Povídání o kulturálních studiích nejen pro tanečníky (2): Žitá kultura, kódování, ideologie a televizní text

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Dnes se vracím k tématu kulturálních studií jako pohledu na svět, média a umění. Nechci nikomu určovat jeden správný názor, spíš jen poukazuji na potenciální užitečnost jednoho ze směrů, není to však návod. Doufám, že bude jednou bráno za naprostou samozřejmost, že vedle sebe mohou existovat hlediska i protichůdná, a přesto se jejich zastánci nebudou nenávidět a ani nebudou puzeni touhou všechny okolo přesvědčit o své pravdě. Protože i pohled na nějakou oblast života, ať je to třeba umění, se může v čase proměňovat, a to není projev nedostatečné integrity osobnosti, ale – vývoje. Minule jsem poukázala především na to, kde jsou kořeny snahy dělit umění na vysoké a nízké, protože značná část kritiky z tohoto rozdělení vychází. Ještě před průmyslovou revolucí nic takového neexistovalo, ale tento systém se vžil a přetrval.
Ilustrační foto (zdroj pxhere.com)

Lidé si přisvojují kulturu, přetvářejí ji ve spotřební zboží k uspokojení svých potřeb, a v reakci na to kritici a myslitelé varují a snaží se oddělit nízké od vysokého, uchovávat hodnoty a vzdělávat, bojovat proti průměrnosti, proti spotřebě. Ale potkáme také ty, kteří vidí ve stejném procesu demokratizační potenciál, prostředky, jimiž si lidé činí život příjemnějším, takže jsou zcela legitimní a užitečné. Ať si člověk vybere jakýkoli úhel pohledu, je zkrátka dobré tušit, odkud a proč se vzal.

Historický exkurz jsme skončili v 60. letech, kdy pánové Richard Hoggart, Raymond Williams, Edward Thompson a Stuart Hall zakládají Centrum pro současná kulturální studia v Birminghamu. Richard Hoggart vycházel z leavisismu (elitistické kritiky) a zabýval se možnostmi rozdělení nejrůznějších typů kultury, ačkoli je již dělil jinak a propracovaněji. Rozlišoval kulturu žitou (culture as practice) a kulturu připravenou (culture as product). Způsob užití – use – kultury záleží na kontextu víc než na obsahu. Je kultura, která je aktivně prožívaná, spoluvytvářená, provozovaná samotným aktérem, a kultura, která je spotřebovávaná ve formě produktu kulturních průmyslů. Nevyhýbal se zatím hodnocení, ačkoli v jádru jeho práce je skutečně spíš najít a popsat rozdíly.

Dokazoval, že předválečná kultura byla více prožívaná a praktikovaná, kdežto v 50. letech je již více spotřebovávaná, což vidí ve svém britském domácím prostředí jako vliv Ameriky, která zrodila rock´n´roll – hudební směr i nový tanec, který se stal symbolem mladých – a novou módu mládeže, která se také v té době poprvé v dějinách emancipovala (mimo jiné se poprvé v historii vyplatilo začít pro ni vyrábět speciální zboží, cílit na ni prodej jako na specifickou vrstvu). Ukazoval to na příkladu Teddy Boys, kteří byli vlastně taková první subkultura i s vyhraněným stylem oblékání a účesů, první generace mládeže, která se začala úmyslně odlišovat od zbytku společnosti (je samozřejmě diskutabilní, že byla opravdu úplně první, viz naše jazzové potápky, kteří se také úmyslně odlišovali). Viděl v nich ztrátu původnosti, snahu připodobnit se a stát se někým, kým nejsou, ztrátu identity. Z pohledu pozdějších kulturálních studií ale rock´n´rollová mládež právě svou vlastní identitu aktivně vytvořila a emancipovala se, svou image, hudbou a tancem. Hoggart zkoumal povahu kultury britské dělnické třídy, udělal z ní předmět výzkumu jako průkopník, ukázal, že jde o něco, co skutečně zkoumat lze, jakkoli prostým se tento předmět zdá: významy a praktiky používané obyčejnými lidmi, kteří se snaží vytvořit si své vlastní dějiny.

Raymond Williams se prý v definicích kultury vyžíval, takže vytvořil několik různých druhů klasifikace. Sám vyrůstal na venkově v prostředí dělnické třídy (odtud také jeho příklon k marxismu, který nás ale v souvislosti s definicemi typů kultury nemusí nijak zneklidňovat). Nejvíce se ujal jeho pohled na kulturu jako celého způsobu života, všeho, co člověk koná a žije. Je to jedna z dnes používaných definic, jak kulturu chápeme. To také velmi pomohlo ustavit studium populární kultury jako plnohodnotného projevu lidského bytí. Nejpraktičtěji se jeví dva jeho způsoby dělení kultury, vždy po třech skupinách nebo charakteristikách:

  1. Ideová je kultura v arnoldiánském pojetí. Je to úzká intelektuální sféra, založená na zdokonalování, v angličtině pod pojmem „human perfection“, to nejlepší, co člověk byl schopen vytvořit.
  2. Zdokumentovaná kultura je ztotožněna s uměním. Zaznamenaným hmotným dědictvím intelektu a tvůrčí činnosti.
  3. Kultura jako způsob celého života („whole way of life“) představuje nejširší pojem, který obsahuje celou škálu činností. Umění je jen jednou z jejích součástí.

Druhá typologie dělí kulturu spíše hierarchicky na:

  1. Žitou
  2. Zaznamenanou
  3. Tvořenou selektivní tradicí – pro tento stav užíval pojem „structure of feeling“. Jde o to, že kultura vzniká jako kulturní dědictví, to znamená, že je výběrem, který určuje společenská třída, která má v daném období hlavní slovo. Zájem nositelů moci, dominantních hodnot a názorů má vyšší šanci vstoupit do kulturního dědictví, které se pak uchovává a předává. Struktura je něco, co je pevně dané, a my se pohybujeme v její osnově, aniž si ji uvědomujeme (vztah s francouzským strukturalismem není náhodný, vycházela z něj řada oborů). Pojem structure of feeling, který je sám o sobě hodně neuchopitelný, jsme si měli představit třeba na označeních, která si dovedeme ztotožnit s pocity nebo atmosférou nějaké éry, například pod pojmem „60. léta“ máme pocit, že přesně víme a cítíme, co znamená, ale přesná definice by nám ve skutečnosti dělala potíže. Proto také nehovořil o myšlení, ale o cítění, pocitech.

Stuart Hall byl jedním z ředitelů CCCS v 60. letech. Studoval populární kulturu jako svébytnou oblast, využíval pojmy ideologie a hegemonie, patřil ke generaci levicových kritiků společnosti, což bylo v jeho éře běžné. Ke kulturním studiím ho přitáhl jeho vlastní rasový původ, narodil se na Jamajce a říká se o něm, že byl pro rodinu příliš černý a pro okolí zase příliš bílý. Stal se profesorem na Oxfordu a šíře jeho zájmů byla daleko větší. Obohatil nás například o teorii kódování a dekódování ve smyslu úspěšné komunikace nebo čtení mediálních obsahů (a odjakživa se mi zdála dosti vhodná i pro popis vnímání a „čtení“ tanečního představení).

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat