Další ze slavných koncertních síní světa: londýnská Wigmore Hall

Koncertní sály světa (2)

Historii a příběh Carnegie Hall, opěvovaného koncertního sálu, přinesla Opera Plus ke 125. výročí otevření této síně v červnu tohoto roku (zde). Její Stern Auditorium je pro orchestry i sólisty Mount Everestem. Ovšem pro komorní soubory a recitály je akustickým vrcholem intimní Wigmore Hall v Londýně.

Když do Wigmore Hall vejdete, přepadne vás slavnostní atmosféra. Již ve vstupní chodbě vnímáte neobvyklou energii. Máte navíc pocit, že vstupujete do obývacího pokoje svého dobrého známého. Celá podlaha je pokryta tlustými koberci a vy máte chuť si sundat boty. Místnosti jsou osvětleny teplým světlem ze svícnů podél bočních stěn a mahagonové táflování běží podél zdí hlediště. Vůně prostoru a známé tváře na plakátech umocňují vstupní zážitek.

V decentním úklonu koupíte nebo vyzvednete rezervovanou vstupenku. Dvoje kazetové dveře s krásnými lištami a mosaznými klikami vedou do zákulisí a člověk si představuje, že by mohly vést třeba z kuchyně viktoriánského domu a že se v nich za chvíli objeví livrejovaný uvaděč s podnosem, čajem a sušenkami pro umělce. A to ještě netušíte, jaká hudebně-akustická lázeň vás čeká. Za chvíli budete v tomto delikátním prostoru vstřebávat všechny odstíny barev, naleznete zvuky, které vás pohladí po duši. Můžete zaznamenat neuvěřitelné nuance dynamik i nálad a meditovat společně s interprety a skladateli. Ať sedíte kdekoliv, zvuk z pódia se k vám nese jako na andělských perutích.

I když učebnice akustiky radí jako první pravidlo odstranit koberce, ve Wigmore Hall mají koberce důležitou funkci. Pomáhají totiž udržovat stejnou kvalitu zvuku, ať je sál plný nebo prázdný. Pro umělce je to také výhodné. Mohou hrát stejně jak na zkoušce, tak na koncertě. Hudba se šíří k posluchači po hladkých bočních stěnách a koberec kupodivu vůbec netlumí.

Akustika zesiluje zážitek a jste interpretovi zcela blízko, i když sedíte v poslední řadě. Konkávní křivky stropu zde nejsou problematické a odráží zvuk rovnoměrněji, než strop plochý. Na jeho vrcholu je malá skleněná výplň z mléčného skla, která zaplavuje sál denním světlem. Zvuková energie není narušena žádnými echy, prostor nemá hluchá místa ani žádné jiné rušivé vlivy. Prostor ocení jak houslisté, klavíristé, tak i zpěváci. Zejména kvartetní souzvuk má eleganci a je doslova božský.

Pódium je asi metr nad hledištěm, má tvar zvonu a je zahnuté do půlkruhu. Je poměrně malé – asi čtyři metry hluboké a osm metrů široké. Intimita obklopuje umělce jak na pódiu, tak v šatně s nízkým stropem. Zde na vás navíc dýchá atmosféra z fotografií s dedikacemi těch nejslavnějších a největších umělců. Pro umělce je to úžasně inspirující prostor. Styk hudebníků s publikem je mimořádně bezprostřední. Téměř jako by tam nebyla žádná akustika, která vytváří zvukové barvy. Místo toho se zdá, že hudba cestuje od nástroje přímo do ucha.

Wigmore Hall byla postavena v roce 1901 německou firmou Bechstein vyrábějící klavíry nedaleko blízkého prodejního salónu na Wigmore Street. Sál měl působit velkoryse při zachování intimního charakteru pro recitály. Původně byl nazván Bechstein Hall a byl otevřen dvěma galakoncerty 31. května a 1. června 1901. Představili se zde italský pianista Ferrucio Busoni, belgický houslista Eugène Ysaÿe, ukrajinský klavírista Vladimir de Pachmann a několik dalších.

Sál byl navržen anglickým architektem Thomasem Collcuttem (1840-1924) v novorenesančním slohu, s použitím alabastru a mramoru na stěnách, na podlaze a na schodišti. Collcutt byl jedním z nejvýznamnějších architektů své doby a jeho různorodá práce se uplatnila v návrzích více jak tuctu prostorů na zámořských lodích. Freska v kopuli nad jevištěm s názvem Soul of Music (Duch hudby) zobrazuje hudbu jako plod božské inspirace.

Alegorické scény zaujmou dvojsmyslnou sexuální sugestivností. Ve středu je nahý muž, hledící vzhůru na ohnivou kouli, jejíž zlaté paprsky se šíří všemi směry. On je duše hudby a oheň je genius harmonie.

Vypuknutí války v roce 1914 přineslo nepřátelství vůči německým firmám v Londýně. V roce 1916 byl celý objekt – včetně studia, kanceláří, skladů, 137 klavírů a koncertní síně – prodán oděvní firmě Debenhams.

V prvních letech se ve Wigmore Hall představilo mnoho pozoruhodných umělců. Artur Schnabel zde ve věku dvaadvaceti let odehrál recitál s takovým úspěchem, že byl narychlo uspořádán jeho další koncert. Vystoupili zde skladatelé Maurice Ravel, Gabriel Fauré, Camille Saint-Saëns, Alexandr Nikolajevič Skrjabin, Percy Grainger a další. Na pódiu se objevila australská operní pěvkyně Nellie Melba, zpíval zde Enrico Caruso. Artur Rubinstein zde na svém rozlučkovém koncertě vyzval posluchače, aby se do nádherné Wigmore Hall vraceli. Benjamin Britten a Peter Pears zde dávali recitály, koncertoval zde Sergej Prokofjev, Francis Poulenc a Paul Hindemith. Svůj debut zde měla mimo jiné Elisabeth Schwarzkopf, violoncellistka Jacqueline du Pré a Amadeus Quartet zde provedl mnoho nezapomenutelných koncertů. Slavná akustika, kontinuita personálu a skvěle poučené publikum sem nadále přitahuje přední světové hudebníky.

Soutěž International String Quartet Competition, založená v roce 1979, se od roku 1988 koná právě ve Wigmore Hall. Jejími laureáty jsou mezi mnoha dalšími významná smyčcová kvarteta jako například Takács, Hagen, Alexander, Vanbrugh, Wihan, Belcea a Endellion. BBC Radio 3 přenáší pravidelně zejména pondělní polední koncerty a od roku 2005 jsou na trhu živé nahrávky ve vlastní edici Wigmore Hall Live. Kapacita sálu je 545 míst a ročně zde navštíví více jak 400 koncertů téměř 180.000 posluchačů.

Kompletní program koncertní sezony 2016-2017 zde.

www.wigmore-hall.org.uk