Rusalka v Národním po 110 letech

  1. 1
  2. 2

Publikum ten večer bylo odměřené. Krátký potlesk před první přestávkou, protagonisté se ani nevyšli děkovat před oponu. A podobné to bylo i po druhém jednání. Opět jen vlahý potlesk brzy ustal a lidé se tak záhy začali ze sedadel zvedat na druhou přestávku. V tom se ale stalo něco nečekaného: Zatažená opona se trochu porozhrnula, a proto hlediště zcela ztichlo. Co se to přihodilo? Nějaké nedopatření? Opona se ale po chvíli dává do pohybu přece jen znovu. Roztáhne se skoro úplně. Na jevišti stojí zkoprnělý sešikovaný sbor, proti němu v hledišti zaražení lidé. Konečně to někdo pochopí a dvakrát, třikrát tleskne… Trapné. Oponář zřejmě nedoslýchá…

Stane se, snažíte se to omluvit. Jenže po přestávce, když ztemnělým hledištěm začne opět znít hudba předehry dalšího jednání, tak vás něco začne rušit. Ostrý bodavý kužel světla z otevřených dveří chodby první galerie vpravo. Dlouhé takty ubíhají, dveře ale uvaděčka stále nezavírá. Konečně. Někdo tam nejspíš musel běžet zavřít snad až z přízemí…

Ovšem i tentokrát platilo ono pravidlo „do třetice“: Po závěrečných taktech se do potlesku klaní a publiku za něj děkuje představitelka titulní role. Jenže zcela potmě. Teprve když mizí v portále, tak na ni osvětlovač zprudka posvítí…

Vítejte v pražském Národním divadle roku 2011. Na představení k 110.výročí zdejší světové premiéry Dvořákovy Rusalky.


Ozdobou devětadvacáté reprízy dva roky staré Heřmanovy inscenace nejhranější opery Antonína Dvořáka byl bezesporu basista Štefan Kocán, který se po nejednom ze svých úspěchů na prestižních zahraničních scénách od Vídeňské státní přes mnichovskou Bavorskou až po newyorskou Metropolitní operu po delší době opět objevil coby Vodník v pražském Národním. Jeho mohutný nádherně znělý bas během oněch dvou let ještě dozrál, snad nejvíc to bylo poznat ve velké scéně druhého jednání. Pravda, pokud jste v téhle roli zažili Eduarda Hakena, vždy na každém jeho následovníkovi najdete něco, v čem by svůj výkon mohl ještě víc vypilovat. Slovák Štefan Kocán je však zcela jistě nejlepším Vodníkem v Národním za dlouhou řadu posledních let.


Rusalka Dany Burešové si taktéž zaslouží poklonu. Její kovově znějící průrazný soprán sice nemá onu vřelost ani romantický pel, jaký Dvořákově víle dokázala – když už jsme u toho srovnávání – vdechnout nezapomenutelná Milada Šubrtová, navíc jí není zdaleka vždy dobře rozumět. Přesto ale své Rusalce umí dát potřebnou vroucnost (Měsíčku) i naléhavost a bezmoc (Ó marno), stejně jako i naprostou intonační spolehlivost v často nelehkých tónových skocích i zjevnou muzikálnost a pěveckou inteligenci.

Příjemným překvapením se pro mne stala slovenská mezzosopranistka Jolana Fogašová (stále častěji ovšem zpívající i sopránový obor, například Puciniho Tosku či dokonce Donizettiho Lucrezii Borgiu). V nelehké dvojroli Ježibaby a Cizí kněžny byla rozhodně o hodný kus úspěšnější, než premiérová Dagmar Pecková. Ježibabu Fogašová dokázala vybavit potřebnou mezzo hutností, Cizí kněžnu zase plnými znělými barevnými výškami, jen na několika málo místech celkově velmi příznivý dojem trochu kazily méně znělé přechodové tóny. Jediným kamenem úrazu tak byl Princ Valentina Prolata, který – zdá se – prochází vleklou pěveckou krizí. Až na závěr třetího jednání, kdy mu slyšitelně již docházely síly, sice tentokrát intonoval celkem obstojně. Prolatova vyšší poloha je ovšem oproti jeho dřívějším lepším časům teď nepěkně přiškrcená, s velmi slabými, tence znějícími tóny, dost toporně působí i jeho herecký projev.

Pochválit je naopak nutno výtečné, co se barev hlasů týče skvěle sladěné žínky (Yukiho Šrejmová Kinjo, Alžběta Poláčková a Michaela Kapustová) a pochopitelně i Hajného, resp. Lovce Ivana Kusnjera a v neposlední řadě i Kateřinu Jalovcovou jako Kuchtíka (škoda, že tato nesmírně talentovaná mezzosopranistka nedostává v Praze víc větších příležitostí, podobných, jako byla třeba její skvělá Tigrana v libereckém Edgarovi).

Dirigentské otěže Rusalky převzal po Jakubovi Hrůšovi Zbyněk Müller. Jeho tempa rozhodně nejsou tak extrémně pomalá, velmi dobře dokáže vyhmátnout kontrasty mezi lyrickými a dramatičtějšími momenty partitury, orchestr pod jeho vedením zpěváky nepřekrýval (což právě u Rusalky bývá často problém). V árii o Měsíčku smyčce doslova hladily po duši, pravda, na jiných místech mně občas chyběla větší „učesanost“ proporcí jednotlivých nástrojových skupin.

Režijnímu pojetí Rusalky Jiřího Heřmana jsme se již několikrát věnovali (recenze najdete zde a zde), netřeba se opakovat. Omezím se jen na konstatování, že i po dvou letech – alespoň tentokrát – „držela“ inscenace jakžtakž pohromadě. Oproti premiéře zmizel sexuální podtext scény Ježibaby a Hajného (a Kuchtíka) ve třetím dějství , naopak na nejednom místě zůstává – alespoň z mého pohledu – samoúčelnost scénického dění (třeba při nekonečném osazování lustrů svíčkami Hajným a Kuchtíkem ve druhém dějství jsem si nemohl nevzpomenout na všeříkající kuchání srny v témže místě mnichovské inscenace režiséra Martina Kušeje). Stále působivá je především „zámecká“ choreografie Jana Kodeta.


Jakpak by asi byl s touto Rusalkou spokojený Antonín Dvořák? Byl by hodně překvapený? 110 let po premiéře, která se v Národním odehrála poslední březnový den roku 1901? Co by asi tak svým následovníkům říkali tehdejší šéf opery a první dirigent této Dvořákovy partitury Karel Kovařovic? Růžena Maturová jako první Rusalka či Karel Burian coby Princ?

Pro úplnost: Při této příležitosti také odkazuji na obsáhlou studii Ondřeje Šupky o vzniku a inscenační historii Dvořákovy Rusalky (najdete zde), stejně jako i na další článek, uveřejněný na našem portále – esej Jiřího Srtky o libretu Rusalky (najdete zde).

 

0 0 vote
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Dvořák: Rusalka (ND Praha 2009)

[yasr_visitor_votes postid="16842" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


26 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments