Dennis Russell Davies je mistrem gradace i kontrastů

Šéfdirigent Dennis Russell Davies uvedl v české premiéře skladbu s názvem Mr.Tambourine Mann: sedm básní Boba Dylana od amerického soudobého skladatele Johna Corigliana. Skladba vznikla v roce 2000 ve verzi pro zpěv a klavír na objednávku Carneggie Hall Corporation, kde byla premiérována. Skladatel ji později upravil pro orchestr a v roce 2003 zazněla nová verze s Buffalo Philharmonic Orchestra v Minneapolis, kde sólo zpívala Hila Plitmann, která za nahrávku pro společnost Naxos obdržela cenu Grammy. Tatáž Hila Plitmann ji nyní uvedla na Stadionu s filharmonií brněnskou.

Písňový cyklus o sedmi částech je komponován na literární předlohy Boba Dylana, aniž by byl skladatel ovlivněn původní Dylanovou hudbou. Struktura díla obsahuje pět částí, písní, které jsou naplněné filosofickým obsahem o smysluplnosti lidské existence na pozadí běžných životních peripetií. Civilizační téma se tu střetává s názory na lidské dozrávání, na smysl válčení a hromadění peněz za cenu lidské svobody. Cyklus o částech Sága o prádelní šňůře, Unáší ji vítr, Váleční vůdcové, Okolo strážní věže a Zvonkohra svobody, je uveden prologem Pane s tamburínou, který mu dává název. Končí modlitbou a postludiem Kéž zůstaneš navěky mladý.  Jde o postromanticky až impresionisticky laděný cyklus, který pracuje s barevností jednotlivých nástrojů a hledá u nich barevnost jinou, pozměněnou sordinami, flažolety a vibracemi rozechvívajícími intonační rovinu. Zvukomalebnost a chvění přivolávají pocity vlnící se hladiny a chvějícího se vzduchu, aby postupně narostly do mohutných ploch evokujících nářek a válečné hrůzy. Čistota a něha ukončuje cyklus prostou lidskou modlitbou o zachování smyslu bytí v jeho nejčistší podobě.

Orchestr filharmonie dokázal v daných podmínkách vyčarovat barevné odstíny a naplnit prostor sálu plným zvukem. Což neplatilo o zpěvačce, která pro svůj méně nosný muzikálový projev potřebovala dozvučení. Zvukařské možnosti jsou v historicky vybaveném sále omezené a mikroport zpěvačky byl napojen na dva velké reproduktory po stranách pódia. Spolu s hlasem se z nich ozýval lehký kovový témbr a nedalo se přesně poznat, jestli je to problém historického zvukového zařízení, nebo jestli je to ostrost sopránu. Nejspíš se tu spojily oba faktory, což dalo pěvecké lince zvláštní, až sférický témbr. Zpěvačka své muzikálové zaměření zúročila i v projevu, kdy oživovala zpěv přecházením po pódiu či mimickými gesty. Její prožitek byl hluboký a opravdový, dala do něho duši. Za zády orchestru byly promítány české titulky a i divák bez programu měl plnou představu, o čem se zpívá. Vtírala se otázka, proč byly texty českých titulků v maskulinu, když je zpívala žena. Pochopit se to dá snad jen v kontextu barevné hudební linky, logiku to ale pro českého diváka nemělo. Zpěvačka projevem i vizáží byla velmi prostá a civilní, což pro skladbu samotnou bylo přínosné. Pro ni ale bylo prostředí na kraji pódia velmi nevýhodné. Je tu problematické osvětlení, velký lustr, visící nad orchestrem, nedosáhne světlem až na kraj prodlouženého pódia, které je už ve stínu. Hudebníci v první řadě si musí lampičkami osvětlovat noty, ale zpěvačka, která se zdála být nenalíčená, zůstala ve stínu, což jí vizuálně nelichotilo. Ale všichni v sále chápali, že na toto provizorní prostředí nelze klást vysoké požadavky, a že účinkující udělali pro kvalitu večera maximum.

Ve druhé polovině koncertu zazněla opulentní Fantastická symfonie, op.14 Hectora Berlioze, která byla hlavním tahákem pořadu. Podtitul symfonie zní Epizody ze života umělcova, jejích pět vět je naplněno emočními zvraty, hudba je plná barevných ploch a kontrastních přechodů s efektním výrazem. Už v první větě s názvem Sny – vášně vstoupily vstupní tóny smyčců barevně sladěné s měkkostí, lehkostí i jasnou špičkou. Pokračovala pečlivá práce dirigenta s agogikou a s důsledně vystavěnou gradací. Druhá část Ples, notoricky známá chytlavá melodie, nesklouzla do romantiky, ale nadýchané tóny gradovaly do extatického valčíku s accelerandem do divokého víru. Třetí část Scéna na venkově je příležitostí k plastickému barevnému obrazu, tvořenému citlivě vypíchnutými skupinami nástrojů s čistými a citlivě přednesenými sóly. Přes romantický nádech zachoval dirigent přesný řád a sevřenost. Pochod k popravišti zahájilo napětí v pianu nástupem lesních rohů a bubnů s gradací do fortissima, kde vyústilo do monumentálního vyznění. Vrcholem skladby ovšem byla závěrečná část Sabat čarodějnic, pracující se silnými kontrasty dynamickými, kontrasty vichru a tance klarinetů, v závěru s mírně nakřáplými zvony, mohutnými žesti a v divokém víru smyčců. Dirigent prokázal velký smysl pro gradaci a kontrasty a udržel velký symfonický obraz jako kompaktní heroický příběh. Koncert, který patřil k výsostným zážitkům, byl zcela vyprodaný a byl obecenstvem po právu odměněn nadšenými ovacemi.

Hodnocení autorky recence:  90%