Mluvily jsme spolu na jaře roku 2025, kdy jsi začínala svou další životní fázi, mateřství. Teď se vracíš naplno zpátky do umělecké tvorby. Změnilo se například nějak tvoje vnímání a senzitivita, kterou zkoumáš v novém projektu Entre (Mezi), jehož work in progress brzy uvidíme? (Pro zájemce detaily zde.)
Nevím, jestli úplně „naplno“. V červnu jsem podstoupila operaci kolene a teď mám roční miminko, takže se vracím spíš postupně – ale s velkou vnitřní kreativní silou a chutí znovu tvořit. Mám za sebou klidnější i bláznivý rok, během kterého jsem se věnovala fyzioterapii, naší malé holčičce a tanci v pokoji :).
Společně s kolegyní Larou Gouix, se kterou už jsme dříve tvořily, jsme se znovu pustily do práce. Myslely jsme si, že budeme pokračovat v podobné linii jako u díla Obydlení (Les Habités), ale během tvorby v Káznici v Brně jsme si uvědomily, že potřebujeme nový začátek, že je čas více se přiklonit k mému pohybovému a kreativnímu procesu, který chci rozvíjet. Postupně jsme dospěly k tomu, že Lara chce být spíše „venku“, zatímco já jsem cítila potřebu svoji kreativní sílu ztělesnit a „vynést ji ven z pokoje“. Proto jsme se rozhodly, že tentokrát budu tančit já a Lara se stává nepostradatelnou tvůrčí partnerkou.
Operace i mateřství mi určitě změnily vnímání vlastního těla. Témata jako čas, trpělivost a péče o tělo jsou pro mě teď ještě aktuálnější, i když byla přítomná už dříve. Znovu také objevuji, co všechno může být tanec. Už v prvním týdnu po operaci jsem měla potřebu rozhýbávat a „roztancovávat“ celou tíhu toho zásahu do těla. Tedy vypustit napětí ven z těla, rozproudit energii. Pohyb je životodárný a uzdravující, může být i velmi jemný a subtilní.
Mám pocit, že mi to všechno dalo ještě větší chuť věnovat se tanci a pohybu a uvědomit si, jak moc je potřebuji. Je to pro mě prostor regenerace, odpočinek, vybití i znovunabytí energie. Znovu jsem si „navnímala“ své tělo, které možná nemá nekonečnou fyzičnost ani výkonnost, ale má nekonečno imaginativní tvořivosti a kapacitu i chuť ji ztvárnit.
Můžeš se zamyslet nad celkem své dosavadní práce? Sa Présence, Obydlení, Vlasy, Entre, co je spojuje?
Jsem na úplném začátku své choreografické práce/kariéry, takže zatím nemám úplně ustálenou „identitu“. Myslím, že se teď teprve rozvíjí, a to se mi moc líbí. Až teď nedávno jsem si začala všímat, co mě ve skutečnosti nejvíc zajímá, přitahuje a bere dech, ať už v mé tvorbě, nebo právě u ostatních. Je to ten pocit, kdy na chvíli zapomenu, že se dívám na člověka. Nezapomínám na lidskost a její kvality, ale na okamžik přestanu vnímat jednotlivce který se hýbe, a začnu vidět něco jiného, jinou identitu, nějaký přesah lidskosti do jiných směrů.
Právě v Entre si myslím, že jde o tento pocit: zachytit věci „mezi tím“, mezi lidskostí a reálnou osobou, přesunout se do jiného vnímání. Myslím, že při každé tvorbě hledám způsob, jak ztělesnit něco jiného než jen sama sebe, především skrze obrazovou imaginaci, jakousi transcendenci bytí (zní to jako sci-fi, vím). A velkou roli v tom hraje somaticko-vizuální složka a také osobní zájem o tělesnou interní komplexitu.
Entre připravuješ do mimo-divadelních prostor, jak říkáš „do galerií i do ulic, místo se vám stává partnerem“. Co to pro tebe, váš tým (tedy scénografku Maru Ingeu a tanečnici Laru Gouix) znamená?
Chtěly bychom zažít větší syrovost, tedy méně artefaktů, které scéna a black box přirozeně vytvářejí. Divadlo kukátkového typu dodává tempo a jakési kouzlo skrze světelné efekty, vytváří uzavřený prostor a „ideální podmínky“, v nichž je divák víc nucen dívat se a s větší pravděpodobností se nechá okamžitě pohltit atmosférou. Je to jednodušší pro tvůrce i pro publikum. Nás ale zajímá, co se stane, když vstoupíme do prostoru a nečekaně se tam začne odehrávat právě toto dílo? Dokážeme ve veřejném prostoru zachytit pozornost, probudit zvědavost a zanechat alespoň jeden okamžik okouzlení, ponoření u dospělých, ale i u dětí? Je to možné skrze detail, subtilnost a jednoduchost? Zajímá nás, jak dává veřejný prostor divákům možnost se také nedívat, odejít. Veřejný prostor vyžaduje vědomé rozhodnutí zastavit se alespoň na pár vteřin.
Na novém projektu, jak již bylo řečeno, spolupracuješ s tanečnicí a scénografkou. Jakým způsobem se zapojují do tvorby a pohybového výzkumu? Je váš tým nehierarchický, nebo jde o projekt, který máš pevně režijně v rukou?
S Marou Ingeou zatím jen konzultujeme, takže bych řekla, že je v trochu jiné pozici, než jsme já s Larou, které projekt vedeme. S Larou jsme se necítily připravené naše dva pohybové světy propojit; přišlo nám, že by to byla ještě jiná práce, na kterou možná zatím nejsme vyzrálé. K projektu se k nám navíc připojí i umělci zaměření na kresbu, kteří nám pomůžou svým okem, tahem a vnímáním rozvíjet percepci těla. Na co se budou při našem tanci soustředit? Co uvidí, co nakreslí, co je zaujme, jakou barvu zvolí… Jaké souvislosti se jim propojí a co z toho potom vznikne, nějaký nový tvor?
K čemu jejich výtvarný výstup potom použijete? Jako součást scénografie, nebo se bavíme o něčem, co vám pomůže hledat způsob, jak pracovat s tělem?
Je to součást procesu a pomůže nám to rozvinout jiné vnímání a jinou percepci těla, což je užitečné zejména pro tvarování těla v prostoru. Zatím není záměrem kresby sdílet s publikem, ale spíše je používat pro nás, pro možné dílny s veřejností či s dětmi, nebo pro komunikaci a jiné související účely.
Jaké pohybové kvality nyní v novém projektu hledáš a rozvíjíš, nebo tedy hledáte a rozvíjíte?
Zajímá nás vrstevnatost těla, kde má každá část svůj vlastní expresivní prostor. Jde o hybridní tělo, které v sobě skrývá krajiny lidských i nelidských, přírodních inspirací; tělo jakési „puzzlové“, často obracené, všestranné, jako kdyby se mohlo rozložit horizontálně, vertikálně a do všech dimenzí. Najednou se z ruky může stát malý pravěký dinosaurus, z břicha jezero. Ruce a paže také nabízejí velkou expresivitu a často i konkrétnost a figurálnost.
V jaké fázi se nachází tvorba právě teď? S jakým záměrem jsi přišla na aktuální rezidenci SE.S.TY – je to výzkum, rozpracování hotového materiálu, práce na jiných složkách?
Měly jsme jednu rezidenci v brněnské Káznici a také několik zkoušek ve Francii. V této rezidenci se tedy věnujeme právě pohybovému slovníku, půjdeme víc do těla, do konkrétnějších pohybových situací, které chceme začít psát tužkou i tělem.
Po operaci jsme zkoušely práci s objekty (látky, šňůry…), které nám daly úžasný pohled mimo naše tělo a také možnost pracovat s analogií tělo–krajina. Teď je čas vrátit se k tělu a více nacházet jeho hmotnost. Součástí bude i ten zmiňovaný proces jiného nahlížení skrze kresbu, a to díky umělkyni Anně Pecinové, která nás bude barevně doprovázet v tanci. Dále fotografování, v tomto případě skrze velmi „ruční“ analogovou formu, způsobem camera obscura. To bude zachycovat proces, ideu těla jako krajiny, jako půdy, jako něčeho, co si zaslouží velkou pozornost v detailu a ve vztahu k okolním vzorcům. Natáčení celého procesu je také pro nás vždy důležité médium, dává nám jinou perspektivu, nové nápady a inspiraci, možnost obraz obrátit, přiblížit, dát filtr, změnit barvu…
Tvoříš inscenaci s již předem hotovou koncepcí? Pokud ano, jak ji máš zaznamenanou, jak ji sdílíš s ostatními? Máš scénosled nebo storyboard nebo podobný nástroj? Jsi tým „slovní popis“, nebo „obrázky a schémata“?
Nejdřív je vždy koncept, který bývá často příliš široký a často se úplně nevyjasní, dokud se nedostanu do těla. S Larou jsme koncept vymyslely společně a ten pak sděluji vždy písemně a ukázkově, skrze pohybové reference, vizuální i textové inspirace.
Teď už jsme ve fázi, kdy se koncept vyjasňuje, a tím i naše vize, naše role v procesu a také identita, pohybový materiál a potřeba pracovat s vizuálními prvky. Koncept a nápady si zaznamenávám písemně a často i pomocí obrázků, které chci, aby v díle byly, nebo je chci rozvinout, vyzkoušet, otestovat a sdílet. Vnímám to trochu jako filmovou montáž či koláž, kterou dávám dohromady, často až později v procesu, spolu s konzultováním dramaturgie.
Možná banální nebo absurdní otázka, ale – jak poznáš, že je tvá práce hotová a projekt může jít k premiéře?
Myslím, že práce není nikdy hotová. Vždy se hýbe. To, co asi vnímám jako hotovou práci, je ve skutečnosti jen pocit, že už to může „na svět“ – že když to ukážu, celý tým je nadšený z toho, co se zrodilo. Potom se to ale musí dál rozvíjet a hýčkat.
Kde všude se bude novinka uvádět? Nebo je vytvořená na míru jen jednomu konkrétnímu místu?
Tentokrát se opravdu chceme víc zaměřit na to, co nám celý proces dá, a také na to, co může přinést ostatním, veřejnosti všech věkových kategorií – ať už je to skrze dílnu, nějakou paralelní formu, nebo třeba prostřednictvím fotografií a kreseb. Možná se nám díky tomu ukáže nová forma práce a sdílení, která bude moci plynout dál a nezastaví se jen u prezentace díla. Zatím to nevíme; chceme si na to dát čas, na celek, na proces, na průzkum, na materiál, který se vytvoří, i na samotné sdílení. Také na výběr konkrétních míst, která budou ladit s naší propozicí.
Zatím nejsme v urgentní situaci, kdy bychom nutně potřebovaly mít přesné místo a datum, kdy to bude hotové, což je velkou výhodou. Jsme moc vděčné SE.S.TĚ za citlivou podporu a produkci, která nám ve Fortně zajistila prostor, čas a ideální podmínky pro naši společnou tvorbu v útulném a intimním prostředí. Je úžasné mít možnost sdílet s veřejností kousek našeho uměleckého výzkumu, který by bez zázemí SE.S.TY v tuto chvíli nebyl možný. Ve Fortně vládlo ticho, sluníčko a neuvěřitelná atmosféra, která mi jako mamince pomohla alespoň na chvíli ztišit mysl.
