Provedení bylo na třetím pátečním večeru nejen skvělé, ale díky zažitosti také velmi uvolněné a precizně sehrané. Zejména osm vokalistů souboru London Voices si hudbu viditelně užívalo. Hlasy vznášející se nad orchestrální vrstvou vytvářejí opojné zvukové plochy, které podporuje jednoduchá elektronika. Vrstvy byly tak průzračně modelovány, jako když pozorujete inverzi z vrchu hory.
Vzhledem k Beriově nutkání zkoumat lidský hlas až k pravýkřiku, nemusí zvolené texty, demontované až na slabiky, vlastně nutně nést význam. Kdo by se však chtěl zamýšlet nad volbou Léviho-Strausse nebo Martina Luthera Kinga, má možnosti napsat o tom studii. Zrovna taková zábava je objevovat ve třetí větě citáty a narážky z děl minulosti. Mahlerovu Druhou pozná každý, taky „Pastorálku“, leckdo zaznamená Svěcení jara a to zdaleka není vše, co Berio vhodil do svého mlýnku. Má to jeden klad: není to laciné, není to parazitování na velkých skladatelích. Je to seriózní úvaha o dějinách hudby z rukou tvůrčího talentu.
Skvělý večer, mohl si říci člověk bažící po neslyšeném a novém. Ale ještě je tu druhá polovina. Dvořákova Sedmá symfonie, to mělo být podle Byčkova přihlášení se k tradici. Dobrá. Ale slyšet hutnou romantickou kládu po Beriovi, to je jako by vám po vybraném rafinovaném středomořském menu přinesli svíčkovou se šesti. A navrch Slovanské tance – buchty s mákem, dobré, české. A tak jste mohli v sále zahlédnout, kterak se recenzentka před posledním přídavkem vytrácí, aby si v uších, zahlcených poněkud přepálenými fortissimy Dvořákova majstrštyku, uchovala dojem z Beriovy křehké krásy.
