Dekkadancers: Z divokého světa robotů a androidů

  1. 1
  2. 2
Máte rádi roboty, androidy a kyborgy? Fandíte těm hodným klukům, kteří dodržují Asimovovy čtyři zákony robotiky, nebo spíš obdivujete Borgy, dobyvatele vesmíru, anebo byste si raději domů pořídili Anthonyho hranatého robota s kovovým hlasem z Ikarie? I když třeba vůbec netušíte, o čem teď byla řeč, na nový projekt souboru Dekkadancers inspirovaný robotikou a umělou inteligencí určitě jděte. Premiéra je nabitá testosteronem a fyzickou taneční akcí až po okraj a znalost filmů ani literatury není nutná.
Dekkadancers – I.A.M.A.I. (foto Serghei Gherciu)

Podzimní reprízy inscenace I. A. M. A. I. se budou na Jatkách78 konat již ve velkém sále. První tři reprízy byla ale uvedeny v prostoru zkušebny, čímž vzniklo velmi intimní spojení mezi tanečníky a omezeným počtem jejich diváků. Inscenace bude jistě „fungovat“ i v budoucnu, ale tohle neopakovatelno půjde asi těžko evokovat znovu. Mít tanečníky na dosah tak blízko, že sebou reflexivně cukáte, aby na vás někdo z nich neskočil, je aspekt, který je v daném okamžiku plnohodnotnou součástí inscenace, dotváří ji. Nepochybuji, že se představení budou vyprodávat, ale atmosféra klubové scény byla bonusem, na který první publikum určitě nikdy nezapomene a ostatní mu mohou závidět.

Dekkadancers – I.A.M.A.I. (foto Serghei Gherciu)

Na vzniku choreografie se podíleli všichni tři interpreti – Viktor Konvalinka, Ondřej Vinklát a Štěpán Pechar. Svou fascinaci světem robotů a androidů vtělili do živelného pásma „ze života“ s umělou inteligencí, nebo umělé inteligence. Ne všechny motivy jsou prvoplánově otevřené a jasné, hranice mezi tím, kdy se na scéně nachází androidi, kdy lidé a případně lidé vedení a ovládaní umělou inteligencí, se občas stírá (závěrečná scéna ale naznačuje, že šlo o jen o androidy a jakýsi jejich trénink lidství, něco jako když se nadporučík Data ze Star Treku snaží ovládnout emoční čip…) Současně balancuje inscenace na hranici komiky a zcela vážného podtónu, není to tedy jen od začátku do konce zábava.

Zároveň využívají Dekkadancers směs nejmodernějšího light designu a scénografických prvků z každodenních předmětů, zapojení všech ale funguje stejně dobře. Ať jsou to laserové reflektory na rukavicích nebo pohyblivá světelná rampa v podobě sloupu, jakási mateční stanice tří androidů, která především v závěru vytvoří skvělý efekt, nebo naopak obyčejná stínohra. Vynalézavá manipulace s figurkou robota, baterkou a svíčkou je hravá jako rozpustilosti, kterých se obvykle dopouštějí performeři Handa Gote. Všechny kontrasty, které se v inscenaci objevují, dokládají její propracovanost a to, že kromě legrace se tu počítá i s divákem, který chce inspirovat k myšlenkovému dialogu a být spolutvůrcem významů.

Tou největší devizou jsou dle očekávání fyzické výkony. S námětem umělých bytostí je samozřejmě spjat izolovaný pohyb, se kterým si interpreti hrají už na začátku, kdy toto klišé monster s trhavými pohyby doprovází i zvuky střelby a podobné filmové vychytávky. Vědí však, že s touto základní pohybovou výbavou by nevystačili. Spíš než definovat pohybové tvarosloví – nevyhýbají se samozřejmě dynamickým skokům, flooor worku, sem tam zabodují s prvky break dance, celkově jde o jakousi fúzi současného tance s principy streetových technik i akrobacie – lze sledovat jeho charakter.

Tanec je silový a energický, s rychlými přesuny těžiště, s rozpínavou silou, kdy je tanečníkům vymezená scéna zkušebny hodně těsná. Jejich maskulinní energie se násobí a není ničím narušovaná, nekoriguje ji ženský prvek, nevnáší jej ani ladné bílé umělé ruce robota, které suplují ženské pohlazení v dlouhé pasáží, kde vyniká komický talent Štěpána Pechara. V ní nejprve dostává od umělého stroje-rádce instrukce ke svádění vyvolené ženy (hlasem Jiřího Lábuse), aby pak předvedl napůl nedobrovolný striptýz zakončený extravagantní obhajobou chronického nevěrníka před manželkou. Mluvené slovo ze záznamu je využito ještě jednou, v partnerském dialogu, který od nevinného škádlení eskaluje v zuřivou hádku, patrně je slyšíme někde za zavřenými dveřmi dětského pokojíku (skvělí Pavla Beretová a Igor Orozovič).

Dekkadancers – I.A.M.A.I. (foto Serghei Gherciu)

Interpreti se doplňují, Viktor Konvalinka pohotovou rychlostí, Ondřej Vinklát ryzostí a vláčností pohybu a Štěpán Pechar se zřejmě stoprocentně uzdravil z operace menisku, kterou před časem prodělal, protože jeho téměř akrobatické výkony daly kolenům, a nejen jim, plnou zátěž, ten tah i dopady byly citelné téměř fyzicky. Zajímavou hru s pohybem, kde znovu využili izolaci a pantomimickou nadsázku, předvedli v pasáži s „magickými“ rukavicemi, ale na to, co se přesně na scéně dělo, se přijďte podívat sami. Nápad s jednoduchou rekvizitou, která dokáže ožít neobvyklým způsobem a vytvořit iluzi, které oko věří. Poslední exploze energie ve skupinovém tanci byla abstraktní exhibicí fyzických dovedností, jako kdyby tanečníci ponechaní své maskulinní energii potřebovali vydat i její poslední zbytky. Pohled na ně byl esteticky uspokojující, asi jako když se ve starém Řecku publikum shromáždilo obdivovat sportovce na hrách. K takovému dojmu přispívá i to, že jsou interpreti většinu času svlečeni do půli, i více, těla (když odloží mírně průsvitná trička s bílými geometrickými pruhy, která evokují černobílou konstrukci umělé bytosti).

Dekkadancers – I.A.M.A.I. (foto Serghei Gherciu)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments