David Stránský a zahrada, která žije před očima

Před koncem roku přinesla Laterna magika premiéru Zahrada. Jak se Zahrada připravovala a co do ní chtěli tvůrci zasadit? Nejen o tom jsem si povídala s jedním ze tří tvůrců nové inscenace, s tanečníkem, choreografem, členem (a tajemníkem) Laterny magiky Davidem Stránským.

Jaký byl příběh vzniku vaší Zahrady?
Náš inscenační tým se účastnil výběrového řízení na novou premiéru Laterny magiky spolu asi s dalšími patnácti projekty. Předkládali jsme tři inscenace – tři nápady. Zahrada byla až čtvrtá, tak trochu pod čarou. A ta se zrovna líbila. Postoupili jsme do druhého kola. Rozpracovali jsme ji a už to bylo.

Základ toho inscenačního týmu tvoříte vy spolu s Pavlem Knollem a Štěpánem Pecharem. Jak celkově váš tvůrčí tým hodnotíte?
Jsem z něj úplně nadšený. Gró sice tvoříme spolu se Štěpánem a Pavlem, ale myslím, že jsme měli tentokrát šťastnou ruku i ve výběru dalších tvůrců, zejména výtvarníků. Původně jsme chtěli nějaké scénografické eso, ale pak jsme se rozhodli pro nové tváře z řad čerstvých absolventů. Oslovili jsme DAMU a mezi nabízenými jmény byla i Tereza Bartůňková. Když jsme jí zavolali, řekla, že pracuje ve trojici s Mikolášem Zikou a Honzou Brejchou. A tak jsme je vzali všechny. Nejdůležitější je totiž chuť. A ta byla velká. Stejně tak jako byl skvělý i Erik Bartoš, který dělal projekce. Byli velmi kreativní a přičinliví a mám je za to moc rád.

Jak to u vás funguje na place?
Všichni děláme všechno. Říkáme si, že jsme trojhlavá saň. O všem se spolu bavíme. Přijdou ale chvíle, kdy si to každý představuje jinak. Proto je papírově jeden režisér, který má vždy rozhodující právo. Aby v tom byl nějaký řád. A musím říci, že když jsem teď sledoval Pavla Knolleho v roli režiséra, byl jsem na něj pyšný. Opravdu vyrostl. Je u divadla hodně dlouho, má krásné výtvarné cítění. Bylo jasné, že měl koncepci vystavěnou dopředu a viděl jsem u něj velkou rozhodnost. Ten posun jsme oproti Cube cítili asi všichni. Věděli jsme, co koho dráždí, kde máme ubrat nebo přidat.

Inscenaci Cube jste také vytvořili vy tři. Tentokrát se u Zahrady připojil ještě Lukáš Trpišovský coby dramaturg. Jak do tvůrčího procesu zasáhl a co přinesl?

Když jsme Lukáše oslovili, předem nám říkal, že nebude mít moc času, protože bude dělat na nové premiéře Kytice. My jsme ale nechtěli nikoho, kdo by tu s námi seděl každý den. Potřebovali jsme supervizi. Přesně to Lukáš perfektně splnil. Pracoval s námi i na scénáři, kde výrazně přispěl hlavně posunutím některých popisnějších částí k obrazovosti. V díle je několik jeho neodvratných přínosů – například zavařené vzpomínky v lahvích. A dokonce proměnil i některé prvky režijního charakteru. U pohřbu trpaslíka nám třeba říkal, jak vůbec necítí, že kocour umřel. A tak jsme přidali odloupnutí jeho duše od těla.

Jak jste zmínil, je velmi obtížné vybalancovat popisnost příběhu a náznakovost v symbolech…

Přesně tak. U některých scén jsme to hodně řešili. Řekli jsme si, že do zahrady jsme si všichni chodili hlavně hrát. A tak vznikla začáteční hra kluků s imaginárním míčem, která mně osobně například připadá hodně popisná.

Vidíte, a to mně zase nepřipadá vůbec.

No právě. Je to velmi subjektivní. Chtěli jsme se vyvarovat opisování děje. Vše by mělo vyjít ze situace.

Jak jste se v inscenaci snažili navodit atmosféru zahrady? Myslím teď takové té letní vonící, kterou si všichni pamatujeme…

Nejdřív jsme chtěli na zem položit skutečnou hlínu. Divák vejde, ucítí vůni hlíny a okamžitě je v přírodě. Nádhera. Ale pak jsme zjistili, že hlína práší. Museli bychom ji hodně kropit a udělali bychom z toho bahýnko. Krom toho by musela být ošetřena drahým nástřikem proti červotočům. Hledali jsme jiný materiál, až jsme našli korek, který bohužel skřípe. Hlína by tak příjemně ševelila. Dráždí nás to, ale zatím nevíme, co s tím. Jinak ve scénografii používáme přírodní materiály. Veškerá hrabla jsou ze dřeva; boky, šikmy i propadlo mají žebroví z černých klacků. To byl pokus scénografů ukázat žebra velryby, ale mohou to být i zkameněliny nebo větve.

Vašim cílem bylo, aby Zahrada divákovi otevírala jeho vzpomínky na dětství? Jaké vzpomínky se při tvorbě vynořovaly vám?

Jeden hrozně starý pán novinář řekl po představení: „Teda kolik věcí já v dětství zažil a teď se mi to připomnělo.“ To jsme přesně chtěli. Úplně ze začátku zkoušení jsme si všichni tanečníci a tvůrci sedli na sále a říkali si, co si pamatujeme z dětství, konkrétně ze zahrady. Objevily se tam plechová vana nebo sud, bunkry, noc, baterky, dobrodružství, ovocný strom, vosí hnízdo, mravenci, jak je sledujeme a klademe jim větvičky před cestičku. Lukáš Trpišovský si třeba pamatuje, jak měl děda sádrového trpaslíka, babička ho nesnášela, a nakonec ho někde na zahradě zakopala. Proto je v Zahradě pohřeb trpaslíka. Další věcí, která patří k dětství, je strach. Dětství je dobrodružství a někdy je sakra zábavná věc, když se intenzivně bojíte.

Bavili jste se při tvorbě hodně také o Trnkově knize?

Říkali jsme si, jakou s ní máme zkušenost. Většina z nás si pamatovala filmy Břetislava Pojara. Pořád slyším pana Filipovského, který namluvil kocoura, jak nadává. Tenhle charakter jsme se u kocoura snažili zachovat, aby byl zkrátka protivný

Zahrada je pro celou rodinu. Jaké jsou reakce dětí?

Děti zůstávají pozorné až do konce. Vždycky říkám, že nejsložitější divák je dětský divák. A myslím, že jsou děti na představení zaujaté, ale je to samozřejmě individuální. Některé děti jsou techničtější, jiné citlivější. Řešili jsme, jestli nechat mezi dvěma částmi pauzu. A nakonec jsme ji dali, protože jsme ji jako děti v divadle také milovali. To je ten čas, kdy loudíte džusík a chlebíček. Chtěli jsme to dětem dopřát. Je to rituál.

Inscenace byla vytvořena pro Laternu magiku. Vy ale princip Laterny magiky spíše popíráte…

Nepopíráme. Pouze divákům dáváme nahlédnout dovnitř. Chceme, aby byli od začátku součástí. Děláme to možná trochu obráceně. Od začátku jsme chtěli, aby zahrada žila před očima. Aby se všechno dělo přiznaně a divák chápal, jak co děláme, ale divil se, že to takhle vypadá. Používáme projekci, mapping na různé předměty, na které ale promítají sami interpreti. Loutku trpaslíka vodí živí, přiznaní herci. Chtěli jsme, aby nám do kuchyně tentokrát bylo vidět.

Choreografická část byla pro mě z hlediska rukopisu asi nejméně čitelná. Jak byste její princip popsal?

Na můj vkus bychom měli víc tančit. Jsme tanečníci, ale záměrně se potlačujeme, abychom našli rovnováhu mezi výtvarnou složkou, projekcemi, tancem. To je také princip Laterny. Někdy jsou tanečníci, my jim říkáme křováci, jen vodiči situace. Ti zahradu rozžívají. Oni jsou zahrada. Někdy je ale pohyb jen prostředek nebo něco zobrazuje. Spousta lidí třeba nepochopí velrybu a já si říkám, že to snad není ani možné, že ten hřbet té ploutve je jasný, že předtím je voda, ve které něco velkého plave a tak dále. Těžko soudit, když sami víte, o co jde.

Jak byste charakterizoval tvorbu vašeho tvůrčího týmu? Váš rukopis?

Nechceme se unášet jednolitým tvarem. Máme chuť skákat z jednoho na druhé. Například u Cube je jedna scéna úplně abstraktní a druhá až trapně humorná a čitelná. To je záměr. Vycházeli jsme z Rubikovy kostky. Vždy se všechno otočí o 180 stupňů. Kostka má mnoho stran, stejně jako život, který je pestrý. Hodně těžké je vymyslet propojováky mezi těmito rozdílnostmi tak, aby všechno dohromady sedělo. Někdy je najdeme až časem. Premiéra Zahradu jen odstartovala a ona teď bude žít. Tvrdím, že Cube dozrála asi až po roce. U Zahrady to čekám dřív.

Jaké jsou další plány vaší trojhlavé saně?

Ještě jsme se o tom nebavili, ale neměli bychom už být tvůrci dalšího projektu Laterny. Není to úplně zdravé ani pro dramaturgii Laterny magiky, ani pro tanečníky, ani pro nás. Zároveň v každém z nás dřímá to, že bychom chtěli něco dál. Minimálně jeden z projektů, se kterým jsme se hlásili, v nás hodně rezonuje. Po premiéře Zahrady sice přišlo zadostiučinění, ale zároveň strašné prázdno. Někoho pravidelně vídáte každý den a najednou si nedovedete představit, že je neuvidíte. To už je zkrátka divadlo.

David Stránský se narodil se v Jihlavě. Nejprve studoval na Středním odborném učilišti, ale nakonec absolvoval v oboru moderní a lidový tanec na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy. Kromě Laterny magiky byl také členem Pražského komorního baletu Pavla Šmoka. Od roku 2007 do roku 2011 vyučoval na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy scénickou praxi a moderní tanec. Je autorem nebo spoluautorem choreografií Extáze, Kdysi, Alterego, Pozitivní…?, Čtyři, Nanopicture, Za oponou, Chyť mě a Bjerkely – Březový háj. V roce 2005 byl v širší nominaci na Cenu Thálie za výkon v představení Time of Pain (chor. Bronislav Roznos) a v roce 2006 byl nominován na Cenu Thálie za roli Puka v baletu Sen noci svatojánské (chor. Libor Vaculík). V roce 2017 se jako choreograf podílel spolu se Štěpánem Pecharem a Pavlem Knollem na tvorbě nové inscenace Laterny magiky Cube a v roce 2018 se stejným týmem na premiéře inscenace Zahrada.