Dalibor nesměl chybět na festivalu Smetanova Litomyšl

Režisér Jiří Nekvasil vyšel z těchto faktů a nevytvořil inscenaci jako hrdinné historické drama, ale přistoupil k němu s nadhledem a s laskavým úsměvem, s trochou nadsázky i parodie. Základní idea ovšem zůstala zachována, jen pohled na dění a postavy se poněkud posouvá. „Snažím se nejít proti tradici, ale přidat do výkladu díla nový pohled z dnešní perspektivy. Je to příběh o síle hudby, která otevírá srdce a která je základní vlastností Čechů,“ vysvětloval režisér v úvodu před představením.

Postavy vystupující v opeře Dalibor jsou jako vystřižené z leporela. Nemají vývoj, jejich vztahy jsou zkratové a jejich hudební vyznání jsou samostatnými obrazy. Jsou zasazeny na jednoduchou scénu Daniela Dvořáka, v níž hrají tři základní otáčející se prvky, z jedné strany schodiště a z druhé velké kameny. Otáčejí s nimi zbrojnoši v gotickém brnění, kteří jsou přítomní stále na scéně, jen si při přestavbě sundají helmice. Ostatní kostýmy Zuzany Bambušek Krejzkové jsou laděné do gotiky a působí efektně a dotváří režisérův záměr o posunu inscenace do karikatury, zejména pokud jde o krále Vladislava.

Král se stal největší „obětí“ tohoto posunu, sedí na surrealistickém otáčivém zlatém trůnu v rudém oděvu a plášti a působí jako velká loutka. V posledním jednání přijímá soudce a velmože v lázni, nápaditě schované v maketě kamene. Při árii z lázně vstává, v bederní roušce, což se zdá poněkud nedotažené; zahaluje se do osušky se státním znakem a bosý přechází na masáž. Provázen stále spoře oděnými lazebnicemi, patřícími spíše do Orientu. Při celé scéně působí velmi nekrálovsky, jako puberťák, jenž si přilepil dlouhé vlasy i vousy a nahaté tělo by mohlo být vypracované. Scéna je velmi rozporuplná, neboť působí komicky v momentě, kdy král vynáší konečný ortel.

Lépe působí scény ve vězení, velmi připomínající Fidelia, kde nic neruší zpěv protagonistů. Dalibor je postaven na praktikábl, v němž je malá točna a pomalu s ním otáčí, jako s figurkou v hracích hodinách. Scéna s houslemi nabízí dohru, k níž ale nedošlo, Dalibor dostává kýžené housle bez smyčce. Milada stále svírá „varyto“, které je rovněž výplodem fantazie libretisty, v dalším textu charakterizované jako lyra a tedy takto vyrobené. Ostatní scény jsou prosté a statické, sbor je postaven proti divákovi a má za úkol „jen“ zpívat, pěvci zůstávají v malebných pozicích a akce jejich zpěv neruší. Což je od režiséra milosrdné, neboť v pěveckých partech Smetana náročností nešetří.

Všechny postavy mají pěvecké úkoly poplatné wagnerovským operám, vyžadují silné a odolné hlasy, pevné a plné, schopné maximálního rozsahu. Největší úkol dostali Milada s Daliborem, v recenzovaném představení na festivalu Smetanova Litomyšl ve čtvrtek 4. července 2019 zpívané a hrané Kateřinou Hebelkovou a Peterem Bergerem. Milada je od počátku, kdy vstoupí na jeviště, nucena k vrcholným výkonům, což se představitelce dařilo velmi dobře. Plně tmavě zbarvený dramatický soprán, kulatý volumen a tmavá barva jí pomohly v roli obstát a zvládnout ji na výbornou. Peter Berger vládne měkkým lyrickým tenorem, což je příjemné na poslech, ale Dalibor by měl být dramatičtější a údernější. Pěvec si je toho zřejmě vědom a snaží se o pevnost tónu, což někdy přechází ve forzi, a to je škoda. Exteriérově překvapil štíhlou postavou a ideální vizáží rytíře. Jitka Veroniky Holbové, otevírající operu árií, jež se v průběhu opakuje, má plný, otevřený a jasný soprán, jen nepříjemně překvapila vibratem, které ji neopustilo po celou dobu. Vítek Jaroslava Březiny zpíval průrazným, i když menším tenorem. Král Vladislav v podání Adama Plachetky neměl potřebnou razanci, a i když barvou svého barytonu působil příjemně, zdálo se, že mu poloha příliš nesedí. Jiří Brückler v roli Budivoje zněl přirozeně a příjemně, žalářník Beneš v podání Jiřího Sulženka byl přesvědčivý a jeho basbaryton kulatý a příjemný.

Orchestr pod vedením Jaroslava Kyzlinka hrál čistým a plným zvukem, sóla houslí a violoncella byla jímavá a dvě harfistky, hrající na jevišti v levém portále, oblečené do kostýmů korespondujících se scénou, byly výborně slyšet a přinesly virtuózní sólové vstupy. Kompaktní zvuk orchestru vynikal především v dynamických vrcholech, jež ale většinou téměř kryly pěvce, snažící se ze všech sil prosadit. Orchestr o tolika lidech Smetana nikdy neviděl ani neslyšel, a kdyby si dovedl tak velké obsazení představit, možná by k pěvcům přistupoval citlivěji.

Opera Dalibor je tedy opět na repertoáru naší první scény a patří sem, i když by se zdálo, že z pohledu dnešního diváka je poněkud málo nosná svým výkladem a archaickým textem. Proto je záslužné, že režisér přinesl pohled, jenž se netváří vážně, přesto operu nedehonestuje, jen ji posouvá do říše parodie, byť jemné a laskavé.

Hodnocení autorky recenze: 90%