Po Pucciniho Edgarovi a Belliniho Náměsíčné přišla liberecká opera tento měsíc s dalším pozoruhodným titulem – Rubinsteinovým Démonem.
Někdejší ředitel petrohradské konzervatoře Anton Grigorjevič Rubinstein (1829-1894) je i u nás v povědomí spíš jako skvělý klavírní virtuóz, než jako autor poměrně velkého počtu skladeb klavírních i orchestrálních, písní a také několika oper. Ovšem partitury Makkabejci či Neron operním dramaturgům, natož návščtěvníkům již dlouho nic neříkají. Archiv pražského Národního divadla zaznamenal vedle uvedení Rubinsteinova baletu Paní Moda (1910, v hlavních rolích s Annou Sedláčkovou a Karlem Hašlerem) jen ještě nastudování opery Démon (1885, v titulní roli se slavným barytonistou Bohumilem Benonim a v hlavní ženské roli se sopranistkou Marií Sittovou, první Smetanovou Libuší).
Neznámého Rubinsteinova Démona teď v Liberci nastudoval dirigent Martin Doubravský, v titulní roli s Anatolijem Orlem a Jiřím Kubíkem, nelehkou úlohu Tamary alternují Gabriela Kopperová a Věra Poláchová.Režisérem inscenace je Martin Otava – víc o Démonovi, nejen o tom v Liberci, proto právě s ním:
Proč právě Rubinstejn a proč právě Démon?
Máme široce rozkročenou dramaturgii, aby si v ní každý našel něco svého. Současně uvádíme lidovou zpěvohru Na tý louce zelený s Josefem Zímou, muzikál Někdo to rád horké se sourozenci Gondíkovými, klasickou operetu Veselá vdova, opery Carmen, Sedlák kavalír, Komedianti… Kromě těchto populárních titulů se snažíme pravidelně uvádět tituly objevné, tituly, které se u nás vůbec anebo velmi dlouho neuváděly. Tím u nás nemyslím jen Liberec, ale Čechy a Moravu. Do tohoto cyklu patří především Pucciniho Edgar, Belliniho Náměsíčná a nyní do třetice Rubinsteinův Démon, který byl u nás naposledy uveden za monarchie v roce 1885 v Národním divadle v Praze a snad v roce 1910 v Plzni. A proč právě tento Rubinstein? Tento světově proslulý klavírní virtuóz, konkurent Liszta napsal celkem asi 19 oper, z nichž Démon je jednoznačně nejlepší. Navíc napsanou na skvělé libreto podle Lermontova. Zajímavý příběh, skvělá hudba, opera má tah. Rubinstein byl západně orientován a přitom má ruské kořeny. Není pateticky nacionální, nedělá prázdná gesta a jeho folklor je cudný, nedemonstruje zdravý základ velkého národa, jen ho občas použije jako ornament, pozadí příběhu. Rubinstein byl světoobčan a člověk to z jeho hudby cítí. Vnímáme v ní zřetelně melodiku , kterou později uslyšíme v partu Tatiany Čajkovského opery Eugen Oněgin. Ale to by bylo málo, co nutno říct. Je to pro mne strhující hudba naprosto originální, svébytná. Nechápu, jak taková opera mohla spát víc než sto let v archivech.
O čem ten váš Démon je?
O tom, že démona má každý v sobě. Je o vnitřním souboji našich vnitřních tužeb a přání s obecně platnou normou životních hodnot, která je determinovaná křesťanskou tradicí.
Jsou v Démonovi hodně náročné party na zpívání?
Ano. Tamara má mnohdy vypjaté, dramatické a přitom koloraturní výšky a vzápětí je psána v poloze velmi hluboké, přičemž orchestr burácí. A Démon? Je to opravdu mimořádně těžký part. Je napsán polohově velmi vysoko, je dramatický a rovněž tak zabrousí do polohy velmi hluboké. Navíc Démon nemůže vypadnout ze své role. Jeho gesta, chůze jsou jako pohyb kobry. Démon musí jít do princezny Tamary a ona nemá šanci uniknout. A musíte to oběma představitelům věřit, jinak nemá smysl tu operu hrát. Nejtěžší je třetí akt, kdy nic vnějšího oběma hlavním postavám nepomůže. Jsou jeden odkázán na druhého a já jakožto režisér na ně oba.
Jaký divácký ohlas zatím máte?
Přiznám se, že jsem byl po mnoha letech před premiérou několik dní nervozní. Nervozita to byla dvojí. Nesl jsem zodpovědnost jednak za sebe jako ředitele divadla, tedy za to že tento titul uvádíme, a jednak jako režisér, jestli jsem inscenaci dobře vyložil, zkrátka správně uchopil. Nebo spíše jestli bude dostatečně divácká. On je to v takových to případech vždy risk. Rubinstein není ani Puccini, ani Bellini. Je to zkrátka ruský skladatel, o němž skoro nikdo neví, že skládal opery. A teď ho vytáhneme my. Premiéra byla naprosto vyprodaná a reakce diváků byla jednoznačně pozitivní. Věřím, že inscenace i po premiéře v reprízách bude mít svůj další vzestupný vývoj, a že inscenace bude mít skvělou návštěvnost. Běžný divák nehodnotí, jestli je to chvályhodný dramaturgický čin. Naopak, není-li vtažen do děje, není-li stržen, okamžitě řekne, že „je blbost to hrát, nadarmo to není zapomenutý titul“. A přitom to může být jen proto, že režisér něco špatně udělal, nebo že šéf špatně obsadil byť jen jednu roli, která nepřesvědčí. Této zodpovědnosti jsem si vědom při hledání klíče k uchopení neznámého díla, protože když dílo inscenační tým pohřbí, pohřbí tím i operu třeba na dalších sto let. Každý dramaturg pak navíc titul zavrhne a řekne si, že tam a tam to naposledy propadlo, a neptá se už proč. Naštěstí podle nekonečného premiérového potlesku věřím, že jsme dílo opět rehabilitovali a objevili pro českou scénu.
Jaká je vůbec inscenační historie této opery ve světě a u nás?
Lermontovův Démon byl v Rusku zakázán a směl se vydávat až dvaceti let po jeho smrti. Rubinstein složil operu a ta se směla dávat až v roce 1875; premiéru v Rusku dirigoval český dirigent Eduard Nápravník. A krátce po znovuoteření Národního divadla v Praze v roce 1883 byl Démon uveden v sezóně 1884/5 a měl celkem 13 představení. Pak se patrně Démon hrál až v Plzni 1910. Od té doby nikdy víc. I ve světě se Démon hraje velmi zřídka, spíše na nějakých festivalech. Samozřejmě hraje se občas v Moskvě, v Petrohradě, dokonce před několika lety se uváděl v Lotyšském národním divadle a nedávno na festivalu ve Wexfordu.
Díky za rozhovor.