Taneční kritika období romantismu

  1. 1
  2. 2
V létě jsme publikovali sérii o umělecké kritice, s důrazem na českou kritiku literární, k níž se v našem prostředí nejvíce vztahujeme a představuje pro nás kořeny a podhoubí pro růst v dalších uměleckých oblastech. Taneční kritika jako obor má samozřejmě v mnoha dalších zemích náskok, tak jako emancipace samotného tanečního umění. V éře romantismu se tanci věnovali někteří významní žurnalisté a spisovatelé. Ve stati naší dopisovatelky se nyní můžete seznámit s francouzskou kritikou 19. století.
Jules Janin a Théophile Gautier (foto Gaspard-Félix Tournachon zvaný Nadar, zdroj Wikimeda Commons)

Taneční kritika období romantismu je reprezentována především osobností Théophila Gautiera. Nicméně nebyl v tomto období jediným, kdo reflektoval taneční umění. Jsou známa také další jména kritiků, jako Jules Janin, Charles Maurice, Pier-Angela Fiorentin, nebo Delaforest. Všichni psali do nejrůznějších francouzských deníků a časopisů (Revue et Gazette Musicale de Paris, Le Moniteur, Le Figaro, Journal des Débats, Le Monde dramatique, Le Quotidienne, La Presse, Courrier républicain). Avšak nejen ve francouzském ale i v německém tisku lze díky tehdejšímu propojení evropského baletního světa dohledat reflexe romantického baletu (Allgemeine Theaterzeitung und Originalblatt für Kunst, Literatur, Musik und Mode, Theaterzeitung).

O kritikovi Charlesu Mauricovi víme jen tolik, že publikoval v Courier des Théâtres, kde se vyjadřoval urážlivě o tanečnici Fanny Elssler. O její postavě Lisy v baletu Marná opatrnost v roce 1840 napsal, že se svou tělesnou konstitucí a věkem úplně změnila význam tohoto baletu, protože takovou dívku, jakou stvořila ona, by nikdo nehlídal. V tomtéž roce se prý Maurice snažil příznivými kritikami získat manželům Perrotovým místo v pařížské Opeře, když vychválil jak Carlottu Grisi (Perottovu manželku) za její dar, kterým obnovuje baletní umění, tak i samotného Perotta za slastnou a moudrou choreografii v baletu La Favorita v pařížské Opeře.

Známějším tanečním kritikem se stal Jules Janin. Rok jeho narození se liší pramen od pramene; portál www.archiv.org uvádí rok 1804, Božena Brodská zase rok 1808. Dostupný Janinův životopis z roku 1874, jehož autorem je Alexandre Piedagnelten, uvádí také rok 1804. Janin pocházel ze Saint-Étienne z právnické rodiny. Studoval na Lycée Louis-le-Grand v Paříži a jako publicista začal publikovat velice brzy v novinách Le Figaro a Le Quotidienne. V roce 1830 se stal divadelním kritikem v Journal des Débats. I když byl literárně činným i v jiných oblastech, znám byl nejvíce právě jako divadelní kritik. Své články potom vydal v souboru Histoire de la littérature dramatice en France (1853-1858). Oženil se v roce 1841. Hodně cestoval a o svých cestách psal. Je autorem několika románů a novel.

Janin například popsal herecké schopnosti Marie Taglioni v její nejslavnější roli, v Sylfidě, když v Les Beautés de l´Opéra, ou Chefs-d´œuvre lyriques líčil Sylfidino umírání. Jindy zase vyzdvihnul Julese Perrota, když se o něm vyjádřil jako o jediném snesitelném tanečníkovi na světě. Dokonce hodnotil i balet Pâquerette, jehož autorem byl nejznámější kritik té doby, Théophile Gautier. V Journal des Débats mu Janin vytýkal nedostatek disciplíny ve skladbě libreta.

Carlotta Grisi jako Giselle v roce 1841 (zdroj Wikimedia Commons)

Po téměř celých čtyřicet let romantického baletu (30.–70. léta 19. století) vládl baletní kritice Théophile Gautier. Tento francouzský spisovatel, básník a dramatik se narodil 31. srpna roku 1811 na jihu Francie ve městě Tarbes, většinu života však strávil v Paříži. Nejprve studoval malbu a posléze přešel k poezii. Na počátku třicátých let se literárně odklání od poetiky romantismu a přiklání se k „l’art pour l’art“, k umění pro umění, které nemusí sloužit žádné politické nebo didaktické ideji. Záhy se stal profesionálním žurnalistou. Jeho kritické články o divadelním i výtvarném umění mu vycházely v časopise Le Monde dramatique, nebo v žurnálech La Presse (1836–1854), Le Figaro, Journal des Débats, Le Quotidienne, La Moniteur (1855–1868), La Revue de Paris, nebo La Revue de deux Mondes. Gautier ve svých článcích obdivoval nejprve tanečnici Fanny Elssler, a to až do příchodu Carlotty Grisi, tedy do roku 1840. Některé prameny tvrdí, že byl do Grisi zamilován, jiné, že jejich láska byla pouze platonická. Jistý vztah mezi nimi každopádně panoval, když měl Gautier dvě děti s její sestrou Ernestinou.

Théofile Gautier byl také libretistou; podle Brodské podnikl první pokusy o baletní předlohu pro Fanny Elssler a spolupracoval přitom s dramatikem Eugènem Scribem. Libreto se ale nakonec na jeviště nedostalo a později se ztratilo, takže ani název znám není.

Setkání s Carlottou Grisi přimělo Gautiera začít opět pracovat na libretu. Jeho první uskutečněný námět je předloha k baletu Les Willis/Giselle, který byl v jevištní podobě uveden 26. června 1841, a spolupracoval na něm se zkušeným libretistou Julesem-Henrim Vernoyem de Saint-Georgesem.

Následně napsal pro pařížskou Operu balet La Péri, jehož premiéra se udála 17. července 1843. Jako zdatný žurnalista a marketingový stratég Gautier předem anoncoval svoje dílo v tisku, aby si zajistil plné hlediště. Kritika se k baletu vyjádřila tvrzením, že balet postrádá originalitu, jednak pro přílišnou podobu úvodní scény se začátkem baletu La Révolte au serail, a jednak kvůli zdánlivě pasivní postavě Achmeda, která recenzentům zase připomínala postavu Jamese z baletu Sylfida. Hlavní představitelce Carlottě Grisi pak vytýkala nedostatky v hereckém výrazu. Naopak hudební složka Josepha Franze Burgmüllera a výkon tanečníka Luciena Petipy odborná veřejnost vyzdvihla. V součtu byl tento Gautierův balet přijat kladně.

Dalším baletem, tentokráte z vesnického prostředí 19. století, který napsal pro tanečnici Fanny Cerrito a tanečníka Arthura Saint-Léona, byl kus Pâquerette. Zde je v Gautierově tvorbě patrný tematický posun od nadpřirozeného světa vil k o mnoho realističtějšímu prostředí Flander. Nicméně téma snu z praktických důvodů v tomto baletu neopustil a zařadil jej na závěr jako velké finále, v němž sólisté znovu zatančili pas de deux. Snad kvůli nelogické změně dějiště z Flander na Maďarsko, snad kvůli příliš dlouhému maďarskému tanci, balet kritikou nebyl kladně přijat.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat