemží, musí potvrdit, že Collegium je ve svém oboru na špici i v kontextu evropském, což ostatně právě i na zmíněném Mezzu záznamy svých vystoupení na prestižních zahraničních festivalech opakovaně dokládá.
O úspěch zatím posledního večera Collegia se ovšem tentokrát zasloužil především portugalský tenorista Fernando Guimarães coby Evangelista, který má s interpretací staré hudby též bohaté zkušenosti. 
Guimarãesovo dojemně niterné, introvertní vyprávění bylo až magicky přitažlivé, četné „dlouhodeché“ fráze zvládnuté s úžasně propracovanou dynamikou a výrazovou plasticitou, uvolněně tvořený tón nádherně znělý. Ostatně i samotná jeho tváře i během rozsáhlého závěrečného sboru – i přesto, že už měl své konečně odzpíváno – prozrazovala, jak hluboce byl do interpretace svého partu ponořen. 
Pozadu nezůstali ani další dva pánové – barytonista Tomáš Král jako Ježíš (obdivuhodný vývoj během několika posledních let!) a basista Jaromír Nosek coby Pilát. U jímavé Aleny Hellerové pak posluchači museli litovat, že se pro ni v dotyčné partituře nemohlo najít víc, než jen jediné sólové číslo; suverénní plnohodnotný výkon s nádherně zvonivými výškami předvedla i zaskakující Dora Pavlíková v druhém sopránovém partu, snad jedině mezzosoprán Kamily Mazalové se kvůli svému lyričtějšímu, méně průraznému, byť jakkoli příjemně znějícímu témbru chvílemi přece jen v celkovém souzvuku zanikal. Obdivuhodnou hlasovou kompaktností i výrazovou mnohotvárností se vyznačovaly v této partituře tolik podstatné sbory, a to i přes komorní obsazení jednotlivým hlasových skupin. A jen smeknout zbývá i před samotným orchestrem s dokonale propracovaným pletivem hlasů, jehož nepřehlédnutelný entuziasmus se dokázal hravě vyrovnat i s poměrně rozsáhlým výpadkem jednoho z kolegů z důvodů indispozice jeho houslí. Opět báječný večer, určitě jeden z hudebních vrcholů letošního Pašijového týdne.
Johann Sebastian Bach:
Janovy pašije
(Johannes-Passion, BWV 245)
Hudební most Praha — Drážďany
Dirigent: Václav Luks
Collegium 1704
Collegium Vocale 1704
Fernando Guimarães – Evangelista
Tomáš Král – Ježíš
Jaromír Nosek – Pilát
Allena Hellerová – soprán
Dora Pavlíková – soprán
Kamila Mazalová – alt
Helena Zemanová – koncertní mistr
Hudební most Praha – Drážďany
5. dubna 2012 Kostel sv. Šimona a Judy Praha
