DEKKADANCERS si hrají na vojáčky i na natáčení filmu. Novinka přitáhne jejich fanoušky

DEKKADANCERS nabídli jako novou premiéru této sezony dvojici choreografií velmi odlišného ražení, ačkoliv se obě dotýkají tématu lži. Ondřej Vinklát se s jistou vážností věnuje motivu sebeklamu v díle s prostým názvem Sobě, zatímco Štěpán Pechar se přidržel žánru pohybové grotesky v aktovce, která dává název i celému večeru: Lži, které muži říkají. Své věrné fanoušky bezesporu uspokojí, potěší i pobaví. Jaké otázky nový program vzbuzuje?

Lucie Kocourková
10 minut čtení
Štěpán Pechar: Lži, které muži říkají, Jatka78, Praha (foto Michael Amico)

Ondřej Vinklát sleduje záměr divákovi předat myšlenku, estetizující taneční choreografií i explicitním zobrazením násilí. Štěpán Pechar naopak na sdělení rezignuje a dělá jen legraci. Což může být osvěžující, ale stěží mohl vzniknout program kontrastnější. Možná je záměrem inscenátorů odhalit svoje rozdílné povahy a světonázory a ukázat, z jak protikladných stránek jejich tandem sestává.

V choreografii Sobě nás na jevišti vítá šest strnulých postav a hlasité tikání metronomu. Tanečníci v černých kombinézách poněkud splývají s pozadím, na jevišti je i zamlženo. Důležité je světlo o jediné žárovce visící ze stropu a zadní plán, v němž jsou vyvrtané otvory jako po střelbě samopalem. Skupina performerů se pohybuje v kruhu a kdosi šeptá anglické slovo inside, tedy uvnitř. Možná se tedy díváme do nitra člověka, kde se o slovo hlásí různé jeho stránky, choreograf nám chce vyprávět o tom, jak s lidmi manipuluje jejich přebujelé ego. Tanečníci mají ruce na hrudi, pak je pozvedají nad hlavu, pohled směřuje vzhůru. Ve své strnulosti jsou roztřásáni neklidem, objeví se motiv objetí. Tanečníci střídají náručí ostatních, jako kdyby nebyli s to vytvořit stabilní páry, výměna probíhá do rytmu. Východiskem je obejmout sebe sama… Kontra světlo, které Jatkům obecně sluší, kreslí siluety. Postavy si hrají s izolovanými pohyby, pracují se zemí, koupají se ve světle, nastávají rychlé změny. Spíš ve vztahovosti se pohybujeme v abstrakci.

Ondřej Vinklát: Sobě, Jatka78, Praha (foto Michal Hančovský)
Ondřej Vinklát: Sobě, Jatka78, Praha (foto Michal Hančovský)

Silné světlo je zřejmě impulzem, aby tanečníci odložili svrchní neforemné oděvy a zůstali v přiléhavých trikotech. Vyniká jejich zranitelnost a náhlá plachost. Poslední dva interpreti si padají do bezpečí náruče, což je dále rozvedeno v duetu, který má i erotický náboj, byť se vše drží v estetice souměrnosti a technické čistoty. Jako v baletu. Když se objeví jedna z postav s maketou pušky a červeným dudlíkem, vzbuzuje groteskní dojem. Přibudou i ostatní, snad jako připomínka toho, že nebezpečné předměty, a stejně tak i činy, nepatří do rukou nevyzrálým lidem. Šlo by to ovšem vyjádřit mnohem méně krkolomně a s většími ohledy na to, že mávání s pistolkou na scéně v dnešní době na všech stranách eskalujícího násilí už není nevinná hra. A zvláště nedovtipné je porušit nepsané pravidlo, že zbraní, byť maketou, se nemíří do publika!

Tanečníci se pohybují jako loutky s dobře zvládnutými izolacemi. V podstatě úplně stejné sdělení by přineslo, kdyby místo zbraní ukazovali jen prstem, navíc by tím vznikla významová mnohoznačnost, protože zranit lze čímkoliv, včetně právě takového prstu namířeného s výsměchem nebo komentářem. Po člověku střelí puškou jen voják, policista nebo psychopat, zato zranit posměchem nebo obviněním dovede každý. Spíš než hrát si na vojáčky z PC hry by tu šlo rozehrát psychologickou hru a vůbec by se to nevylučovalo ani s efektním využitím menších koulí jako projektilů. Ty se sypou z otvorů na horizontu a také je ve svém oděvu objevuje postava stojící pod žárovkou. Vytahuje je s překvapením, jako by se dotkla rány, o které nevěděla, nejsou však ojedinělé, za chvíli na jeviště dopadají i další, celý déšť. Kulka jako symbol je sama o sobě silná, a i průměrně vnímavému divákovi by jistě došlo, že jde o střelu, i kdyby se choreografie držela abstrakce po celou dobu. Tanečníci se ostatně v esteticky přitažlivé choreografie ukázali ve skvělé kondici, jejich dispozice pohybové i herecké nabízejí ještě více, než k čemu mají v současnosti příležitost.

Ondřej Vinklát: Sobě, Jatka78, Praha (foto Michal Hančovský)
Ondřej Vinklát: Sobě, Jatka78, Praha (foto Michal Hančovský)

Při pohybové grotesce Lži, které muži říkají, se diváci mohou skutečně odpočinout, a s tím záměrem byla jistě vytvořena. Ocitáme se na place při realistickém natáčení filmové komedie, a tak se jedna organicky prolíná s druhou. Fiktivní film je postavený na předpokladu, že když člověk řekne příliš absurdní pravdu, jeho protějšek mu neuvěří, a tak je lepší říct pravděpodobnější lež. A hrdinovi filmu se stalo tolik politováníhodných náhod, že by jim zřejmě opravdu nikdo nevěřil. Jak se však ukáže, někdy je lepší myslet méně než více a pravdu nezavrhovat…

Ateliér je tvořený mobilními kulisami, takže v něm lze mrknutím oka měnit prostředí, je plně využita dispozice prostoru Jatek78 a jejich vysoká elevace. Scénografie obou částí stojí za zmínku, za první minimalistickou akcentující otvory po kulkách stojí Eva Zezula, výpravu ke grotesce vytvořila Veronika Watzková. V ateliéru natáčí skupina těch nejstereotypnějších spolupracovníků, jaké si lze vymyslet. Přepjatý až hysterický režisér (Mathias Deneux) je nevěrný se svou přechytralou a sebevědomou asistentkou (Nela Štarková) filmové hvězdě, která se bere tak vážně, že si ani dlouho jeho záletů nevšímá (Natalia Metodijeva). Musí se především naučit, jak dát správně facku svému hereckému protějšku (Patrik Ćermák) a tomu všeobecnému zmatku asistuje Alex Sadirov a Florian Garcia, který hraje hluchoněmého zvukaře. Zatímco postavy rozehrávají proplétající se příběhy prostřednictvím grimas, exaltovaných gest a vykloubených pozic těl, repliky zní namluvené profesionálními činoherci z reproduktoru. Nechybí krkolomné baletní pozice i akrobatické kousky, na scéně se neustále něco děje, manipuluje s nábytkem, rekvizitami a stěnami. Scénář by se klidně dal natočit jako film ve filmu. Kolotoč událostí se odehrává jako na jediný nádech a výdech a interpreti si to náležitě užívají. Groteska je sehraná profesionálně na jedničku, otázkou spíš je, co jiného než ukrutnou legraci vlastně nabízí a jestli to přeci jen není málo.

Štěpán Pechar: Lži, které muži říkají, Jatka78, Praha (foto Michael Amico)
Štěpán Pechar: Lži, které muži říkají, Jatka78, Praha (foto Michael Amico)

Občas se dívám na televizi a nevypínám zvuk reklam. Už před časem jsem si všimla toho, jak se některé změnily. Totiž, vůbec se nezměnil produkt, ale cílová skupina. Třeba takové reklamy na lego nebo pochutiny firmy Kinder byly dřív zacílené vyloženě na děti, ale teď se z některých staly reklamy pro dospělé. Že s člověkem stárnou jeho oblíbené sladkosti, to by ještě tak zvláštní nebylo, ale vždycky zbystřím u sloganu „Nikdy si nepřestávejte hrát“. Ano, v něčem je určitě dobré uchovat si po celý život hravost a dětskou zvídavost, která pomáhá proti zkostnatění a zatrpklosti. Ale v něčem je zase docela užitečné dospět. A to i v případě umělecké tvorby. Například si na jevišti nehrát s plastovými automatickými zbraněmi, když na hranicích Evropské unie probíhá válka, a brát v úvahu kontext, ve kterém tvorba vzniká. Nejsem pověrčivá, ale chápu, proč někteří lidé jsou, a tohle prostě nebylo ani trefné ani vtipné.

Loni na výročním programu 10 dkg Dekka jsme si připomněli pár starších choreografií „první generace“, a některé živé vzpomínky se mi vracejí i dnes, a to i na kusy, které jsou už hodně zaváté. Choreografie jako Ultimo nebo Kill de Bill, které skutečně tematizovaly válku, v sobě měly hodně humoru, a pořádně drsného, ale současně dokázaly zafungovat jako ostré glosy. I ty zbraně měly v jejich příbězích opodstatnění, dnes by z nich při vší zábavnosti mrazilo víc. Jsou ukázkami, jak lze s lehkostí najít průsečík vážného a groteskního, neobětovat jedno druhému. Proč nemají DEKKADANCERS ambice být glosátory současného světa a jeho změn, když mají tolik popularity a diváků? Pracují se skvělými tanečníky, kteří perfektně ovládají techniku i herectví, ale teď je to trochu nevyužitý potenciál.

Druhou premiéru sezony připravuje už na konec února příštího roku také dvojice choreografů, tentokrát ze zahraničí: Američanka Lea Ved a Španěl Marcos Morau (zakladatel souboru La Veronal, jeho choreografie se objevily na Tanci Praha i Pražských křižovatkách). Uvidíme, jestli jejich komponovaný večer Millenials nasvítí aktuální společenská témata.

Ondřej Vinklát: Sobě
4. listopadu 2026, 19:30 hodin
Jatka78, Praha

Realizační tým
Režie a choreografie: Ondřej Vinklát
Asistent choreografie: Mathias Deneux
Hudba: koláž: CoH, Ann Demeulemeester, Cosey Fanni Tutti, Jerskin Fendrix, Ivy Lab, Two Fingers, J. S. Bach
Hudební úprava a mix: Ondřej Vinklát
Scéna a kostýmy: Eva Zezula
Světelný design: Lukáš Brinda
Produkce: Tereza Baschová, Pavel Knolle

Účinkující
Natalia Metodijeva, Nela Štarková, Patrik Čermák, Alex Sadirov, Florian Garcia, Albert Kaše / Klaudia Sojková

Štěpán Pechar: Lži, které muži říkají
4. listopadu 2026, 19:30 hodin
Jatka78, Praha

Realizační tým
Choreografie, scénář a režie: Štěpán Pechar
Asistent režie: Ondřej Vinklát
Asistent choreografie: Mathias Deneux
Scénografie, kostýmy a rekvizity: Veronika Watzková
Hudba: Jeff Russo
Hudební úprava a zvukový design: Jan Šikl, Štěpán Pechar
Světelný design: Lukáš Brinda
Rigging: Romana Stachovičková
Produkce: Tereza Baschová, Pavel Knolle

Účinkující
Tančí: Natalia Metodijeva, Nela Štarková, Albert Kaše / Mathias Deneux, Patrik Čermák, Florian Garcia, Alexander Sadirov
Hlasy: Anna Prášilová Fialová, Jana Čermáková Kotrbatá, Jiří Lábus, Jakub Žáček, Filip Kaňkovský, Radúz Mácha

Sdílet článek
0 0 hlasy
Ohodnoťte článek
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted