Divadelní Flora 2025 (1): Chemical Joy čili radikálním odhalením proti systému

Tady se kus dotýká předmětu výzkumu kulturálních studií, která hledají často v popkultuře místa rezistence a ukazují, že i produkt, který je určený výrobcem k jednoznačnému způsobu konzumace a vnímání (například pro potvrzení sociálního statusu ve své společenské vrstvě, generaci) může být ve skutečnosti užit jiným, naopak podvratným a osvobozujícím způsobem. Je to samozřejmě trvalá debata s argumenty pro a proti na obou stranách. (K tomuto tématu doporučuji sérii, kterou jsem před časem napsala právě o kulturálních studiích a můžete si ji oživit zde.)

Teď nás asi více zajímá, jak se toto téma podařilo skutečně propsat do inscenace samotné, jaké k tomu choreografka využila prostředky a jestli jejich čtení odpovídá tvůrčímu záměru. Popravdě si nejsem jistá, jestli bych dokázala všechen obsah rozklíčovat a přečíst správně, kdybych neměla po představení možnost si o tomto kuse promluvit s jednou z pětice performerů, která mi trochu pomohla sledovat dramaturgickou linku a vývoj inscenace. Je významově bohatší a komplikovanější, než by se na první pohled zdálo, zkusme si však načrtnout její strukturu a vizuální působivost. Jednoznačně si hraje s popkulturní ikonografií a různými referencemi, životem mládeže posledních dejme tomu dvaceti, pětadvaceti let. Referenční bod, který ji drží u milénia, je hit Brithey Spears Baby One More Time, a v současnosti ji zase podchycuje všudypřítomný kouř z vapek, které jsou ale upraveny tak, že dým vychází z tenoučkých trubiček, jež mají tanečníci obtočeny kolem ucha a k ústům podobně, jako kdyby měli porty. Mohou z nich nasávat a vypouštět dým, který lze použít buď jako úplně základní referenci požitkářského kouře, ale také jako scénografický prvek, a také tak trošku připomínají futuristické cyberpunkové postavy.

Výchozí bod představuje skupina tanečníků pohodlně usazená na jevišti, z polostínu jako v obrazu malovaném šerosvitem vystupují postavy dvou sedících dívek, z úst, která otevírají jako ryby, vycházejí obláčky dýmu, ztělesnění klidu i jemné škádlivosti, když zapojí jazyky… Velmi rychle se ale uklidňující scéna promění, když spolu se světlem přichází také rytmus elektronické hudby a skupina performerů se na jevišti dává do pochodu. Přesně odpočítané kroky, synchronizace rytmu, vypočtené dráhy a ostré změny směrů ukazují, že je zde ve své zdánlivé jednoduchosti fixovaná složitá choreografická struktura. V přesně daných okamžicích vybočují nebo vrací, opouštějí skupinu a znovu se k ní přimknou. Úplně by stačilo sledovat to jako abstrakci. Je to obraz, který se opakuje dvakrát, podruhé s jinou hudbou, kdy rytmus už neurčuje pulzující plocha elektroniky, ale (nepochybně také elektronické) bicí a hlas elektrické kytary, posléze se syntetizátorem.

Skupina, oblečená do směsi výstředního oblečení s flitry, hroty, nejrůznějších barev a na pohled zcela nahodilého stylu, přičemž jedna z dívek má místo přiléhavého topu obtočenu kolem hrudi barevnou folii, se po prvním opakování rozpadá na individuality. Můžeme sledovat určité pohybové charaktery, materiál, který vychází z dispozic performerů. Někdo je brysknější, někdo vláčnější, někdo femininní, někdo dominantní, můžeme ty drobné výboje číst jako objevování a chránění si vlastní individuality, a z dramaturgického hlediska pak dává smysl, že to byl první záchvěv touhy po svobodě, před návratem do systému. Stejně tak jako se dvakrát opakuje tato počítaná minimalistická struktura postavená na pochodování, vrací se pak dvakrát také píseň z repertoáru Britney Spears, na niž jednak performeři znovu zopakují pochodový pattern, a podruhé tančí, jako kdyby byli součástí její crew a předváděli něco mezi MTV choreografií a volnou zábavou na diskotéce. Píseň je pak skutečně nabudí k výraznějším sólovým materiálům, v nichž se najednou začne drát napovrch postmoderní dědictví současného tance. Zaujmou tu oba mladíci, jeden s velmi jemným pohybovým materiálem, jehož energie se uzavírá více do nitra, druhý ještě plastičtější, ale s energií výbušnou a směřující ven. I tanečnice mají toto vyzařování rozdílné, směřované introspektně i excentricky, nejvíce pozornosti na sebe strhává krásná žena v tělové kombinéze poseté třpytivými kamínky, které září sebejistotou a pohybuje s jistým náznakem vyzývavosti a lačnosti. Choreografie operuje s izolacemi, ale tak, že je vláčně propojuje, kontrakce proplouvají těly tanečníků spíše jako vlny. Sekvence kdy se performeři roztáčejí v párech, v nichž střídají strany úchopu za ruce, velmi vzdáleně připomíná figury z baroka. Odehrávají se mezi nimi krátká setkání, ale nevytvářejí se trvalé vztahy. Jsou individualizovaná skupina.

Druhá část inscenace akcentuje individualitu v jiném smyslu. Objeví se nové artefakty, jako je nákupní vozík, ukulele nebo obrovský plyšový medvěd, a tanečníci postupně odkládají své bizarní oblečení. Zároveň se ale stále stupňuje beatová linka a rytmus se stává i součástí těl diváků. Odhalování tanečníků nepůsobí nikterak vulgárně nebo přehnaně vyzývavě, spíše jako hledání volnosti, což manifestuje ležící tanečnice, které její kolegyně rozstřihává přilnavou folii na hrudi, aby se osvobodila z tohoto krunýře. Motiv osvobozování se můžeme číst poměrně zřetelně. Více možností pak ale skýtá zapojení kamery a přenos detailů jevištní akce na plátno. Nabízí pohled na těla točící se v kruhu, záběry odkazující až na pornografii, ale také detail obličeje ženy a její mrkající oči. Některé takto zachycené výjevy působí jen jako bizarní obraz, třeba pohybující se paruka, která z nadhledu vypadá jako živé zvíře, podivuhodně esteticky působí nahota. V rozhovoru s performerkou Jeanne Procureur padlo několikrát slovo „kurátorování“ a je v podstatě na místě – máme co do činění s výjevy, které v mnohém skutečně působí spíše jako výtvarné obrazy v pohybu. Z nich nejpůsobivější jsou vytvářeny manipulací s vapovaným dýmem, který je využitý výrazně v začátku, a právě zde na konci performance. Někdy stoupá z úst tanečníků, jako kdyby odcházela jejich vlastní duše, a motivem, který vypadá jako umění pro umění, je jeho vyfukování do vlasů.

Avizované tematické celky v inscenaci vysledovat lze, byť je nutné se jim věnovat a hledat je přímo s tímto záměrem. Nepochybně je přítomen obraz unifikované skupiny, z níž se – dobrovolně či nedobrovolně – vyděluje jedinec, který se však snaží zařadit zpět do struktury. Zda to vidíme jako pozitivní nebo negativní proces, je už otázka individuální interpretace. Hudba, módní fast fashion oblečky, moderní způsob kouření, to jsou všechno znaky průmyslu útočícího svými výrobky na mladé lidi a navnazující je ke konzumu. Nahota může být pokládána za rebelii i „jen“ za snahu vymanit se ze struktury a žít volně své vlastní touhy a vášně bez posuzování a odsuzování. Může být osvobozením, protestem i jen žitou skutečností. Ve hře je však stále také všudypřítomný estetický aspekt, který vlastně činí inscenaci dobře stravitelnou, i když je sledem obrazů, jejichž vzájemnou souvztažnost musíme teprve objevovat a domýšlet si ji. Dramaturgie tu ale prokomponovaná jistě je, tím spíš, že svou vlastní kvalitu odhaluje až v průběhu kusu, který může zprvu vypadat banálně a klišovitě, než začnou houstnout motivy a změny a spolu s nimi i divákova zvědavost. Obraz mladých lidí hledajících a vytvářejících si svou identitu nabízí jistě více možností čtení. A někomu bude docela dobře stačit jen jejich neutuchající energie.

Chemical Joy
Choreografie, režie: Lenio Kaklea
Sound design: Éric Yvelin
Lighting design: Frank Lischka
Kostýmy: Olivier Mulin
Produkce: blackmountain
Účinkující: Gorik Bellemans, Mira Huszár, Jaeger Wilkinson, Jeanne Procureur, Luisa Heilbron
Premiéra: 14. 6. 2024
Na Divadelní Floře uvedeno: 11. 5. 2025