Konec jedné éry v New Yorku
„Klíč k úspěchu Studia 54 tkví v diktatuře u vstupu a demokracii na tanečním parketu,“ řekl prý na adresu slavného newyorského klubu Andy Warhol. Divadlo a v jednu dobu nejproslulejší extravagantní noční podnik stojí na adrese 254 West 54th Street, Manhattan, New York. Jeho nejslavnější epizoda trvala jen od roku 1976 do 1978, pod manažerským vedením Steva Rubella a Iana Schragera, kteří vybudovali miniaturní exkluzivní impérium, kde vládl sex, drogy a disco, než byli obviněni ze zatajování zisků a skončili na několik let ve vězení. V klubu se odehrávaly nejdivočejší večírky, ale nebylo snadné se do něj dostat, podmínkou bylo nejen co nejextravagantnější oblečení, ale kartami míchal i osobní vkus a nálada majitelů. Tematické párty pro smetánku, diskrétní prostor pro hvězdy a VIP hosty, nevázaná zábava v době, kdy ještě nikdo netušil, že na dveře za chvíli zaklepe epidemie AIDS, drogy jako běžná součást života.
Tím vším se inspirovali DEKKADANCERS, kteří si nadělili k letošním desátým narozeninám revui inspirovanou právě prostředím tohoto klubu. Inscenovali pomyslný poslední večírek, který se v něm odehrává. Produkce pod taktovkou Štěpána Pechara a Ondřeje Vinkláta je detailně promyšlená a zorganizovaná tak, aby se diváci cítili co nejautentičtěji. Performuje de facto celý prostor, pro tanečníky je ovšem určen střed sálu, který obklopují stolky pro VIP návštěvníky. Ti mají v ceně i obsluhu a signature drink, po stranách jako při sportovním klání je usazené další publikum, prostor doplňuje reálně vyhlížející bar. Tanečníci jsou promísení s davem návštěvníků, jen Štěpán Pechar a Ondřej Vinklát v roli Rubella a Schragera stojí na hydraulicky vyvýšeném zlatém pódiu a mění pózy za zvuku fotografické závěrky – fotografie je totiž také důležitým médiem, předsálí tvoří výstava, tzv. Decompression room. Technicky skutečně promyšleno do detailů, včetně světelného designu a efektů a také nápadité choreografie.
Že jde o poslední noc, poslední večírek, naznačuje metronom v rukou performera Michala Mikiho Tůmy, který prochází večerem jako šedá eminence, třetí skutečný šéf – v obleku, nonšalantně, jako symbol pracháče, který si rád užívá, ale tak trošku opovrhuje všemi ostatními, protože je má v hrsti. Přesto v klubu také hledá lásku a najde ji v paradoxním protějšku, modelce. Barbora Aria vnáší do prostředí esprit profesionální burlesky. Jejich duet za zvuku písně od Bee Gees je překvapivě vážný. V paměti divákům utkví choreografie duetu Štěpána a Ondřeje, který má až soubojovou dynamiku, aby skončil v synchronu. Nebo zpomalený nástup taneční skupiny, která se vynoří z různých koutů prostoru. Módní přehlídka a převleky. Místo kůže tyl, stříbro a flitry. Choreografie, která trochu jako by anachronicky předbíhala dobu, protože nese stopy budoucího Vogue stylu, ale také se v ní mísí akrobacie, standardní tance i moderní tvarosloví, měkké páteře a vyosená těžiště. Jan Šikl propojuje známé hity s vlastní zvukovou krajinou a rytmickými vlnami.
Tanečníci Tereza Hloušková, Natalia Metodijeva, Nela Štarková, Klára Šléglová, Patrik Čermák, Alex Sadirov, Florian Garcia a Albert Kaše si směs stylů a technik evidentně užívají, ať už v kontaktních duetech nebo v chvílích, kdy hrají drogový rauš s frenetickým třesem, izolacemi a tiky. Alex Sadirov si do choreografie propašoval i klokana ze Zázraku (s)tvoření, jeho zkušenost s různými druhy show dance se zúročují v postřehu a schopnosti přepínat mezi tanečními světy na povel. Tereza Hloušková je elegantní, se zasněným výrazem meziválečné divy, Florian Garcia má pohybový projev čím dál tím víc podobný kočkovité šelmě a jeho duet s Albertem Kašem je opravdu hodně autentický. Každý z tanečníků má samozřejmě svou individualitu a vlastní charakteristický jazyk, i když tančí stylizovanou chorografii. Po kulminaci se sochou býka a dalším drogovým extempore se Florian Garcia mění ve fotografa, který jako by svým objektivem kradl lidem duši, ačkoliv je spíš porážejí abstinenční příznaky. Různě dynamická menší sóla tanečníků s tupým pohledem odcházejícího rauše střídá poslední scénický efekt a duet majitelů před zavřením (podniku i jejich).
Studio 54 je jednou ze dvou narozeninových oslav, kterou soubor dává sám sobě. Je to prostě párty, kde se tančí, hraje, zpívá a sněží, kde je spousta zlata, konfet, létající býk a šik kostýmy Pavla Knolleho a Emy Dulíkové, které jsou vlastně z celé show nejstřízlivější, hrají si s detaily a materiály, laděné na černém základu s případnými světlými doplňky. DEKKADANCERS měli vždycky rádi kýč a vlastně to ani nikdy nezastírali, jen nás v posledních letech zmátli projekty, kde se ponořili do společenských témat jako v La Dolce Vita, and, Tramvaji do stanice Touha nebo Jonathanu Livingstonu Rackovi. První polovina této sezony je však zjevně věnovaná bezuzdné zábavě. Chybí mi jen jakási sebereflexe ve smyslu ujištění, že ten tanec na palubě potápějícího se Titaniku je vědomá nadsázka a že tady fakt všichni víme, že drogy a diskotéka jsou únik, ne řešení situace, ve které se svět nachází. Postmanovo okřídlené „ubavit se k smrti“ sedí nejen na televizi. Těším se, až zase Dekkáči vloží tolik prostředků, umu, technologického vtipu a propracované choreografie do nějakého nového nosného tématu, které publikum pohne a přiměje k zamyšlení.
Hovoří CML. Nebezpečí!
Tedy takhle úplně přesně to nebylo, ale poslední večírek shodou okolností uspořádala i Losers Cirque Company. V divadle BRAVO! zve diváky na kabaret, který má skončit ve stejný okamžik jako existence celého lidstva dopadem obřího asteroidu. I proto název Armagedon: poslední derniéra. Zajímavé je, že Loseři se vydali cestou, na které nehledají pouze zábavu, ale i lidskost a snaží se ji nacházet právě v hraniční situaci, která ukazuje různé stránky povahy: tváří v tvář „poslední hodině“ světa se principál kabaretu (v činoherně postavené roli – na první premiéře Jakub Žáček) uchyluje do své jediné rodiny, mezi umělce, kteří se sešli na poslední představení, protože povinnost je povinnost a protože publikum přišlo také.
V režii a propracování charakterů by bylo možné jít dál a hlouběji, ale potěší snaha o to skutečně prozkoumat situaci a nechat vyplout na povrch, co je v lidech skryto. Kabaretiér je postavou, jež má schopnost dojmout, hraje s opravdovostí člověka, pro nějž se práce stala domovem a který v ní nachází naplnění bez nadsázky, i když jsou jeho pasáže prodchnuté i suchým humorem. Absurditu honby za úspěchem ilustruje spor dvou gymnastek, které soupeří o možnost vystupovat na derniéře, ačkoliv je zřejmé, že po zániku života nebude, kdo by si poslední představení pamatoval. Jiní performeři si chtějí dosyta užít lákadel a odkládají diety a zdravý životní styl. Někdo jen sleduje displej telefonu a stoicky čeká na poslední výstup. Mezi nohama se batolí psík.
Operetní atmosféru večírku a novocirkusových čísel narušuje jednak otevřená scénografie Marka Cpina, která nabízí pohled do zákulisí – jako kdyby někdo odstranil horizont a diváci viděli přímo do šatny, kde performeři svačí, převlékají se, popíjejí a melancholicky scrollují mobilními telefony, zatímco televizní obrazovka v rohu přináší aktuální zpravodajství o blížící se katastrofě a principál se je zároveň snaží vyburcovat k životním výkonům. Velkoplošné projekce, které občas přetnou i tuto idylu, jsou znepokojující, působí autenticky a matou záměrně divákův mozek, jemuž se snaží vmanipulovat představu reálnosti stavu, který je fiktivní. Vzniká rozpor, který je možné fyzicky prožívat, zkoumat sebe sama a své reflexy, které jsou rychlejší než racionální úvaha. Když pak principálův hlas ze zákulisí přemlouvá jednoho z akrobatů, aby vydržel poslední minuty se souborem a neodjížděl za rodiči, protože stejně uvízne v koloně, otevírá se prostor pro prožitek dilematu, pochopení pro obě strany, ve kterém náhle vysvítá smrtelná osamělost hlavního aktéra. A stísněná atmosféra stmeluje skupinu, která působí chvílemi skutečně jako rodina.
Hlavní prostor samozřejmě mají čísla, novocirkusová, s podílem tance i hudby a zpěvu, tedy jako ve skutečném kabaretu. Specialitou je nově nastudované akrobatické číslo na kovové spirále, na níž je možné vytvářet efektní kreace, nechybí klasická párová akrobacie, velký výstup s cyr wheelem, vzdušný tanec na strapsech nebo klasické číslo na závěsné hrazdě a obruči. Vše za účelem prezentovat sílu, hbitost, pohotovost těla a vyvolat estetický účinek. Jistě by z tohoto kabaretu šlo „vyždímat“ ještě emotivnější divadlo, protože mezní situace je příhodný výchozí bod pro psychologickou sondu. Ale i tak jde v Armagedonu o víc než jen hodinovou show nových triků. Je citelné, že si Matěj Randár a Petr Horníček přizvali do tvůrčího procesu dramaturgyni Hanu Strejčkovou. Zapojit do týmu dramaturga je správná volba, ale především by to měl být standard. Není to čin, který by jakkoliv degradoval vklad ostatních tvůrců, ale zásadní nástroj, který může posunout show na cestu směrem k divadelní inscenaci.
Štěpán Pechar a Ondřej Vinklát: Studio 54
10. listopadu 2025, 19:30 hodin
ARCHA+, Praha
Realizační tým
Scénář a režie: Štěpán Pechar & Ondřej Vinklát
Choreografie: Štěpán Pechar & Ondřej Vinklát
Asistent choreografie: Mathias Deneux
Hudba: Jan Šikl
Scéna a kostýmy: Ema Dulíková, Pavel Knolle
Speciální efekty: Pepa Jelínek
Rigging: Romana Stachovičová
Light design: Lukáš Brinda
Zvuk: Martin Michálek
Účinkující
Tereza Hloušková, Natalia Metodijeva, Nela Štarková, Klára Šléglová, Patrik Čermák, Alex Sadirov, Florian Garcia, Albert Kaše, Štěpán Pechar, Ondřej Vinklát, Michal Miki Tůma, Barbora Aria
Premiéra: 8. listopadu 2025, ARCHA+
Petr Horníček a Matěj Randár: Armagedon: poslední derniéra
14. listopadu 2025, 19:00 hodin
Divadlo BRAVO!, Praha
Realizační tým
Režie: Petr Horníček
Scénář: Matěj Randár
Dramaturgie: Hana Strejčková
Choreografie: Tomáš Pražák
Hudba: Filip Jelínek, Josefina Horníčková, Michal Pribylinec
Kostýmy: Lucie Červíková
Scénografie: Marek Cpin
Light Design: Michael Bláha
Zvuk: Karel Mařík
Účinkující
Jakub Žáček / Jan Hofman, Nikol Kopáčová, Kristýna Stránská, Herečka Michaela Kadlčíková, Michaela Kadlčíková, Andrea Kheilová, Barbora Smíšková, Vanda Zmijová, Tomáš Vacek, Michal Přibylinec, Tomáš Pražák, Pavel Strakhotsky
