Libreto k Dvořákově a Kvapilově Rusalce

Jiří Srstka, 10.12.2009 1:00

Pokud se po představení Rusalky optáte diváků, o čem že vlastně Rusalka je, dostane se vám většinou odpovědi, že o věrné lásce Prince a Rusalky, která nemohla být naplněna, protože Princ byl pozemský člověk a Rusalka víla z pohádky, což dost dobře nejde dohromady, včítaje v to hlavní záplatku opery. Při bližším vyptávání zjistíte, že diváci představení většinou nejsou schopni konkrétně vnímat libreto Rusalky až na známé věty, jako kupříkladu „Měsíčku na nebi hlubokém…“, že je vlastně neslyší a ani slyšet nechtějí, jsouce zcela opanováni hudbou a vlastní inscenací, jež svou vizuální podobou diváka také zahlcuje. Je toho na diváka vlastně až příliš moc – hudba, zpěv, kulisy, kostýmy, protagonisté a jejich vizáž, herecké výkony a já nevím co ještě. Zabývat se konkrétní podobou libreta v průběhu inscenace Rusalky je tak až nepřípadné, respektive skoro nemožné. Tedy důvody pro to, že diváci nejen obsah opery Rusalka neznají a nesledují libreto ve všech jeho záhybech, jsou minimálně tři. V přívalu hudby nejsou schopni jednotlivá zpívaná slova a věty vůbec rozeznat, emoce hudby je taková, že převažuje zcela nad zpívaným textem, který se zdá být druhotným a hlavně se divák domnívá, že obsah opery je jednoduchý, že ho zná a že v jednotlivostech se není zapotřebí jím více zabývat.

Rusalka – ND Praha 1901 – R.Maturová (Rusalka), B.Pták (Princ)

Rusalka – ND Praha 2009 – D.Burešová (Rusalka), A.Briscein (Princ)

V zahraničí, kde se Rusalka poměrně často uvádí, tomu tak z větší části není. Nejen diváci, ale především inscenační tým, nad libretem dlouze uvažuje a analyzuje jej. Většinou nejednoznačné výsledky se pak snaží vtělit do inscenační podoby představení, ve kterém se často brutálně škrtá. Čistý čas opery se – pochopitelně v závislosti na tempech nastolených dirigentem – blíží i tak ke třem hodinám (v ustálené verzi, hrané v českých divadlech tři hodiny přesahuje) a pokud se k takovému nějakému představení dostane český divák, je upřímně zděšen a nadává na takovou inscenaci, kudy chodí. Český divák je totiž v naprosté většině prodchnut konzervativními, povýtce romantizujícími podobami Rusalky nejen z divadla, ale i z televize, s tím, že si vůbec nedokáže představit jiného vodníka, než toho hodného tatíčka, jevově splývajícího s podobou Eduarda Hakena, byť mnohdy z libreta vyplývá, že jde o poměrně brutálního „vodního muže“.

Rusalka – MET New York – režie O.Schenk

Rusalka – Opéra national de Paris -režie R.Carsen

Domnívám se, že tato romantizující představa českého diváka oplývá sentimentalismem, který již zcela není na místě, protože vnímání tehdejšího diváka, tedy diváka v době, kdy Rusalka vznikla, bylo zcela odlišné od současného, svým způsobem racionálně determinovaného vnímání, které již ze svého časového a dějinného ukotvení nemůže obsah opery vnímat jako divák tehdejší. Tedy stručně řečeno nelze tehdejšího diváka zaměňovat pro účely vnímání obsahu opery s divákem současným a pokud současný divák tvrdí, že ho ve všem oslovuje romantismus této opery jako v době jejího vzniku, nemůže mít zcela pravdu na rozdíl od vnímání diváků tehdejších, jak se můžeme pouze dohadovat. Na konci 19.století bylo umění přímo zaplaveno romantismem v nejrůznějších uměleckých žánrech (pravda,Rusalka měla premiéru v roce 1901), ve velké části z dnešního pohledu bylo i hutným balastem, který již dnes nejde strávit a to právě díky odlišnému, především racionalizovanému pohledu současného diváka. Nutno též podotknout, že tehdejší autoři romantizujících děl nebrali velké ohledy na nějaké racionální či jiné významy toho, co do svých děl umístili. Brali tedy odkud mohli, jen aby mohli docílit zásadního efektu romantického díla – sentimentalizující a smutné katarze v tom smyslu, že láska nedošla svého naplnění, byla vykoupena smrtí obou či jednoho z milující se dvojice, protože se nedokázala ubránit všednosti a lásce nepřejícím zákonitostem tohoto světa.
Tím vůbec nechci říci, že Kvapil s Dvořákem brali v případě Rusalky kde mohli se zacílením na tento základní efekt, domnívám se však, že se určitě nesnažili o to, aby jejich dílo mělo za každou cenu jasné výkladové kontury, a že spíš podléhali příběhu a pochopitelně též jeho sladkobolné podobě.

Rusalka – ND Praha 1901

Rusalka – ND Praha 2009

Pokud blíže zkoumáme libreto Rusalky, zjistíme, že spoustu věcí je nejasných, a že se můžeme pouze domnívat, jak tomu asi skutečně je. Samotný začátek Rusalky je vlastně šokující. Lesní žínky koketují s Vodníkem. Nejde jen o hubičky, ale i o lože Vodníkovo ve zcela jasném slova smyslu. Problém spočívá především v tom, že divák většinou zaměňuje vodní žínky, tu efemérní vodní havěť, s rusalkami, které jsou sestrami Rusalky a dcerami Vodníka, a které na scéně nikdy neuvidíme, pouze je slyšíme z pozadí, respektive z nitra jezera. Mimochodem Rusalka dle scénické poznámky je od začátku opery přítomna na scéně a přihlíží koketérii vodních žínek s jejím otcem, který je k sobě, byť žertovně, láká. Zavržená Rusalka se pak stává bludičkou, která má zcela jiných charakter než rusalky či vodní žínky. Bludička bloudí nekonečně vodními mokřinami a láká k sobě lidi proto, aby zahynuli. Jde tedy zřejmě v případě Rusalky o pomstu všem lidem, která byla způsobena zradou Princovou. Takže pozor! Pokud se chceme v ději alespoň trochu orientovat, musíme z hlediska motivu i příběhu rozlišovat vodní žínky, rusalky a bludičky s tím, že rusalky na scéně vůbec neuvidíme a bludičku pouze jednu – zavrženou Rusalku. K totálnímu zmatení dochází ve třetím jednání, kdy Vodník zamění lesní žínky, které ho v prvním jednání sváděly se svými dcerami, tedy rusalkami (chtělo by se říct „vodnicemi“) tímto veršem: “Nelaškujte plaše, děti moje zlatovlasé, rodná voda naše, lidským rmutem zkalila se“. Mluví ovšem k vodním žínkám, nikoli k rusalkám! Charakteristiku bludiček se pak dozvíme ve třetím jednání ze zpěvu rusalek, jak jinak než pod vodou: “Lákej lidi svitem svým, na rozcestí těkej teď, světýlkem svým modravým do hrobu jim svěť! Na hrobech a rozcestích jiných sester najdeš rej, v reje vodních sester svých už se nevracej!“ Nicméně, proč se ostatní bludičky hojí na lidském plemeni, se dozvíme asi z charakteristiky lidí, podaných výstižně Ježibabou na začátku třetího jednání: “Člověk je člověkem teprve, v cizí krev když ruku stopil, zbrocen když vášní až do krve bližního krví se opil.“ Je to zajímavá charakteristika i s přihlédnutím k tomu, že Ježibaba zřejmě není ze světa nadpřirozených lesních příšer, ale jde snad o člověka, což jde z libreta dovodit ze zpěvu Rusalky v prvním jednání: “Sama jsi živlem, sama jsi člověkem.“. Třetí jednání nás však opět uvede v pochybnosti, neboť Ježibaba při scéně s Hajným a Kuchtíkem zpívá: “Pro peklo ať roste, prokletý rod váš….“ Ježibaba se na jednu stranu stýká se starou Hátou, kterou též na scéně nikdy neuvidíme – pozor na záměnu s Hátou z Prodané nevěsty – na druhou stranu bez problémů komunikuje s obyvateli vodní říše. Nemá však zcela zjevně schopnost vkročit bez újmy do jezera a je především velice reálná na rozdíl od ostatních obyvatel vodní říše. Nedefinovatelná Ježibaba je tak hnací silou celého děje. Ona přetvoří Rusalku na člověka, ona navrhne Rusalce, aby zabila nožem (jak pozemské!) Prince, a když to Rusalka odmítne, nepomůže jí a nechá jí napospas jejímu osudu bludičky (zdali proměna do podoby bludičky je osudově automatická, nebo zdali ji někdo způsobí, třeba Ježibaba, se z libreta nedozvíme). Z hlediska stavby dramatu je také zajímavé, že v prvním jednání Ježibaba, byť v podmiňovacím způsobu, vypoví celý příběh tak, jak se bude odehrávat až do posledních minut opery: “A když lásku neokusíš na světě, zavržena žíti musíš v hlubinách zas prokletě… ztratíš-li tu lásku, po níž tvůj cit prahne, kletba vodních mocí zas tě v hloubku stáhne… prokleta-li se vrátíš ve vodníkovu říš ,miláčka svého také zahubíš…“ V činohře by se řeklo, že už koneckonců není o čem hrát, když je vše vyzrazeno, pro operu to však zcela zjevně neplatí. Předpověďmi toho, co se stane v blízkém budoucnu stane, se opera ostatně jen hemží.

Rusalka – MET New York – D.Zajick (Ježibaba), R.Fleming (Rusalka)

Rusalka – Opéra nationale Paříž

Mimochodem Ježibaba je nápadně podobná Cizí kněžně. O Cizí kněžně nevíme vůbec nic a její podobnost s Ježibabou nám především připomene její poslední strmá pěvecká fráze z 2.jednání, směřovaná na Prince: “V hlubinu pekla bezejmennou, pospěšte za svou vyvolenou!“ Koneckonců, proč by se Ježibaba v přeměně za Cizí kněžnu nemohla dostat na zámek stejně jako Vodník? Nelze si též nepovšimnout toho, že Ježibaba i Cizí kněžna jsou rozsahem hlasu velice podobné role, tedy jde o altové role, byť Cizí kněžna v závěru druhého jednání jde tónově nad úroveň altového rozsahu. V minulosti se často stávalo, že Ježibabu a Cizí kněžnu zpívala jedna představitelka, byť to bylo asi především z hlediska úspornosti. Logiky nemá závěr druhého jednání ani za mák.Vodník prokleje Prince: “V jinou spěš náruč spěš a spěš! Objetí jejímu neujdeš!“, čímž opět předznamená vyústění děje opery. Cizí kněžna se Vodníka pranic nepoleká a odchází se shora uvedenou frází na rtech od Prince, kterého vlastně získala odehnáním Rusalky tak, jak chtěla a zřejmě už o něj dále nejeví z blíže neurčených důvodů zájem a posílá ho za Rusalkou do pekla. Její motivace se snad dá vysvětlit vstupní frází na začátku 2.jednání: “Ne, není to láska, hněvivý je to cit, že jiná dlí, kde já jsem chtěla být a že jsem jeho míti neměla, ať štěstí obou zhyne docela“.
I milostný vztah Rusalky a Prince má v ději své podivnosti. Po zjevení Rusalky Princovi (dle scénické poznámky vyjde Rusalka z chalupy na břehu jezera bosa a v popelavých šatech nuzného dítěte ) i Princ předjímá chmurně romantický závěr opery : “Vím,že jsi kouzlo, které mine a rozplyne se v mlžný rej, leč dokud čas náš neuplyne, ó pohádko má neprchej.“

Rusalka – ND Praha 1901

Rusalka – ND Praha 2009 -Š.Kocán (Vodník)

V druhém jednání se dozvíme přímo od Prince, jak dlouho Rusalka pobyla na zámku, než se jí princ rozhodl pojmout za ženu: “Již týden dlíš mi po boku…“ V době, kdy je svatební veselí v plném běhu, Rusalka po rozhovoru s Vodníkem vyběhne zoufalá ze síně k rybníku, rozkládajícímu se před zámkem (jde mimochodem o neřešitelný inscenační oříšek ve smyslu přesunu z interiéru do exteriéru, neboť z téhož rybníka zpívá Vodník svou proslulou árii „Celý svět nedá ti, nedá“), a když je Princ upozorněn Cizí kněžnou, že Rusalka prchla, laxně odpoví: “Kam prchla? Milý bůh to ví.“ a věnuje se dále Cizí kněžně přes ten fakt, že svatební veselí by mělo právě vrcholit. Ovšem bez nevěsty a to Prince vůbec nerozhází. To, že v závěru opery přijde za Rusalkou již jako za bludičkou, můžeme těžko na základě všech okolností v relaci k jeho vrtkavosti, nestálosti a slabošství odvozovat od jeho lásky k Rusalce, spíše však je důvodem prokletí, které spadlo na jeho hlavu, pokud ovšem tímto prokletím vůbec není láska jako taková či fakt, že se smísily dva nespojitelné světy a vznikne z toho osobní katastrofa dvou milenců. Takový výklad by byl jistě jedním z nejhezčích dějových momentů opery, pokud je tak však diváky chápán.

Rusalka – MET New York

Rusalka – Opéra nationale Paříž

Kvapil s Dvořákem však navíc do romantického příběhu prazvláštně zakotvili úlohu Boha. Jistě si dokážeme představit, že na jedné straně příběhu existuje svět lidí, který je naštěstí mistrně dokreslen tím, co zpívají Hajný s Kuchtíkem, a že na druhé straně stojí pohádkový svět lesních živlů v čele s Vodníkem a Ježibabou, s tou, jak již bylo řečeno, vlastně jen tak napůl. Stejně tak jde pochopit, že lidé ve svém světě věří v Boha, který je v opeře neustále v textu akcentován a to pochopitelně v textu pozemských lidí („Němá-li ústa tvá, bůh to ví… ať nás Pánbůh chrání…Pánbůh dej, Pánbůh dej, ve zdraví ho zachovej… kam prchla, milý bůh to ví… pro živého boha, strýčku jdi tam sám… zaklínám Boha i běsy“). Je však otázkou, do jaké míry pohádkový svět lesních živlů podléhá „pravomoci“ Boha, protože se koneckonců neustále propojuje se světem lidí, a do jaké míry kouzla, fungující prokletí a vše s tím spojené jsou v souladu s tvrzenou přítomností Boží. Na tuto otázku nenajdeme pochopitelně v opeře odpověď až na zcela nejasný závěr, kdy poslední slova Rusalky jsou: “Za tvou lásku, za tu krásu tvou, za tvou lidskou vášeň nestálou, za všechno, čím klet jest osud můj – lidská duše, bůh tě pomiluj.“ V závěru tedy vstupuje Bůh jako takový do lesního světa strašidelných živlů, pokud se Rusalka s jeho existencí neseznámila v průběhu svého pobytu na zámku a nekonvertovala i v tomto smyslu do světa lidí.

Rusalka – ND Praha 1901 – R.Maturová (Rusalka)

Výše uvedené úvahy byly podány pochopitelně v patřičné nadsázce, protože ve skutečnosti jde především o fantastickou hudbu Rusalky a libreto je jako u každého hudebně dramatického díla oprávněně až na druhém místě. Nicméně nesmíme zapomenout, že opera se inscenuje na jevišti, a že inscenací dochází k divadelní vizualizaci opery, která se musí opírat nejen o hudbu, ale především o libreto. Nutno podotknout, že převedení Rusalky do scénické podoby je z rejstříku českých oper ten nejobtížnější úkol snad vyjma Příhod lišky Bystroušky. Je otázkou, do jaké míry jsou dnes inscenátoři schopni inscenovat Rusalku v tradiční podobě tak, aby se inscenace nestala místo romantické komickou. Zahraniční inscenace Rusalky, kde jak inscenátoři, tak diváci nejsou zatíženi tradičními výklady země původu díla, jsou však právě často podloženy podobnými a oprávněnými úvahami. Výsledkem jsou inscenační podoby Rusalky, o kterých jsem již mluvil, ale které bych rozhodně nezatracoval, pokud svou povahou nejdou proti Dvořákově hudbě jako takové, a pokud jejich logika má pevnou výkladovou bázi, o kterou se může inscenace opřít. Pokud tomu tak není, můžeme pouze zvolat spolu s Vodníkem: “Pomstím se pomstím, kam říš má dosahá!“ Jde však o to, kam až dnes naše říše dosahá, že.

Autor je ředitelem DILIA – Divadelní, literární, audiovizuální agentury