O taneční kritice (1): Co je to názorová žurnalistika

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Pokud něco vyvolává potřebu diskuze, je to dobré znamení – téma je živé a má smysl se jím zabývat. Nejhorší je nulová reakce na jakoukoli tvorbu, s tím jistě souhlasí i umělci. V letošní sezoně jsem v porovnání s těmi předchozími zaznamenala větší a bouřlivější diskuzi o taneční publicistice (raději použiji širší pojem, do kterého se schová kritika, recenze i další žánry, které spojují společné znaky, ale každý má svou vlastní funkci). Téma si samo nachází prostor i na setkáních, která jsou určena úplně jiným otázkám. Stále více publicistů i tanečníků začíná psát články, sloupky, otevřené dopisy a komentáře a reagovat na sebe. Jako když se hodí ze skály kamínek, přidávají se další a další – je těžké odolat, když jeden začal.
Tanec smrti – Wellcome Library, London 1827 (zdroj commons.wikimedia.org)

Prázdniny kromě festivalů nabízejí odpočinek od pravidelné recenzentské činnosti a vzniká prostor také se do diskuze zapojit. Moje obojživelné postavení je specifické, protože jsem původem novinářka a mediální analytička, ale současně také kulturní PR, a žurnalistiku a mediální studia jsem si zpestřila taneční vědou. Než se vložím do diskuze se svými subjektivními názory a postavím se k otázkám, jestli se mám cítit provinile, protože jsem si dovolila taneční vědu studovat jako amatér, i když s magisterským titulem a rigorózní zkouškou z Univerzity Karlovy, nebo kolik jsem za třináct let zápolení s klasickým tancem propotila trikotů (statistiku ovšem dodat nemůžu, protože posledních šest let trénuju v tričku), chci zcela vážně a bez nadsázky (a že mi to dává práci, mnozí vědí, že jako ironik jsem se už narodila) předat čtenářstvu z obou táborů něco ze svého dávného studia žurnalistiky na FSV. Tam se teď chystají velké změny ve studijních programech, fakulta jde s dobou a s požadavky, které přinesla nová média a sociální sítě. Ale základy stále zůstávají stejné.

Mám neblahé tušení, že povědomí o tom, jak v naší středoevropské kotlině tradičně rozdělujeme mediální obsahy a jaké jsou jejich znaky, je mizivé jak na straně tanečníků, tak, pardon vlastní řady, i některých publicistů. Protože ti se obvykle nerekrutují z médií, ale z uměnovědných oborů. Někoho láska k tanci provází odjakživa a skočil do taneční teorie rovnou z gymnázia, někdo z jiného humanitního směru, když při studiu zjistil, že objektem jeho trvalého zájmu výzkumníka bude tanec… možností jsou tisíce. Někoho také my ostatní ke psaní „dostrkáme“ téměř přes jeho odpor, protože chceme větší pluralitu názorů, přístupů a stylů ve svých redakcích. Svoje místo si nakonec musí každý vydobýt a obhájit sám, ať už se školami nebo bez nich.

Průkopníci jako Jan Reimoser nebo Emanuel Siblík to měli o hodně jednodušší v tom, že neměli s kým být srovnáváni a nebyla tehdy ani konkrétní očekávání, jak má jejich práce nebo jejich profesní profil vypadat. Byli popularizátory i kritiky současně, každý mimochodem se svým vyhraněným osobním názorem, který byl všeobecně známý, takže ano, i soudy těchto velikánů byly přímo předvídatelné! (což někteří vyčítají nám, ale zvažte dobře, když se podíváte na dílo těchto mužů – jejich práci rozeznáte, už v jejich době bylo jasné, komu „padne do noty“ třeba vystoupení Milči Mayerové, a Siblík si dopřával i takový střet zájmů, že psal o své vlastní žákyni Ance Čekanové…).

Ale zpět k tématu: Jak se můžeme bavit společně o úloze žánru, když nevíme, kam ho zařadit, kdo je jeho recipient a jakou má funkci? Jsem toho názoru, že většině sporů, konfliktů a nedorozumění se dá předejít osvětou. Teď to tedy nějakou chvíli vůbec nebude o tanci – ale tanci by to přesto prospěšné být mělo:

Zpravodajská a názorová žurnalistika
Elementární rozdělení, kterému čělí každý adept žurnalistické praxe je toto tradiční dělení na zpravodajství a publicistiku či názorovou žurnalistiku.

Zpravodajství stojí na informacích a faktech, které novinář vyhledává, shromažďuje, třídí, zpracovává a ve vhodné formě publikuje v tradičních nebo nových médiích. Ve zpravodajství se (v ideálním stavu – odmysleme si prosím stav české mediální krajiny a vlastnických struktur) dbá na pluralitu názorů, vyváženost. Mělo by poskytovat informace relevantní, pro publikum důležité a užitečné, sloužit veřejnosti k tříbení vlastních názorů. Má být vyvážené, nepředpojaté, co nejvíce nestranné, taktéž jasné a srozumitelné. Nemá obsahovat novinářův názor, ale zprostředkovat fakta.

Samozřejmě – namítnete, že už výběrem té které informace nebo umístěním zprávy v té které části novin či webu novinář určitý názor předkládá, dává najevo, kterou zprávu považuje za zásadnější a důležitější. Přesto je mechanismus výběru témat a jejich umístění rutinní, řídí se pravidly – například tím, jaké má téma „zpravodajské hodnoty“ (neboli news values, to je odborný termín pro zažité znaky, které musí událost nést, aby se stala zprávou). Novinář se jako zpravodaj ale nesmí k obsahu zprávy vyjadřovat svým osobním názorem nebo postojem. Ve zprávě pouze sděluje odpovědi na základní otázky: kdo, co, kdy, kde + jak a proč. Jazyk je citově neutrální.

Jednotlivými druhy zpráv se zabývat nemusíme, ostatně s nástupem nových médií tahle oblast prodělala velké změny. Zpravodajství má ale stále své místo v tisku, televizi, rozhlase i v on-line médiích a různých hybridních výstupech těchto dříve oddělených prostředí (a ve zpravodajských agenturních servisech).

Ilustrační foto (zdroj pixabay.com)

Názorová žurnalistika neboli publicistika zahrnuje kromě elementárních informací především autorův názor, přesvědčení, je z principu subjektivní. Zahrnuje soudy, postoje a hodnocení, kombinuje analytický nebo syntetický přístup, některé žánry mají za úkol více vysvětlit a poučit, jiné už ve své podstatě mají čtenáře přesvědčit, aby s autorem souhlasil. Je v pořádku a žádoucí, že obsahuje emocionálně zabarvené výrazy.

V názorové žurnalistice je možné vytvořit si svůj osobní styl, což ve zpravodajství nelze – tam je účelem, aby autor svou osobnost neprojevoval. V publicistice se ukazuje jeho individualita. Jazyk je bohatší než u zpravodajství, expresivní. Publicistika má často i estetickou hodnotu, i když se nikdy nestane literaturou, ačkoli může využívat třeba všech druhů kompozice a v závislosti na žánru i celé bohatství jazyka.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na