Dis pla y: Zbytečná exhibice dívčí duše?

Někdy míváme pocit, že chceme, aby se o nás vědělo. Aby se vědělo všechno, abychom nemuseli nic skrývat, na nic si hrát, nikam se zařazovat. Abychom se zbavili odpovědnosti za naše činy a nemuseli vysvětlovat proč?! Abychom to byli jen my sami. Ale chceme to doopravdy? Hrajeme tajemnou hru s okolím, když svým chováním vytváříme svůj vnější obraz, ale nehrajeme tutéž hru i sami se sebou, když si ten obraz prohlížíme?
Tereza Lenerová a Jitka Čechová – dis pla y (foto Vojtěch Brtnický, 2021)

Uskupení Pulsar uvedlo 15. září 2021 v divadle Ponec svou další premiéru prezentovanou jako experimentální autorský duet dvou tanečnic Terezy Lenerové a Jitky Čechové. Jeho idea vznikla spontánně v rámci jiného Pulsar projektu Ulov realitu už na začátku roku 2020. Setkání obou protagonistek, které do té doby neměly příležitost ke vzájemné spolupráci, tehdy působilo až fatálně. Z jejich společných performativních interakcí přímo jiskřila otevřenost, hravost, dívčí naivita i ženská ambicióznost, sebeironie či jedovatý sarkasmus. S příslibem zajímavého tvůrčího počinu, který by mohl rozčeřit v té době lehce stojaté vody tuzemského současného tance, jim produkce Pulsaru vytvořila podmínky a prostor pro jejich osobní výzkum únosnosti a mantinelů zvláštní hry, ve které nikdy není jasně daný protihráč. Tím sice prapůvodně byla ještě třetí participující osoba (Lucie Kocourková) poskytující tanečnímu umění vnější pohled se zodpovědností sobě vlastní. Svou kritickou polohou a vnějším přístupem k tvorbě tanečního díla inspirovala ony první osudové skici tohoto duetu. Nicméně vzhledem ke svému vytížení a komplikacím vyšlým z covidové situace z projektu postupně vymizela. Nejen to, ale i vlastně nedobrovolné prodloužení tvůrčího procesu nakonec možná neúmyslně pozměnilo a zformovalo výsledek do současné podoby, která bohužel více na první dojem poutá pozornost k osobní rovině vnímání samotných tanečnic, než by scénickými prostředky akcentovala původní a v rámci premiéry i nakonec avizovaný tematický záměr zkoumání křehkosti vztahu umělce a diváka.

Tereza Lenerová a Jitka Čechová – dis pla y (foto Vojtěch Brtnický, 2021)

Kde začíná ta hra s neznámým protihráčem? V sebeironickém podkopnutí vlastní židle, anebo v čase hořkosladkého zúčtování vzájemných pohledávek. Kdo se dokáže více ztrapnit? Ten, kdo o tom ví, ale nemůže to ovlivnit, anebo ten, kdo si myslí, že vystavením vlastní nemožnosti jej tato trapnost míjí? Dvě krásné tanečnice na jevišti, plné potřeby umělecké seberealizace s přetékající snahou o tvůrčí osobitost s lehce potlačovanou potřebou úspěchu. Skutečně otevírají svou duši a ve snaze o originalitu ji dávají davu napospas, anebo jen hrají divadlo na divadle a skrze prostředky mystifikace poukazují na utajované vnitřní potřeby každého z nás?

Více než tancem se ohánějí slovem, více než dívčí poetiku využívají prvoplánovost humorné evokace. Několik máloříkajících a několikrát se opakujících společných pohybových sekvencí zbytečně plýtvá možnostmi jejich tanečních kvalit. Nicméně o to více pak v dalším levelu získává prostor jejich výrazový potenciál. Dobré časování situačních proměn dává inscenaci příjemný spád, stejně jako dynamická hudba Patrika Sedláka. Postupně se formuje konkrétní obraz osobností obou protagonistek, který jakoby se v kostýmech Terezie Dvořákové schválně od začátku maskoval. Vnitřní i vnější odhalování nekončí. Naopak pokračuje až (doslova) na kůži. Když nakonec Tereza už nemá jak dál a co ze sebe prozradit a možná ani co ze sebe sundat, jako rozená šoumenka a dokonalá profesionálka iniciativně přebírá mikrofon a v roli moderátorky dění postupně ustupuje ze scény.

Tereza Lenerová a Jitka Čechová – dis pla y (foto Vojtěch Brtnický, 2021)

Teprve teď skrze svou surrealistickou iluzívnost s krásou květů havajské růže opravdu scénicky rozkvétá i Jitka. I ona totiž, stejně jako popínavá a lehce invazivní Argyreia nervosa neboli Mornig Glory ceněná pro svou estetickou a léčebnou hodnotu, potřebuje teplo na výsluní, aby mohla osvobodit sevřenou mysl svého okolí a zformovat zdánlivě neutěšenou realitu do krásných obrázků bez přímých souvislostí. Pryč od ošklivosti a trapnosti celého světa.

Ale ani toto uvolněně působící odhalení nedokáže umlčet vlezle drzou špičku otázky o nejistotě umělecké potřebnosti a míře dramaturgické zbytečnosti tohoto představení. V rámci kritické konfrontace v uměleckém dialogu se na to člověk skoro bojí i pomyslet. Nakonec je to ale venku a lze si konečně oddychnout. I své vlastní trapnosti je někdy potřeba dostát, a hlavně si ji pak ustát! Vždyť je to všechno jenom hra.

Dis pla y
Choreografie, interpretace: Jitka Čechová, Tereza Lenerová
Umělecká spolupráce: Tereza Krčálová, Honza Malík
Hudba: Václav Chalupský
Kostýmy: Terezie Dvořáková
Světelný design: Patrik Sedlák
Koučink: Maja Hriešik
Premiéra 15. září 2021 v divadle Ponec, Praha

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments