Pozoruhodný nový Macbeth ve Vídni

  1. 1
  2. 2

Podle recenzí v rakouském tisku i podle reakcí vídeňského publika byla nová incenace Verdiho Macbetha průšvih, jaký se jen tak nevidí. Nejenže měla být režie Very Nemirové nesmyslná, ale ani mladý dirigent Guillermo Garcia Calvo údajně nevyužil vzácnou příležitost, které se mu dostalo díky onemocnění Daniele Gattiho, a představitelka Lady Macbeth byla hodnocena jako subreta marně se pokoušející o dramatický zpěv. Byť si člověk může stokrát říkat, že se nesmí nechat ovlivnit, tak se přece asi málokdo bude divit, že jsem se na představení příliš netěšil, ač je Macbeth jedna z mých nejoblíbenějších oper. O to větší bylo mé překvapení, když jsem shlédl ne snad vynikající, ale přesto přinejmenším velmi solidní provedení tohoto geniálního i problematického kusu.

Jak asi většina čtenářů ví, Verdi svého Macbetha necelých dvacet let po premiéře ve Florencii přepsal pro Paříž, a tak dal dirigentům několik zapeklitých hádanek. Na několika místech je potřeba rozhodnout se, zda hrát nebo vynechat hudební číslo, které v jedné verzi je a v jiné není. Ve všech případech se navíc rozhoduje o nádherné hudbě, kterou je velká škoda nenechat zaznít. Ve Vídni si to dobře uvědomili, a tak jsem si mohl vychutnat vše, co Verdi napsal, až na nepříjemné překvapení na závěr. Poté, co byl k slyšení působivý a neprávem skoro úplně zapomenutý Macbethův monolog Mal per me, představení skončilo, aniž by sbor, který režisérka mezitím nechala odejít ze scény, zazpíval své závěrečné číslo, které není jen krásné, ale především dramaticky významné, protože v něm vojáci ve své melodii ukazují, že se Macbeth ve své árii Pieta, rispetto, amore právem bál, že na něj bude svět vzpomínat jen ve zlém (sol la bestemmia la nenia tua sara), a skotské ženy svým zpěvem přinášejí potřebnou katarzi. Nebyl to jediný projev necitlivosti režisérky k Verdiho hudbě, ale ani její podivná choreografie nemohla zkazit dojem z běžně škrtané baletní hudby ve třetím jednání.


Její pojetí ale myslím nezasluhuje odsouzení. Osobně nejsem příliš nadšený z moderních inscenací a převlékání postav do dnešních kostýmů mi jejich nitra spíše odcizuje než přibližuje, ovšem tentokrát se podařilo vytvořit několik velmi působivých scénických obrazů. Co do psychologické hloubky jedinečný duet Macbetha s Lady po vraždě krále Duncana byl ještě zesílen matně nasvícenou scénou, na níž se oba protagonisté chvílemi zoufale svíjeli ve sprše ve snaze smýt z Macbethových rukou krev. Při hostině neměl titulní hrdina dvě halucinace, ale pouze jednu, takže Banco na jeho místě zůstal sedět i během repetice jiskřivého přípitku a Macbeth se jej memomocí snažil nevidět, zatímco se ostatní bavili. Úplně špatný snad nebyl ani nápad obléci Bancovy vrahy jako klauny a dát jim do rukou nafukovací balónky, kterými lákali jeho dítě. Ovšem opravdu výborně byl vymyšlen sbor skotských exulantů. Poté co Lady Macbeth přišla ke svému muži s kočárkem, ve kterém ležel samopal, a poté co tento kočárek povalili na zem a několikrát do něj kopli, se otvory ve stěně na konci jeviště spolu s nejasným světlem dostali na scénu sboristé a nesli své mrtvé děti, které potom položili těsně u orchestřistě. Během jejich Patria opressa pak zoufalý Macduff hledal mezi ležícími své dva potomky, ke kterým potom obracel slavnou árii Ah la paterna mano. Tak by se dalo ukazovat i na další pěkné nápady, ovšem na jiných místech jako by Vera Nemirova dělala všechno pro to, aby se dobrý dojem pokazil. Především skoro pokaždé, když hrála trochu rychlejší hudba, tak nechala účinkující nějakým způsobem diskotékově hopsat do rytmu. Například sbor vrahů tím dost utrpěl a vypadalo to, jako by nedovedla skutečně pochopit skladatelovy hudební myšlenky. Také by neškodilo, kdyby svou obdivuhodnou kreativitu přece jen trochu krotila. U významných hudebních momentů jako je první výstup Lady Macbeth Vieni, t’afretta nebo už zmíněné Pieta, rispetto, amore nešťastného monarchy lze jistě někdy přivítat zajímavé herecké vedení, ale většinou se dosáhne většího účinku, když se pěvci mohou dokonale soustředit na hudební vyjádření emocí, aniž by museli skákat z jednoho konce jeviště na druhý. Navíc v této inscenaci byla zoufale zploštěna árie čerstvé královny La luce langue, když její manžel zůstal na jevišti a ona mu ji adresovala, místo aby prožívala vlastní nejistotu a musela si dodávat odvahu. Celkem mi ale její pojetí, jakkoli není ideální, smysl dávalo a lze je myslím doporučit každému, kdo má rád trochu odvážnější, i když leckdy poněkud necitlivé přístupy k opeře.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
17 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments