Povídání o kulturálních studiích nejen pro tanečníky (3), dokončení: V hlavní roli čtenář

  1. 1
  2. 2
Pozornost se v kulturálních studiích postupně přenesla od textu také na čtenáře/diváka samotného. Jde o éru „etnografie publik“ (pro nás je zajímavé už samotné užívání pojmu publikum, audience), aplikace metody etnografického výzkumu na vlastní současníky, z laboratorních podmínek směrem do terénu. Studie Nationwide Audience byla provedena jako experiment s účastníky, kdy byly zkoumány jejich reakce, jejich způsob „čtení“ obsahu TV magazínu a jak toto čtení ovlivňuje příslušnost ke společenské vrstvě i další socioekonomické hodnoty. Etnografické metody si kulturální studia úspěšně vypůjčila od antropologie, která se v britském koloniálním impériu v minulosti rozvinula, a na vlastní západní kulturu byly aplikované už od 20. let, kdy de facto vznikl výzkum veřejného mínění. V 80. letech tedy metody začali využívat představitelé kulturálních studií pro výzkum publik.
Ilustrační foto (zdroj needpix.com)

Tento přístup samozřejmě předpokládá aktivního a kriticky smýšlejícího člověka, recipienta. Aktivní publikum není pouhý příjemce sdělení, vybírá si z obsahů podle své zkušenosti a svých potřeb, jedná cíleně, dovede být kritické, interaktivní a do určité míry rezistentní. Text se před ním otevírá ne z hlediska toho, co je v něm zakódované, ale v závislosti na socioekonomickém statusu čtenáře, což je dost podstatný rozdíl oproti předchozím předpokladům. Polysémie je nyní k dispozici na straně čtenáře, nikoli textu, publika mají podle tohoto přístupu k dispozici nástroje, aby četla texty ve svůj prospěch, ke svému užitku. Nejsou to tedy oběti ani ideologie, ani hegemonie. Texty jsou ze své podstaty – ať už jde o kód jazyka nebo obrazový a neverbální – polysémní, publikum si vybírá, které významy oživí. V této době se tedy pracovalo na kvalitativních analýzách, přímo s diváky (pro tyto dvě navazující etapy se také používají pojmy textuální a auditoriální přístup, aby bylo zdůrazněno, kdy je ve středu zájmu text, a kdy publikum), publika významy iniciují, tedy význam vzniká v okamžiku čtení.

Podle Johna Fiskeho existují dvě ekonomiky, jedna finanční, druhá kulturní, v té cirkulují nikoli peníze, ale významy, je to alternativní cesta ke striktní finanční ekonomice. Říká, že před významem jsme si všichni rovni, používá termín sémiotická demokracie. Lidé mají rovný přístup k významům. Kulturní produkce se ovšem pohybuje i v prvním druhu ekonomiky, protože je dílo obvykle zbožím, za které se nějakým způsobem platí, sdělení se mění ve zboží a i publikum je ve výsledku obchodním artiklem (čtenář je prodáván inzerentovi), ale publikum je také aktivní, má moc vytvářet si významy ke svému prospěchu, mění se tedy samo v producenta obsahu, pro sebe. Dorothy Hobbsonová při výzkumu diváků televizního seriálu Crossroads, který probíhal v domácnostech, došla přes poznání toho, jak dalece publikum modifikuje význam pro sebe, ke kurióznímu názoru, že diváci jsou vlastně spolumajiteli autorských práv, vzhledem k tomu, jak velký podíl na tvorbě významu, vyznění obsahu mají.

David Buckingham studoval čtení seriálu Eastendovi, fascinován městským folklórem. Došel také k tomu, že existuje zásadní rozpor mezi představou producentů o tom, jaký svět svým divákům předkládají, a tím, jak je seriál čten, tedy užitím textu publikem. Vznikla pak dokonce celá odnož „Dallas Studies“, zabývající se tím, jak publikum konzumuje a čte nepopulárnější americký seriál 80. a 90. let minulého století. Zkoumala se typologie čtení, další výzkumníci pak poukazovali na to, jak se liší čtení diváků ze zámoří, z jiných kulturních okruhů, kteří si do příběhů promítají vlastní identitu. Různé formy čtení skrz odpor a odsuzování, přes hru na neobvyklé hrdiny, sledování s kritickým odstupem i hledání podobností se životem, prvků, s nimiž se mohou identifikovat, ačkoli pocházejí z úplně jiného kulturního prostředí. Text je otevřený k mnoha různým druhům interpretace a zapojení, takže se nedá vysledovat, že by byl nějak jednostranně indoktrinován.

Samozřejmě v reakci na tento směr kulturálních studií se pak objevovala kritika, že jde o přístup již nekritický a nebezpečný. Sám John Hartley se nakonec vyjádřil v tom smyslu, že publika neexistují, protože si je výzkumníci vytvářejí sami, aby si je mohli analyzovat, nebo jsou uměle konstruovaná televizním průmyslem. Nebo bylo upozorňováno na to, že je nebezpečné stavět populární kulturu do pozice nekritizovatelné entity, protože výsledkem je pravý opak, opět upevňování hegemonie mocných, a to zcela bezpracné. To je ovšem přirozený vývoj ve vědních oborech, že po určitých desetiletích nastávají zlomy a obraty a že většina oborů připomíná kyvadlo, vychylující se stále ze strany na stranu.

Kulturální studia sahají do dalších témat. Je tu jaksi samozřejmá feministická odnož, již představuje například Angela McRobbie, která nejprve studovala časopisy pro dívky a jejich čtení. Později kritizovala Dicka Hebdidge, který se zabýval do hloubky problematikou subkultur, že se zaměřuje jen na mužské subkultury. Hebdige patří také k oblasti kulturálních studií, v roce 1979 vydal asi svoji nejznámější knihu Subculture: The Meaning of Style, ve které popsal různé britské subkultury a to, jakými znaky (stylem) se odlišují od dominantní společnosti (nejvíc se zaměřil na punk). McRobbie se v pozdějších pracích zabývala fenoménem tance.

Šíře záběru osobností, které se některou částí své práce do kulturálních studií řadí, představuje objem hodný několikaletého vysokoškolského studia, pro nás je nejzajímavější obecný výzkum kultury a benevolentní přístup k populární kultuře, ve které mnozí autoři viděli pole pro projevení svobody, místo kreativity a odporu. Nejcharakterističtější je asi přístup Johna Fiskeho, který populární kulturu vidí ne jako předmět pouhé konzumace, ale jako proces a stálou cirkulaci významů, považuje ji za pokrokovou a za prostor, kde je možné uplatnit kreativitu, a tím i odpor a chuť ke změně, že je tedy prostorem, kde se dá změna i motivace k ní objevit. Nezabývá se tak samotným obsahem nebo produktem, ale tím, jak ho lidé používají a co přitom prožívají. Recipient nebo čtenář je schopný prohlédnout nástrahy ideologie a při konzumaci, čtení si vytváří vlastní významy. Tak se každé čtení (opět, čtením je v tomto případě myšleno vše od skutečného čtení písmen přes sledování televize, reklamy nebo až po nakupování šatů) mění vlastně v produkci, která je nezávislá na úmyslech toho, kdo původní text vytvořil. Respektive, text se svým smyslem vzniká až v okamžiku setkání textu a čtenáře, sdělení je až výsledkem setkání obsahu a jeho příjemce (producent vytváří televizní program, ale text vytváří čtenář).

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat