Mnozí domácí „operní fandové“ výskají, jiní si stýskají. První skupina nadšením, a to jak nad do kin promítanými přenosy z Metropolitní opery, kterou považují za pupek operního světa, tak i nad zcela cíleně s vidinou zisku, instantně, sériově a bezkoncepčně do Česka dováženými koncerty a recitály těch „zaručeně největších světových operních hvězd“. A ta druhá skupina? Sténá a úpí proto, že chce dramaturgicky přitažlivou kvalitu slyšet a vidět hlavně v domácích operních divadlech.
Zatímco ta první skupina, které stačí tuto exkluzivní (ve zdejších diskusích nejednou takto označenou) zábavu absorbovat v kině nebo na některém mohutně a mnohdy falešně propagovaném „hvězdném“ koncertě, je spokojená a saturovaná, ta druhá musí investovat čas a prostředky a objíždět mnohé země sousedící s Českem, aby svou (a chce se mi napsat vpravdě férovou) touhu zažít špičkovou operu na vlastní kůži mohla alespoň trochu uspokojit. A tak návštěva Vídně, Drážďan, Mnichova, Lince, Wroclawi, Stuttgartu, Budapešti, Paříže,Bruselu, Barcelony… je pro tuto skupinu lidí nezbytností.
Málokdo se přitom pozastavuje nad tím a málokdo naslouchá hlasům, které upozorňují, že operní divadelnictví (ale i například balet) je v Česku v hluboké krizi. Že z té krize není jednoduchá cesta ven a že ta cesta vlastně možná už neexistuje vůbec. A pokud se přeci jenom někdo podobných otázek dotkne, je záhy umlčen argumenty nedostatku peněz a světové krize. Někdy k tomu také slýchám argumenty hrající na notu globalizace a toho, že přece není nutné mít všechno doma, když Evropa je jednotná a za humny si mohu v jakémkoliv německém lokálním divadle přijít na své.
Jistě, je to o penězích, jistě, je to o globálním světě. Ale zcela jistě je to také o nás, o Češích a naší národní povaze, ale i ambicích. Být mecenášem kultury, být vzdělaný a sečtělý je pořád pro mnohé z nás něčím, co je v očích druhých když ne zesměšňováno, tak vnímáno pomalu jako handicap. Ten, koho nezajímají sportovní zprávy, hokej a fotbal, ale kulturní dění, je vyvržen na okraj většinové společnosti. Kdo chodí do divadla místo na fotbal a kdo své peníze utrácí za lístky do opery nebo na balet, je málem podivínem. Ten, kdo by snad svoje peníze dal na živé umění, je ojedinělý v davu. Korporace nebo firma, která u nás nepřispívá na golfový turnaj nebo hokejovou extraligu, není tím správným podnikem… A to je jen část problému.
Druhá a daleko podstatnější tkví v tom, že my (a nejenom fanoušci opery, ale obecně) Češi vlastně o pozvednutí úrovně domácího hudebního divadla ani moc nestojíme. Proč jde několikanásobně více peněz na podporu domácího sportu nebo i kinematografie: No protože lobbistické skupiny, občanská sdružení a zájmová uskupení jsou slyšet a vidět a bojují. Proč si činoherní divadelníci dokážou z grantových podpor urvat větší koláč? No protože bojují, křičí, argumentují a jsou slyšet.
Proč máme v Česku jen jediné divadlo s objevnou dramaturgií a jakž takž obstojnou uměleckou úrovní a proč to není Národní divadlo v Praze, ale Moravskoslezské v Ostravě? Proč v sousedním Německu najdete v jedné sezoně na fermanech i zcela bezvýznamných oblastních divadel takovou sadu dramaturgických perel, že se vám z toho zatočí hlava (jen namátkou: Giessen – Davies: Kommilitonen / Heidelberg – Porpora: Polifemo / Radebeul – Wagner: Das Liebesverbot / Regensburg – Purcell: The fairy Queen, Chemnitz – Meyerbeer: L’africaine / Magdeburg – Donizetti: Maria Stuarda / Nordhausen – Cimarosa: Il matrimonio sekreto / Cáchy – Sciarrino: Superflumina / Augsburg – Rezniček: Ritter Blaubart …)? No protože zdejší publikum je chce. Je vyspělé, dramaturgicky velmi přístupné a operní divadlo u něho nekončí Traviatou…
Na nastolené otázky lze odpovědět i tak, že poměry v Česku se změní, až budeme chtít my sami, my operní fandové, kterých je 5 %. Až budeme opravdu stát o exkluzivní operní zábavu se vším všudy i doma a přestaneme – a to často včetně samotných muzikantů – nesoudně vychvalovat a svým nekritickým zájmem podporovat nejednu šmíru nebo promítání opery v kinech vydávat za umění.
I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
