O taneční kritice (5): Poznámky o kompetencích, profesi a psaní zadarmo

Psát může každý?
Teď se už pohybuji v oblasti názoru, nikoli odborných a historických souvislostí, o které jsem se dosud opírala. Jsem ale přesvědčená, že v našem diskurzu jsme příliš opatrní a příliš tiší a že přestat se bát říct pouze názor a zariskovat je důležitá cesta k získání sebevědomí pro celý obor. Vracím se k ožehavému tématu, které jsem načala z jiné strany, a to proč mají mít právo psát o tanci netanečníci, a co na druhé straně často limituje v této činnosti tanečníky. Na tu druhou část otázky neexistuje statistika a výzkum, ačkoli by to nebylo marné témat (s použitím metod ze sociologie).

Jistě by bylo lákavé hledat a předkládat mi podobnost v literatuře, poukázat na osobnosti, které jsem sama jmenovala. Poukázat na to, že už Havlíček, nebo později Šalda byli současně spisovateli i literárními kritiky. Kolik jen autorů se ve slovnících honosí výčtem „spisovatel, novinář, kritik (případně dramatik, překladatel)“ atd. Nabízela by se tedy paralela, že tanečníci a choreografové by měli být automaticky také kritiky, ale to by byl argumentační klam. Cítím tu jeden zcela zásadní problém, před kterým puristé brojící proti nám civilům zavírají oči:

Být literátem a literárním kritikem/publicistou je ve své podstatě jedno jediné „řemeslo“: práce se slovem a jazykem, byť různě motivovaná a podpořená jinou zkušeností. Někteří teoretikové požadují po kritikovi ještě další kvality než po spisovateli, že musí umět psát je však tak základní předpoklad, že ho nikdo ani nezmiňuje. K práci spisovatele a literárního kritika je v základu potřeba pouze jeden talent, dar slova, který je podporován autorskou praxí, tzv. „vypsáním“, a sečtělostí (autor nesmí ustrnout v zásobě vyjadřovacích prostředků a zmechanizovat svou práci jako stroj). Ale pro to, aby se mohl tanečník stát kritikem, je potřeba, aby měl talenty oba dva, pro dvě odlišné profese.

Že talent je něco, co nelze naučit, jistě cítí i umělci: jsou tanečníci, kteří si doslova vydřou svou práci, protože po ní touží, ale zřídka dostihnou ty, kteří měli nadání vrozené a disponují tím nepojmenovatelným espritem, který vzletně nazýváme talentem od Boha a kouzlem osobnosti. Stejně tak existují autoři, kteří píší třeba i deset let, a přesto je jejich jazyk stále chudý, kostrbatý a bez fantazie, nerozletí se nikdy do velkých obrazů. Lze naučit techniku – akademický slovník či kontaktní improvizaci, nebo pravidla kompozice textu, stylistiku, gramatiku, pravopis. Ale nutkání (a potěšení!) hrát si s vlastním tělem stejně jako hrát si s jazykem, tak aby vznikalo něco nového a svěžího, to musí člověk cítit v samém jádru své osobnosti.

Netvrdím, že publicista nutně musí mít kvality literáta, ale cit pro jazyk je naprosto nepostradatelný. Člověk s darem slova snadno chápe gramatiku a nepředstavuje pro něj překážku a otravnost (za předpokladu, že nenarazí na učitele, který jeho zájem zadupe už na základní škole), vše mu jde tak nějak samo, přirozeně a bez námahy. Bohužel také občas nechápe, proč to, co je pro něj snadné, působí jiným lidem obtíže, a tak může někdy působit neúmyslně povýšenecky. Publicista totiž miluje jazyk tolik, že ho fyzicky bolí, když vidí chyby druhých, vidí v tom neúctu a ubližování tomu, čím žije. Nerozumí argumentu „jde o obsah, na pravopis peču“ a nevěří, že by tolik diskutérů na facebooku a v komentářích bylo dyslektiky a dysgrafiky, že opravdu za své opovržlivé chování k jazyku nemohou.

Tak jako tanečník zatíná zuby, vidí-li reklamu s modelkou, která poprvé v životě stojí na špičkách, má je špatně uvázány a hrozí jí, že okamžitě upadne nebo si alespoň utrhne oba menisky, tak jako zoufale kroutí hlavou nad amatérem, který se chce cpát do špiček po prvním roce taneční průpravy, stejně tak trpí publicista a člověk milující rodný jazyk, když vidí, jak s ním někteří zacházejí. Jistě vím, že kontaminace větné vazby neohrožuje zdraví tak jako špička zavázaná křížem krážem ke koleni, ujišťuji však tanečníky, že mentální utrpení člověka, kterému někdo druhý znásilňuje jeho „pracovní prostředky“ je úplně stejné. A ve chvíli, kdy někdo v diskusi napíše publicistovi provokativní otázku, aby mu, než začne psát, řekl, kolik toho odtancoval na jevišti a předvedl nějaký baletní prvek, a v této výzvě ještě udělá několik pravopisných chyb, mám chuť dotyčnému odpovědět ve stylu: Než nám začneš kafrat do práce, vrať se na základku a nauč se vlastní jazyk, kolik jsi ty za svůj život napsal článků? (Snižovat se k hádce s anonymy by ale bylo nedůstojné.)

Každé nadání je potřeba kultivovat, a tak se jistě stane, že i člověk, který má vlohy pro více profesí, díky výuce, kterou absolvuje na cestě za vysněným povoláním tanečníka, ostatní potlačí, protože zkrátka není prostor pro jejich pěstování. Budoucí tanečník je 100% vedený k tomu ovládat své tělo, nikoli verbální projev. Celý život se soustředí na to vyjadřovat se pohybem a skrze tělo a fyzické vjemy poznávat i svět. Studium je extrémně fyzicky náročné, a tak jdou jiné zájmy stranou. Tak se jistě snadno stane, že případné přirozené vlohy a láska k jazyku a slovu jsou potlačeny. Může je ale objevit dodatečně, znám i tanečníka s velkým literárním talentem – to intuitivně vycítíte z textu, stejně jako poznáte na první pohled přirozený taneční talent, lehkost, oduševnělost projevu, kterým výrazné talenty zastiňují ostatní už útlém mládí. Někteří si najdou cestu ke slovu a literatuře už během taneční kariéry, někteří po jejím ukončení – kde jsou předpoklady, kde vlohy jen spí, tam je možné je dodatečně probudit. Takové autory znám (nejmenuji, protože se může snadno stát, že na někoho zapomenu a není mým cílem vyvolávat spory), ale také případy naprosto zoufalých a marných pokusů o napsání srozumitelného textu, kdy je absence talentu očividná.