David Radok: Hudba je nejlepší způsob, jak otevřít uzavřený mozek a navést myšlenky z jiných úhlů

  1. 1
  2. 2
Operní a divadelní režisér David Radok se narodil v roce 1954 v Praze v rodině významného divadelního a filmového režiséra Alfréda Radoka. V roce 1968 odešel s rodiči do Švédska. Po ukončení studií prošel řadou divadelních profesí, byl statistou, kustodem, kulisákem a asistentem režie. V roce 1980 režijně debutoval inscenací Menottiho opery Medium v Göteborgu, kde potom nastudoval celou řadu dalších titulů, stejně jako při hostování v operních domech v Kodani, Stockholmu, Oslu či Helsinkách. Věnuje se operám od raného baroka po současné a režíruje také činohru. V Praze poprvé režíroval v roce 1991, a to Mozartova Dona Giovanniho při znovuotevření Stavovského divadla po několikaleté rekonstrukci. Tam také režíroval Kouzelnou flétnu (1993 a 2001) a v pražském Národním divadle dále uvedl Šostakovičovu Lady Macbeth Mcenského újezdu (2000), Bergova Wozzecka (2001) a Shakespearovu tragikomedii Troilus a Kressida (2012). V roce 2008 režíroval první uvedení hry Václava Havla Odcházení v pražském Divadle Archa. Spolu s Josefem Kroutvorem je autorem libreta a hry Popis jednoho zápasu, které také režíroval v Divadle Na zábradlí a v Göteborgské opeře. V posledních letech mimo jiné úspěšně spolupracuje s Národním divadlem Brno na inscenacích vzniklých v koprodukci s Göteborgskou operou: Janáčkova Věc Makropulos (2015), Schönbergovo Očekávání a Bartókův Modrovousův hrad v jednom večeru (2015) a podobně Tři fragmenty z Juliette Bohuslava Martinů spolu s Lidským hlasem Francise Poulenca (2019). Nyní v Brně připravuje operu Monument, k níž napsal libreto; hudbu složil a představení hudebně nastuduje Marko Ivanović. Premiéra bude v pátek 7. února 2020 v Janáčkově divadle.
David Radok – zkouška opery Monument – Národní divadlo Brno 2020 (foto Marek Olbrzymek)

Námětem díla, vzniklého na objednávku Janáčkovy opery Národního divadla Brno, je životní příběh českého sochaře Otakara Švece (1892–1955), který byl stejně jako dalších čtyřiapadesát sochařů v roce 1949 přinucen zúčastnit se soutěže na vytvoření pomníku J. V. Stalina v Praze. Absurdní a megalomanské zadání vyřešil Švec návrhem nerealizovatelného monumentu, který ale soutěž vyhrál. Politický tlak v průběhu realizace si nakonec vybral oběť nejvyšší – Otakar Švec krátce před odhalením pomníku spáchal sebevraždu…

Pane režisére, v textu k opeře Monument se na webu Národního divadlo Brno píše, že ve svém libretu nevytváříte realistický text, ale že v deseti scénách zachycujete atmosféru a absurditu situací, do nichž jsou lidé manipulováni blíže neurčeným politickým režimem. Můžete k tomu říci něco více? Co mají diváci od nové opery čekat?
Nepokoušel jsem se zachytit příběh dokumentaristicky, ale jen vycházet ze situací, které mohly za daných okolností případně nastat. Text ale konkrétně a dalo by se říci „realisticky“ zrcadlí jednání postav. Nejedná se o poetickou stylizaci, ale o prozaickou formu textu, umocněnou mírnou absurditou inspirovanou absurditou reálné stavby Stalinovy sochy.

Je takový námět vůbec vhodný pro operu? Kdo s tímto námětem vlastně přišel? Mně to osobně velmi láká a zajímá, ale čím nalákáte diváky řekněme konzervativnější nebo opatrnější či méně znalé historických faktů kolem Stalinova pomníku na Letné? A jaké bude vaše režijní pojetí?
Málo skutečných událostí obsahuje tolik dramatických ingrediencí jako okolnosti Stalinova pomníku. Realita zde zdaleka přesahuje invenci fikce. Tím přesahuje i dramatičnost antické tragédie. Domnívám se, že málokteré skutečné předlohy obsahují tolik materiálu pro dramatika jako tento fakt. Otázka ovšem je, kolik se nám podaří z tohoto bohatého materiálu dobře zužitkovat. Nejde postihnout vše, pokoušel jsem se jen vystihnout esenci některých situací.
Nápad na jakýsi dramatický text jsem měl částečně v hlavě a částečně v šuplíku dlouho.
Nikoho nikdy na nic nelákám. Naopak bych rád odradil milovníky sentimentálních vyústění, romantických příběhů, krinolín a vysokých C.

Marko Ivanović: Monument – Národní divadlo Brno 2020 (zdroj NdB)

Jak se vám spolupracovalo se skladatelem a dirigentem Markem Ivanovićem?
Spolupráce s Markem je vždy skvělá.

Se životem v totalitní společnosti měl zkušenosti váš otec, vyprávěl vám o tom? A na ten obludný Stalinův pomník, který byl zničen až v roce 1962, se pamatujete?
Bydleli jsme nedaleko a na pomník si pamatuji. Z perspektivy malého kluka vypadal hrůzostrašně. Dle vyprávění mojí maminky při stavbě pomníku moje starší sestra Barbara pronesla z kočárku s ručičkou směřující k Stalinovi: „hapá“. A také „hapal“.

Vy jste odešel z Československa, když vám bylo čtrnáct let, a vyrůstal jste, studoval a svoji profesní kariéru začínal ve Švédsku, tedy ve svobodné, demokratické společnosti. Jak na to vzpomínáte, byla pro vás tahle změna těžká, nebo naopak? A když se dnes ohlédnete, byla to výhoda, která vám třeba přinesla více sebevědomí, nemluvě o různých možnostech, než kdybyste žil v Praze v době normalizace?
Emigrace je vždy složitá změna. Jednodušší pro mě ve čtrnácti než pro mé rodiče. Musíte překonat mnoho neznámých okolností, dostat se z nejistot a vytvořit si nový svět.
Emigrace ale rozšířila mé vnímání světa a hlavně mi pomohla uvědomit si relativity hodnot.

Marko Ivanović a David Radok – zkouška opery Monument – Národní divadlo Brno 2020 (foto Marek Olbrzymek)

Dnes žijete převážně v Praze? Do Švédska se ale vracíte, jak se tato země proměnila v posledních letech?
Ve Švédsku jsem žil od 1968 do roku 1993. Švédsko se proměňuje dobou tak jako vše. Markantní je pro mě postupný přechod z otevřené, tolerantní společnosti k myšlenkově podstatně uzavřenější a státem určující doktríně.

A jak je na tom ve Švédsku opera a operní publikum, a to i v porovnání s Českem?
Míra vnímavosti a inteligence rozhoduje, čemu je divák připraven se otevřít a co vstřebat. Každé evropské město má trochu odlišné složení diváků. Paušální porovnávání by bylo zjednodušující.

V Brně ještě před premiérou Monumentu byla v lednu naposledy uvedena vaše inscenace Tří fragmentů z Juliette a Lidského hlasu. To byl váš výběr, podobně jako přechozí zajímavá kombinace Očekávání a Modrovousova hradu? A režíroval jste i jiná podobná spojení dvou krátkých oper jinde ve světě, o kterých tady třeba nevíme? Nebo vás takové další kombinace napadají, lákají?
Spojení dvou, navenek nesourodých, jednoaktovek nebylo původně dramaturgickým záměrem. Spíš vyplynulo z potřeby. Chtěl jsem se vrátit k Bartókovu Modrovousovi a hledal, čím doplnit zbytek večera. Věděl jsem, že tato „výplň“ musí mít dějovou relaci k předešlému. Postupně vznikla jakási „trilogie“ šesti příběhů. K výše zmíněným patří ještě spojení Weilových Sedmi smrtelných hříchů s Pucciniho aktovkou Gianni Schicchi.

Nenásilné spojení odlišných příběhů byla poměrně složitá výzva, ale právě to mě zajímalo. Měl jsem také štěstí na skvělé obsazení.

Marko Ivanović: Monument – Národní divadlo Brno 2020 (zdroj NdB)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na