Další Macbeth a Mnichov: Proč se mi to jen (ne)líbí?


Když jsem před Vánoci psal (na jiném místě, než zde) o inscenaci Verdiho Macbetha ve Státní opeře v Mnichově, snažil jsme se vyřešit zdánlivě nevyřešitelné. Totiž nemohl jsem pochopit, proč se mi tohle avantgardní představení tolik vrylo pod kůži, přestože nejsem příznivcem časových posunů.

Publikum jsem do té doby dělil na skalní odpůrce moderny, mezi které jsme počítal i sebe, a ty druhé, kterým nevadí skákat v čase. Ovšem během mého bádání jsem zjistil, že skupina odpůrců moderního inscenování není vůbec jednotná. První podskupinu tvoří ti, pro které je opera obrázkem určité etapy dějin a kultury lidstva a měla by se vždy hrát v historické výpravě. Po čase jsem objevil druhou podskupinu, která je tvořena diváky, kteří jsou za určitých podmínek ochotni přijmout a pochopit moderní inscenování. Mezi tyto diváky dnes počítám i sebe. Trvalo mi ale docela dlouho, než jsem pochopil, co se musí stát, aby spíše konzervativní divák přijal určitou dávku novátorství. Udělal jsem tedy inventuru svých dosavadních zkušeností s moderními inscenacemi. Vžil jsem se do role jejich odpůrce, který cítí, že to není to pravé ořechové, ale není schopen definovat, proč to zkrátka nefunguje. Hudba zde překvapivě nerozhoduje. Zde se není o čem hádat, hudební nastudování se zkrátka buď vydaří či nikoliv, což lze objektivně zhodnotit. Moderní kostýmy, scéna a režie. Proč někdy ano a někdy ne? Co za tím stojí? Odpověď je jednoduchá. Je to myšlenka, nápad, poselství či zpráva. Tvrzení, že celek není pouze souhrnem svých částí, ale především souhrnem vztahů mezi nimi, je zde klíčem k odpovědi. Uvědomil jsem si, že to, co předurčuje moderní inscenaci k úspěchu či neúspěchu, je poselství, které, ať už vědomě či nevědomě, každý z nás v každém kousku umění hledá. Pokud je tohle jedním z cílů režijní koncepce a podaří-li se to vnést do samotného představení, pak i váhavý divák přijde, protože je-li schopen poselství inscenace pochopit, odchází po takovém představení obohacen také on sám.





Giuseppe Verdi:
Macbeth
Bayerische Staatsoper Mnichov
premiéra 2.10.2008 Nationaltheater
Dirigent Nicola Luisotti
Režie: Martin Kušej
Scéna: Martin Zehetgruber
Kostýmy: Werner Fritz
Sbormistr: Andrés Máspero

premiérové obsazení:
Macbeth – Zeljko Lucic
Banco – Roberto Scandiuzzi
Lady Macbeth – Nadja Michael
Dama di Lady Macbeth – Lana Kos
Macduff – Dimitri Pittas
Malcolm – Fabrizio Mercurio
Arzt – Steven Humes
Diener – Rüdiger Trebes
Mörder – Christian Rieger
Erscheinung 1 – Igor Bakan
Erscheinung 2 – Tölzer Knabenchor
Erscheinung 3 – Armin Gramer

Bayerisches Staatsorchester
Chor der Bayerischen Staatsoper

www.bayerische.staatsoper.de

Mohlo by vás zajímat


Reakcí (3) “Další Macbeth a Mnichov: Proč se mi to jen (ne)líbí?

  1. Absolutně souhlasím!!! Je nutné. aby divadlo předávalo poselství, poselství naší doby, současných vztahů i podobenství k dnešnímu životu. Proto je tato inscenace tak skvělá!

  2. nemusi davat podobenstvo k dnesnemu zivotu,a to sa tyka hlavne povrchnych znakov ako kostymy,rekvizity.reziser musi vyplnit autorov umysel,vykreslit postavy a vztahy medzi nimi(su nadcasove) a vytvorit z toho jednotnu liniu,ako hudba v tychto genialnych dielach.potom je jedno ci ma macbeth v ruke mec,alebo samopal.moderna rezia moze byt kludne aj v dobovych kostymoch,podstatne je to ako reziser spravi to co som pisal vyssie.moja skusenost je taka,ze mnohym vybornym modernym reziam velmi skodilo prezentovanie javov a veci zo sucasnosti za kazdu cenu a nasilu.

  3. Inscenace mnichovské Macbeth mne přímo vyděsila .Je perversní ,vulgarní ,realistická až do dna.To snad není třeba .Vše se dá udělat vkusně v náznaku.V posledním čase si tvůrci inscenaci v tomto stylu přímo libují.Moderně se dá udělat opera i jinak.Lituji těch krásných hlasů,které jsou dnes k disposici a musí se podrobovat takovým šílenostem scénaristů a režiserů.Nevím proč se snaží i v jiných inscenacích napodobit dnešní světza každou cenu.

Komentáře jsou uzavřeny.