Kde se ten zvyk vzal, bůh suď. Jedno je ale jisté: Jiný kraj, jiný mrav. Zatímco sousední Němci i Rakušané si docela často na Nový rok v opeře podupávají do rytmu při Straussově Netopýrovi (jako by toho na Silvestra, kdy se u nich také vcelku pravidelně dává, neměli dost), u nás nejeden návštěvník opery zkoumá, zda by v první den nového roku zase znovu nemohl jít na Smetanovu Libuši.
Není přitom možná od věci připomenout, že oba kusy – ačkoli jsou každý vskutku z jiného těsta – vznikaly prakticky ve stejnou dobu. Straussův Netopýr měl premiéru 5.dubna 1874 v divadle na Vídeňce, žádná velká sláva to tehdy prý nebyla. Smetana dopsal svoji Libuši ke konci roku 1872. Původně ji zamýšlel ke korunovaci Františka Josefa I. za českého krále, když k ní ale nedošlo, Libuši věnoval k otevření Národního divadla. Tedy se slavnou premiérou až 11.června 1881.
Zatímco Smetanova Libuše se za hranice své vlasti dostala jen výjimečně, Straussův Netopýr proslavil vídeňskou operetu víceméně po celém světě. A dobyl i pražské Národní divadlo, kde se na sklonku 19. a začátkem 20. století hrál nejednou, dokonce v celé řadě inscenací.
A Netopýrovi – zdá se – přeje víc i doba současná. Jeho nová nastudování v často špičkovém obsazení operními hvězdami první třídy i mnohdy docela odvážném režijním pojetí nejsou ničím výjimečným. Oproti tomu Libuši má u nás na repertoáru už delší dobu jen pražské Národní, navíc ve značně obnošené inscenaci z roku 1995, s jedinou titulní představitelkou, jejíž věk se také nezastavil, a za kterou náhrada není.
Také docela pevná tradice uvádění Libuše ve Zlaté kapličce na Nový rok hlavně po listopadu 1989, zdá se, slábne. Hlavně v posledních letech ji nejednou vystřídal titul jiný – Prodaná nevěsta, Hry o Marii (to letos), ale taky baletní Louskáček nebo činoherní Revizor či Cyrano z Bergeracu. Doba se zkrátka změnila. Nebo by přece jen bylo dobré ctít tradice, tak jak to s Netopýrem dělají naši sousedé? A nebo snad už i samotné Libuši tak trochu dochází dech?