Povídání o kulturálních studiích nejen pro tanečníky (1): Kde se vzala vysoká a nízká kultura

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Soudy, hodnocení, dohadování se o užitečnosti, prospěšnosti a škodlivosti. Protikladné. Současný tanec je elitářská vymyšlenost, které nikdo nerozumí. Současný tanec je prostor rezistence proti nepřirozené estetice klasického tance. Klasický tanec je jediný žánr, na který se dívat dá, protože je krásný, a proto je to vysoké umění. Zrušte klasický tanec, replikuje mocenské struktury a status quo, pryč s vysokou kulturou, ta je elitářská. Populární kultura ohlupuje. Populární kultura je užitečná, protože přináší pocit bezpečí a uvolnění. Muzikál je komerce bez přidané hodnoty! Ale lidi to chtějí, takže je to užitečnější než to, čemu nerozumějí! Kdo konzumuje kulturní průmysl, je hloupý. Kdo konzumuje vysokou kulturu je snob. … Je to možná trochu přehnané, ale – není vám to povědomé? Tolik hádek a sporů o to, kdo je užitečnější, kdo přináší společnosti víc, toho vymezování se vůči ostatním. Nejen taneční scéna je takových vyhraněných postojů plná. Přitom každý z nich by mohl tu svou pozici obhájit nejen pocitem vlastní důležitosti, jak tomu bohužel někdy je, ale také příklonem k některému z mnoha přístupů, s nimiž teoretici už od 19. století pitvají kulturu, její různé podoby, přínosy, proměny. Mnohokrát si protiřečili, střídali se v názorech o sto osmdesát stupňů sem a tam, ale na akademické půdě se to obešlo bez rozbrojů a bez opovržení.
Ilustrační foto (zdroj pxhere.com)

Chtěla bych vám některé tyhle pohledy představit, protože se stále domnívám, že bojům se dá předejít jenom tak, když se každý zhluboka nadechne a uvědomí si obrovskou pluralitu přístupů a názorů jako něco normálního, přirozeného a zdravého. A pak spolu budeme moci hovořit bez afektu. Nestojím tedy v pozici nějakého bojovníka za kulturní průmysl, ale chci, abychom si byli více vědomi toho, odkud, jak a proč se populární kultura vzala, jak se z ní stalo ekonomické odvětví, a odkud se brali od počátku její kritici i obhájci. Protože jen emancipací populární kultury se mohl její protipól sám identifikovat jako kultura elitní, nebo vysoká. Předtím nikdo o takových pojmech vůbec neuvažoval, nebylo proč! Mnoho umělců jsou dnes obojživelníky obou světů (viz nedávný článek Nadačního fondu pro taneční kariéru právě o tanečnících působících v oblasti kulturního průmyslu), přesto je stále působení v kulturním, či chcete-li zábavním průmyslu, jinak populární kultuře, považováno za stigma, a tvrdě je hodnocena i úroveň publika (jakkoli je jistě drtivá většina z nás uživateli a konzumenty obojího).

Zastřešující oblastí, která toto zkoumá a nabízí analýzy a teoretické koncepty, jsou pro mne britská kulturální studia a jejich starší teoretické podhoubí, což je samozřejmě dané i tím, že jsme se jimi dosti zabývali v oboru mediálních studiích a že jsme v jejich rámci poznali nejvíce přístupů, které cítím jako užitečné nástroje i tady – v teorii taneční. Vždycky mě lákalo hledat spojnice mezi těmito dvěma světy, světem médií a světem tance, a zacházet s významy, které lez číst v tanci, podobně jako s významy, která čteme v mediálních obsazích, protože obojí přispívá k našemu vnímání, chápání a prožívání světa. Některé oblasti jsou totiž společné, například právě populární kultura a kulturní průmysl. Co by byly hudební klipy nebo muzikály bez tance? Neobjevují se tu i tytéž rozpory v názorech na užitečnost či škodlivost různých obsahů a projevů? V určité chvíli je projev lidové, masové kultury teoretikem vnímán jako odpor k elitám, které si kdesi tvoří cosi akademického a nedostupného, v jiné chvíli je tentýž jev vnímán jiným autorem jako nástroj ohlupování a manipulace. A kde je pravda, a je vůbec někde? Tím chci též říci – když ukazuji historický vývoj a prudce se střídající přístupy a teorie, nepokouším se určovat, který pohled je ten správný, a který ne, všechny jsou totiž legitimní. Snaha dohodnout se na jedné společné „absolutní“ pravdě je vždy odsouzena k nezdaru.

Kde vzala, tu se vzala: vysoká a nízká kultura
Nechci zde kopírovat nebo nahrazovat to, co se vyučuje na vysoké škole. Beztak se za ta léta, co jsem prošla prvním studiem, celé kurikulum změnilo a přeskládalo, takže se nikdo nemusí bát, že bych někomu tímhle „tahákem“ narušila výuku. Vycházím z přednášek a seminářů, které vedla na FSV UK PhDr. Irena Reifová, PhD., jíž také děkuji za stále trvající inspiraci, kterou jsem si odnesla, i když jsem zběhla k jinému oboru a k mnohem subtilnějšímu předmětu bádání.

Kulturální studia byla zařazena jako jedna z kritických teorií médií, potažmo i kritických teorií společnosti, protože mediální obsahy jsou jen jeden výsek z informací a názorů, které nám formují život. Lapidárně řečeno zkoumají, jak se neustále přesouvají síly „dominance“ a „rezistence“ ve společnosti právě prostřednictvím „kulturních“ obsahů. Jak se jedni (vrstva, třída, pojmenování se může lišit) snaží podrobit si druhé nikoli očividnou hrubou silou, ale subtilně a nepozorovaně skrze podsouvanou ideologii, významy zakuklenými do slov, znaků, obrazů… A ti druzí jejich snahy o kontrolu narušují většinou nějakým nečekaným způsobem, jiným druhem „čtení“, a tak se často něco, co mělo být nasazeno jako nástroj propagandy, změní v nástroj odporu, ale i naopak.

Hned na začátku jsme se ponořili do překvapivě hluboké historie, a to do Anglie 19. století a setkali se s podivným názvem – „britská elitistická kritika“. Ale mělo to svůj smysl a mně to docela dodnes rezonuje i s naším středoevropským kontinentálním prostředím, ačkoli u nás nastupovala průmyslová revoluce a urbanizace pomaleji a nestali jsme se nikdy průmyslovou velmocí tak jako Británie. Vývoj ale podobné znaky nese.

Elitistická kritika je ve své podstatě akademická, tedy hodnotí předmět svého zájmu z pozice teorie, ne přímé zkušenosti. Snaží se hierarchizovat, tak jako tehdejší společnost byla hierarchizovaná, vychází v tom ze schématu, v němž je inteligence zvyklá uvažovat (pevně daný systém církevní a státní moci). Ve své době viděla tato inteligence-elita v emancipaci nových vrstev obyvatel v jejich vlastní každodenní kultuře (dělnická třída ve městech a tzv. městský folklór) jako podezřelou až nebezpečnou záležitost. Městský folklór kopíruje urbanizaci a modernizaci, je to žitá každodenní kultura anglických pubs i českých hospod jakožto nového prostoru pro zábavu i organizování do spolků. Jedním z vedlejších projevů modernizace je totiž vznik volného času, kdy je po práci čas na společnou zábavu a sdružování (a to prakticky každý den, ne pouze v neděli po mši, neb církev dovoluje odpočívat jen sedmý den a v určené svátky…)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Vandal

„Současný tanec je elitářská vymyšlenost, které nikdo nerozumí.“
Myslím si to a nejen o tanci. Někde uvnitř však cítím, že tento postoj není úplně správný. Vždyť impresionisté byli také noví, škaredí, ušmudlaní a nakonec na ně jezdíme do Musée d’Orsay.
Pustil jsem se tedy do čtení a ….. nic. Slovům rozumím, ale smysl to nedává.