Derniéra Turandot v Plzni – s derniérou tenoristy Jana Adamce

  1. 1
  2. 2

V sobotu 23. března 2013 se konala v Plzni ve Velkém divadle J.K.Tyla derniéra slavné opery Turandot Giacoma Pucciniho. Na repertoáru bylo toto dílo tři roky, premiéra se uskutečnila 12. června 2010. Je to poslední velká Pucciniho opera, jakási až pozdní výspa verismu hluboko ve dvacátém století, s premiérou v Miláně roku 1926, již po autorově smrti. Vlastně zároveň můžeme říci, že se jedná o poslední operní dílo, které je zcela evidentně a nesporně až železnou součástí světového repertoáru. Žádná velká operní scéna světa se bez něho dlouho neobejde. Patří mezi okruh „trvalek“, které jsou pravidelně obnovovány a opětovně znovu inscenovány. Plzeňská inscenace Turandot byla vysoce úspěšná. S dirigentem Jiřím Štruncem v čele hudebního nastudování, v působivé režii Václava Málka na barvami hýřící scéně Josefa Jelínka. Obrovský prostor zde dostává sbor, který v nastudování sbormistra Zdeňka Vimra předváděl výborné výkony, gradované až do neobyčejně širokých forte, silně expresivního výrazu.

Ale co platno, opera stojí a padá s výraznými pěvci, což ve vrcholné italské tvorbě jakoby platilo dvojnásobně. Plzeňské opeře se vydařilo právě obsazení vypjatých rolí, exponovaných Puccinim pro hlasy opravdu velkých rozměrů, pro hlasy barevné, široké a s pevnými výškami, na nichž u Pucciniho velmi záleží. Popularity arie Kalafa ve 3. dějství „Nessun dorma“, s vítězným vysokým háčkem na slově Vinceró (Zvítězím), se stala i dík trojici tenorů Domingo – Pavarotti – Carreras doslova světovým „pop hitem“, který znají i ti, kteří jinak operu nevyhledávají.

Plzeň měla pro roli Kalafa Jana Adamce (v alternaci Weilonga Tao), tenoristu, který se derniérou loučil s aktivní divadelní dráhou. Začal ji v Plzni v roce 1972 v souboru operety. Progresivním hlasovým vývojem se propracoval do opery, kde ve druhé éře šéfdirigenta Bohumíra Lišky ztvárnil hned Smetanova Dalibora. Až obdivuhodně pronikl do velmi obtížného světa hrdinných tenorů a zpíval i takového Samsona, Otella, Cavaradossiho a Kalafa, jenž znamenal pro pěvce po šedesátce věku již na premiéře pronikavý úspěch! V sobotu se tedy Jan Adamec touto rolí rozloučil s tak silně podmanivým světem divadla a opery ve smyslu Havlova Odcházení. Bylo hezké, že nový šéf opery Ilja Šmíd vyšel před oponu a promluvil o dráze Jana Adamce. Velmi pěkně akcentoval, že toto odcházení každého z nás je jedinou skutečnou spravedlností, která čeká a nemine nikoho…Pan Jan Adamec podal na závěr své kariéry krásný výkon. Ve svých letech má stále pevné výšky obdivuhodné tónové šířky a barvy. Ve druhém dějství si v unisonu s Turandot přidal v sekvenci závěru její árie nepovinné vysoké cé (v překladu „jen tři jsou hádanky, jeden je život“). Jeho břeskné vysoké há na slově Vinceró v populární árii početné publikum odměnilo vřelým aplausem. Dnes se prostě stárne pomaleji. Doby, kdy Rudolf Vašek ve svých knihách o zpěvu tolik obdivuje a opěvuje pěvce Helge Roeswengeho, jak dokázal svěžím hlasem v pětašedesáti letech zazpívat v Berlíně Cania Komediantech, již není tak atraktivní poznatek. Domingo zpívá po sedmdesátce. Zahradníček, Spisar i Jankovský zpívali v Národním divadle pevným hlasem až na práh oné sedmdesátky. Takže nejen věk sám o sobě, ale i takzvaný pěvecký věk se posouvá výše.V titulní roli se představila Ivana Šaková ve velmi dobré formě. Vnitřně procítěným výkonem s krásně klenutými legatovými frázemi se prezentovala v roli Liu Petra Šimková – Alvarez. Basista Jevhen Šokalo byl v tomto památném večeru imponujícím Timurem. Výborné trio ministrů Pinga, Panga a Ponga představovali mladí, velmi talentovaní pěvci Jiří Hájek, Richard Samek a Ondřej Socha. Barytonista Jiří Hájek si širokodeché fráze Pucciniho doslova vychutnával. Líbila se mi pružnost a modulační schopnost jeho tvárného hlasu, schopného dynamicky jemných odstínů. Rovněž Richard Samek po večeru v titulní roli Fausta si užíval svůj part ministra. Jeho hlas zněl svěže a barevně. Celé trio bylo sezpívané a sehrané příkladně. Již jsem to psal loni, ale musím to zopakovat. Tak výrazné trio ministrů se v Turandot často nevídá a neslýchá.

Derniéry děl, které se zapsaly jako výrazné, jsou trochu smutné. Po malířích, sochařích či básnících dílo zůstává. Po interpretech zůstává vše již jen ve vzpomínkách a v mysli posluchačů, jak napsal ve svých memoárech přední český herec Ladislav Pešek. Herec odchází na věčnost s posledním divákem, kterého poznamenal svým výkonem; teprve s myslí tohoto diváka definitivně umírá… Viděl jsem plzeňskou Turandot vícekrát. Natolik mne zaujala. A to, slovy Ladislava Peška, v mé mysli dosud nezemřela ani ta starší inscenace Turandot z roku 1973. Dosud si pamatuji Helenu Buldrovou a Zdeňka Jankovského v hlavních rolích, podobně jako Josefa Chaloupku za pultem dirigentským. Nyní to byl výborný Jiří Štrunc, který dílo řídil ve velkorysém rozmachu dynamiky a v širokodechých frázích, s přehledem, jistotou i citem pro míru.

Doufejme, že Turandot je titul, který dlouho v archivu ležet nebude. Panu Adamcovi poděkovalo vyprodané divadlo zaslouženým potleskem vstoje nejen jistě za tento krásný večer, ale za dlouhá, předlouhá léta krásných výkonů na plzeňském jevišti. S Janem Adamcem připravuji rozhovor zaměřený na průběh jeho bohaté kumštýřské dráhy. A jistě ono slůvko „naposledy“ platilo pro vypjaté hrdinné party. Ale neměl by být důvod, aby se neobjevil na jevišti v některé charakterní roli, jichž má žánr opery mnoho. Vyhýbám se pojmu „malých“ rolí. Přece jsme se učili od Stanislavského, že „není malých rolí“. Lišáci typu Hanuše Theina jen dodali: jsou jen malé gáže….

Tak to abych sentiment a slzy večera trošku obrátil na strunu humoru, který je tak jako tak výrazem důstojného smutku, jak pravil Miloš Kopecký.

Hodnocení autora recenze: 90 %

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Puccini: Turandot (DJKT Plzeň)

[yasr_visitor_votes postid="16311" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments