Povídání o kulturálních studiích nejen pro tanečníky (1): Kde se vzala vysoká a nízká kultura

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Vzniká tedy nová kultura, která se osamostatňuje a rozvíjí, a to budí u bohaté a vládnoucí vrstvy obavy: ze všeobecného úpadku vkusu (ohrožují do té doby uznávanou estetiku – šířením šestákových románů, nekvalitního tisku, ale klidně sem můžeme zařadit i spontánní taneční projevy městské společnosti) a růstu politické moci a agitace (ostatně oprávněně, vždyť dělnické hnutí pak skutečně zamávalo s dějinami světa). Nás zajímá, že si ta „podřízená“ vrstva opravdu vytvořila vlastní kulturu a ta budila ve vyšších vrstvách odpor se snahou, aby se nerozšířila mezi tu „jejich“. „Nízká“ kultura se rodila spontánně a budila i spontánně odpor – do té doby nebylo vůči čemu se vymezovat, protože propast mezi šlechtou, církví a vzdělanci na straně jedné a lidu na straně druhé byla po dlouhou dobu velká a téměř nepřekonatelná.

Šlo o vysoce provázaný a komplexní proces, který postupoval někde se zpožděním nebo s jinou intenzitou, ale vždy souvisel s modernizací společnosti, s přesunem obyvatel z venkova do měst, novým uspořádáním rodiny, s konkrétními technickými prostředky a inovacemi. Industrializace přinesla nejen rozvoj těžkého průmyslu, ale i takové vynálezy, jako je moderní rotačka, tedy možnost rychle a levně rozvíjet tisk, což byl jeden z předpokladů vzniku masových médií. A možnost rychlé reprodukce (slova, obrazu a dalších nových nosičů informací, které se postupně objevují) a dostupnost širokému publiku jsou podmínkami nejen pro masmédia, která v 19. století znamenala šestákový tisk, ale i masově konzumovanou (a vyráběnou) kulturu. Tu musí mít samozřejmě recipient čas konzumovat a za co nakupovat, jde o kompletní změnu životního stylu směrem k rychlé spotřebě, která jak víme, od té doby nezpomalila. V našem prostředí byl tento proces jen posunut až na přelom 19. a 20. století, například v Praze mezi lety 1890 a 1910 stoupl počet obyvatel o víc jak třetinu. (Proces urbanizace a skokového zalidnění Prahy například schůdně i fakticky správně přiblížil spisovatel Vladimír Neff ve Sňatcích z rozumu.)

Dále bychom mohli ještě doplnit a podotknout, že populární kultura v sobě asimilovala i původní lidovou kulturu, někdy prvky kultury elitní, obsahy masových médií a současně se formovala nově, z jednoduše nových potřeb lidí, kteří začali žít novým způsobem života. Nešlo ale také jen o jednosměrný proces – například dechovka, kterou dnes vnímáme v podstatě jako součást venkovského folklóru (míním laickou, nikoli odbornou veřejnost), vznikla ve skutečnosti v městském prostředí. Nemusíme snad zmiňovat aspekt, který populární kulturu také od původní lidové kultury odlišil, a to že lidová kultura je nejen spontánní, ale v rámci vrstvy, v níž vzniká, je dostupná všem a není komoditou, zatímco některé projevy populární kultury počínaje masovým tiskem a lidovou četbou jsou z velké části nástrojem zisku – neplatí to sice pro všechny, protože k ní patří zmiňovaný městský folklór ve vší rozmanitosti, ale to, že se alespoň její část stává obchodním artiklem, je důležité. Posledním stádiem je současný zábavní průmysl. Dvousečnost či dvojakost populárních obsahů je provází od počátku, už třeba masový tisk. Ten na jednu stranu devalvoval serióznost, protože obsah byl tvořen za účelem prodeje co nejširšímu publiku, stal se ale i nástrojem socializace nových obyvatel přicházejících do měst, pomáhal jim včlenit se do nové společnosti a zorientovat se v jejích podmínkách. (Nebezpečné bývá soustředit se vždy jen na jeden z aspektů a pominout význam druhého.)

Emancipovaná kultura jako nepřítel vládnoucí vrstvy
Mathew Arnold
, teoretik 19. století, používal pro nově vznikající kulturu nižší vrstvy pojem anarchie – tedy bez dozoru a dovolení vznikající kultura. Jak říkám, v českých zemích byl nástup změn oprosti západním státům zpožděný, a kromě toho proběhla na západě nepoznaná etapa národního obrození, takže kontext je trochu složitější (sociální rozvrstvení obyvatel a jeho zájmy nebyly úplně stejné jako v jiných evropských metropolích byť se srovnatelnou aglomerací), ale rozdíl, o kterém se vede řeč, je snad patrný: například lidová kultura venkovská je sice také spontánní, ale do jisté míry vždy byla pod kontrolou církve, a nikdo ji nikdy nechápal jako nástroj odporu vůči vrchnosti, nikdy tak také ani přirozeně nesloužila, obrozenci si z ní také vybírali jen některé idealizované znaky. Co tedy dokazoval Arnold – že emancipace kultury městského lidu (v silně průmyslových zemích na něj sedí označení proletariát) znamená rozpad stávajícího řádu, stávající udržované hierarchie, dosavadní úcty nižší vrstvy, která věděla, kde je její místo a nesnažila se své postavení změnit. A razil oproti ní pojem „pravá kultura“.

Pravá kultura pro něj byla „to nejlepší, co bylo na světě vymyšleno a řečeno,“ to nejexkluzivnější, nejpromyšlenější, nejestetičtější. Touto kulturou chtěl proti emancipaci nižší vrstvy aktivně zasáhnout, aby neměla příležitost si tu svou vlastní vůbec udržovat a žít, protože nebezpečně podporovala jejich svobodomyslnost. Velkou oporu cítil ve školství, které by mělo dokázat tyto lidi takříkajíc vrátit tam, kam patří.

Podobný přístup, ale ne tak agresivní, měli tzv. leavisisté (pojmenovaní po jistém Franku Raymondu Leavisovi, literárním kritikovi, kolem jehož časopisu se sdružili), to už se bavíme o období po první světové válce. Tahle skupina byli spíš kulturní misionáři, proti proletariátu nic neměli, ale chtěli široké vrstvy kultivovat. Byli toho názoru, že skutečná kultura je kulturou elity a že nižší vrstvy není potřeba z kultury vytlačovat, ale zušlechtit ji osvětou, třeba propagováním Shakespeara atd.

Toto jsou tedy představitelé, kteří ať už z toho či onoho důvodu chtěli proti „nízké“ kultuře bojovat a eliminovat ji. Následující generace ji však již akceptovala přinejmenším jako předmět vědeckého zájmu. To jsou již předchůdci kulturálních studií, zakladatelé výzkumu. A mohla za to také další válka.

Připomeňme jednu okolnost, a to že elitistická kritika nikdy v potlačení populárních projevů úplně a trvale neuspěla, ačkoli tento přístup samozřejmě nikdy zcela nezmizel a přetrvává, byť kritici vyjadřující analogické postoje např. vůči televizní seriálové produkci nebo muzikálové vlně, netuší, že ideově jsou pokračovateli skupin či hnutí sahajících až do 19. století. Předchůdci britských kulturálních studí jsou jen výsekem a jedním z příkladů, jak v určité fázi vývoje reaguje do té doby svébytná a sebejistá společenská vrstva na vznik něčeho, co je nové, neznámé a potenciálně nebezpečné. Na britské prostředí se soustředíme proto, že poskytlo úrodné podhoubí kulturálním studiím, ale samozřejmě nejde o jediné „centrum odporu“ na celém světě.

0 0 vote
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments