Večer otevíralo Occultatum Ondřeje Vinkláta, který se krom choreografie, konceptu a režie celého kusu podílel rovněž na mixu zvuku, scénografii i kostýmech (spolu s Pavlem Knollem). Jednalo se tedy zcela očividně o srdcový projekt, do kterého autor vložil kus sebe a možná ještě víc. Podtitul Occultata mohl znít „Ondřej a všichni jeho démoni“, trojice tanečníků (Štěpán Pechar, Viktor Konvalinka a nejnovější posila ansámblu Natalia Metodijeva) s gumovými maskami na hlavách, díky nimž trochu připomínají Fantomase, rozehrávají temné divadlo plné manipulace, agrese, bezmoci, absurdity, bezvýchodnosti, šílenství, beznaděje, karikatury, zoufalství i neutěšenosti. Pohyb i zvukový doprovod je expresivní, v něčem tanečníci odění do tělových trikotů vyvolávají dojem interpretů japonského butó, především Metodijeva je ve svém prvním zrodu na scéně mimořádně sugestivní.
Scéně dominuje zavěšená role bílého papíru na jedné a konstrukce krychle na druhé straně, vše je syrové, ostré a nesmlouvavé, čemuž napomáhá i samotný industriálně neotesaný prostor Jatek78. Z díla na diváka působí nesmírně svíravá úzkost, tanečnice je přes až frenetický odpor zamaskována, odlidštěna, znásilněna do vyprázdněné formy lidské bytosti, aby podobnému osudu vystavila i další oběť sytému. Zprvu čistý prostor začne narušovat černá barva, roztíraná po dekoraci i tělech interpretů, ulpívající na jejich kůži i odosobňujících maskách. V pološíleném balábile symbolů se bezbřeze kolem sebe střílí ze samopalu, ženské nohy klopýtají na vysokých rudých podpatcích, z dlouhého boa létá peří, vše doprovází bezuzdný ryk připomínající zdivočelé primáty, protože co víc, než jen o trochu sofistikovanější opice lidé jsou? Z koloběhu není úniku, urputná snaha se z něj díky momentálnímu procitnutí vymanit je střídána apatií, tváře bez výrazu, bez emocí, bez empatie zírají do prázdna. Dopad na diváka je zdrcující. Nebo by mohl být, kdyby byla v procesu práce přítomna klíčová postava dramaturga, která se v inscenacích DekkaDancers běžně vyskytuje. Tentokrát schází a na výsledku je to bolestně znát.
Occultatum má potenciál – myšlenkový i choreograficky pohybový, jenomže je ubito nesmyslnou délkou celého kusu, která šplhá k hodině. Problémem není nedostatečná promyšlenost, vágnost sdělení nebo chybějící dramaturgický oblouk, všechny tyto proměnné jsou zde v naprostém pořádku, je to ale přemotivovaná ambice sdělit úplně vše a neschopnost jakéhokoli škrtu či zkratky, což dílu dodává nálepku trošku otravné zahleděnosti do sebe sama. Jednotlivé scény jsou natahovány často až k nesnesení a nelze bohužel ani argumentovat autorským záměrem, jelikož se inscenaci nedaří diváka vtáhnout natolik, aby přistoupil na její práci s časem, který ubíhá zatraceně pomalu a své sdělení tak v podstatě vnucuje s podobnou nonšalancí jako knedlík do husího krku, kvůli čemuž i za jiných okolností funkční metaforické symboly nekonečna či ze zad rostoucích křídel působí lacině a prvoplánově.
Druhá půle programu patřila Řbitovu nápadů, který v choreografii Štěpána Pechara a Viktora Konvalinky sliboval nekontrolovatelnou jízdu praštěným, nesmyslným, pubertálním, šibeničním i dada humorem. Zkrátka návrat k Dekka kořenům. Řbitov otevírala totožná scéna jako předcházející Occultatum, postupně se však zrychlovala, jako když přetáčíte pásek na kazetě, který se následně zasekne, přeskočí zpět, přetrhne a začnou se dít neuvěřitelné věci. V humoru se balancovalo na hraně a občas se padalo i přes ni (byť uznávám, že zde máme hranici každý někde jinde), nicméně i případná prsty u nohou kroutící trapnost byla záměrná, do extrému vyšroubovaná, podobně jako klišé a kýče romantického duetu nebo scény z nočního klubu.
Divákovi se dostane všeho – v tom nejlepším slova smyslu stupidního (pseudo)kouzelnického výstupu, němé grotesky, pohybových gagů i předpovědi počasí. Vše je navíc doplněno (a v rámci kusu vyváženě dávkováno i velmi dobře v celku umístěno) ryze tanečními výstupy, v nichž mohou interpreti prokázat své pohybové kvality, vynikající práci v partnerském tanci, dynamiku a energičnost. Do popředí však pro mě nejvíc vystoupil ten nejjemnější, na první pohled nejnenápadnější duet Metodijevy s Pecharem, který sice začal jako úsměvná ptákovina, ale rozvinul se v nesmírně křehkou a krásnou záležitost.
Dojem z novinky od DekkaDancers je však převážně spíše rozpačitý, jelikož i přes poměrně vysoké kvality Řbitova se nepodařilo plně vyvážit rozladěnost způsobenou Occultatem. Přiznat se však premiéře musí minimálně jedna věc – už nyní se objevem sezóny stala Natalia Metodijeva, jejíž taneční projev, práce s tělem, jeho plasticita, technická vyspělost a tvarování byly z řad naprosto mimořádných a až tanečnice, které teprve loni absolvovala taneční konzervatoř, získá ještě více jevištních zkušeností, máme se rozhodně na co těšit.
DekkaDancers
Double Shot
Occultatum
Koncept, režie, choreografie: Ondřej Vinklát
Hudba: CoH, Johann Sebastian Bach, Amon Tobin, Alva Noto, Two Finger, FKJ
Hudební mix a rekompozice: Ondřej Vinklát
Scéna: Pavel Knolle, Ondřej Vinklát
Kostýmy: Pavel Knolle
Masky: Marek Capoušek
Světelný design: Lukáš Brinda
Tančí: Natalia Metodijeva, Štěpán Pechar, Viktor Konvalinka
Řbitov nápadů
Režie, choreografie: Štěpán Pechar, Viktor Konvalinka
Scéna a kostýmy: Pavel Knolle
Hudba: mix nahrávek Lizzo & Missy Elliot – Tempo, Kyle Dixon & Michael Stein – Eulogy, MVDNES – WOAH, Isao Tomita – Claire de Lune, The Chordettes – Mr. Sandman, Gesaffelstein – Destinations, Kala Chashma – Baar Baar Dekho, Dan Fable – UFO
Světelný design: Lukáš Brinda
Tančí: Natalia Metodijeva, Štěpán Pechar, Viktor Konvalinka, Florian Garcia, Ondřej Vinklát
Psáno z premiéry 26. října 2022, Jatka78.
