O taneční kritice (3): Přes Václava Černého ke kritice taneční a Emanuelu Siblíkovi

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Dnes po odmlce nabízím další pokračování jakéhosi minimalistického přehledu naší moderní umělecké kritiky, z níž vyrostla jako nenápadná, ale pro náš obor samozřejmě důležitá odnož, taneční kritika. Proč se vlastně zabývám lidmi, kteří se našemu oboru nevěnovali, je nasnadě – pro pochopení toho, kde stojíme a jaké máme před sebou úkoly, se musíme probrat ke společným kořenům, a u kritiky se dřív nebo později dostaneme k velikánům literární kritiky. I vztah mezi nimi je pozoruhodný, protože nacházíme jak kontinuitu, rozvíjení přístupů a hodnot každého, ale také růst velmi vyhraněných individualit.
Ilustrační foto (zdroj needpix.com)

Zanechávali po sobě závěry, které sami pro sebe zformulovali i předložili svým souputníkům a následovníkům, s přirozenou autoritou vyvěrající z jejich osobností a zkušeností ji předávali dál k následování. I ke kritice. Jejich pohled na kritiku byl ovlivněn společenskou situací, v níž tvořili, odlišně vnímali svou vlastní úlohu, ale i samotnou funkci umění. Nepohybujeme se na poli exaktních věd, kde je možno zvážit, změřit a přiřadit objektu jednu neměnnou hodnotu, naopak se nacházíme v procesu neustálého vývoje, přehodnocování, tázání, umělci i jejich vykladači a hodnotitelé musí neustále reflektovat změny ve světě i sobě samotných. Život v umělecké oblasti, ať už ve kterékoli, je permanentním sledem zpochybňování a navrhování nových řešení, která si mohou nárokovat jen dočasnou shodu, ale ne absolutní a neměnnou platnost. Představitelé balancují na této hranici, předkládajíce svůj pohled, a byť byl někdo přesvědčený, že našel cestu jedinou a nejsprávnější, nakonec se vždy jeho cesta a jeho pravda stane předmětem revize. Vědomí proměnlivosti by nám mělo pomáhat předcházet konfliktům a bojům, jež nejsou důstojné ani umělců, ani kritiků.

Připomněli jsme si minule F. X. Šaldu, jehož práce vycházela z historického vývoje, kdy se konkrétně z literární kritiky vytvořil zvláštní žánr či druh, její kořeny, metody, přístupy k látce vycházely z filosofických i z vědeckých základů. Vědecká kritika nabídla analytický přístup, možnost aplikovat obecné normy na konkrétní příklad jako při výzkumu nějakého objektu, to je cesta, kterou je možné dojít k rozboru a k formulování závěrů a argumentů. Impresionistická kritika nabídla volnost hovořit o pocitech a dojmech z díla, o něčem individuálním, osobním a vědecky nezměřitelném.

Šalda se snažil formulovat způsob, jak dílo popsat i vyložit a vztáhnout, pokud možno, k nějakému obecnějšímu měřítku či „zákonu“, který je nad konkrétním dílem, brát v úvahu nejen strukturu díla, ale i vztah mezi tvůrcem a dílem, tvůrcem a jeho okolím, společností. O tom se samozřejmě hovořilo i dříve, do jaké míry je potřeba znát osobnost autora, vlivy, které ho formovaly, jestli je možné ho od díla oddělit, zároveň jaké má umělecké dílo postavení a význam ve vývoji svého vlastního oboru. Tak jako dílo, i kritický soud o něm je prověřen časem, až ten ukáže, čí práce měla hodnotu, která přetrvala. Šalda nám připomněl, že kritika je součástí procesu, ve kterém vznikají nové směry a tendence, a pokud to dokáže kritika literární, proč by to nedokázala kritika taneční?

Specifická situace F. X. Šaldy a jeho dědictví

Jeho postoj byl dosti vyhraněný a nedá se paušalizovat, že by ho ostatní následovali nekriticky a doslova. Přesto bych ho ještě jednou shrnula, protože je to autorita, k níž se odkazoval i Emanuel Siblík. Šalda bojoval za pojetí kritiky jako umělecké tvorby, bylo to dáno dobou, kdy cítil, že je potřeba obhájit její samostatné postavení, aby se nerozbředla v žurnalistice a nedevalvovala, aby se nestala řadovým zaměstnáním, které by mohl vykonávat kdokoli bez jakéhokoli nadání – které, jak už víme, považoval za zásadní. Toho se obával a zřejmě to i reálně hrozilo, proto tolik prosazovat představu, kritika, který svou činností žije jako vyšším posláním. Zdůraznil, že kritik tu není ani pro autora, aby mu radil, ani jen pro čtenáře, aby ho vychovával. Tak byla kritika dříve vnímána, Šalda se takříkajíc snažil posunout ji na novou úroveň, za edukativní a kultivační funkci. Své požadavky však jistě nemínil jako dogma. Stát se ideálním kritikem, který by vyhovoval všem podmínkám, není ani v lidských silách. Inspiraci ale stále nabízí:

Kritika je tvůrčí proces; kritik se snaží pochopit autora a jeho záměr a dotvořit jej, dobásnit a domyslit naznačené; vytváří si svou vlastní metodu, je nedůvěřivý; slouží době a společnosti, stále hledí do budoucnosti („silná duše v slabé a malé době“); hodnotí dílo jako celek, byť s přihlédnutím k částem, a to především jeho formu; musí být vášnivý a zaujatý celou svou bytostí; vynáší soud a jeho práce je vlastně vnitřním utrpením. Volal po tom, aby umělec i kritik hledali život a pravdivost. Je možná těžké představit si kritika takto pateticky, jako hrdinu, ale tento obraz vznikl ve své době, v čase krize, v čase naprosto zásadních přelomů v uměleckých směrech a generačních rozporů, které si stěží představíme.

Šaldův pohled na umění je velmi moderní, nezastavuje se na povrchní estetice krásné formy, ale žádá syrovost a opravdovost. Také hovořil o „nové kráse“ a „novém umění“, které překonávají minulost a vytváří si vlastní prostředky. Byl absolutním zastáncem vývoje a odpůrcem jakéhokoli ustrnutí (stále se ale pohybujeme na poli literatury, v níž vznikají nová a nová díla a nelze znovu napsat sto let starý román, na rozdíl třeba od inscenování sto let starého baletu – nicméně estetika se vyvíjí ve všech uměleckých druzích neustále, i v tanci). Je logické, že chtěl v kritikovi vidět rysy umělce, stejný potenciál a citlivost, protože člověk, který má umělecké dílo posoudit, musí být výjimečně vnímavý (připomeňme – má být dokonale vybavený pro percepci a vhled do díla, nikoli však schopný totéž dílo vytvořit, o tom Šalda v žádném případě nemluvil). Jsou to vlastnosti, které nelze definovat vzděláním, odbornou přípravou, Šalda zkrátka nezanechal žádný návod k tomu, jak se kritikem stát, spíše předpokládal, že se kritikem člověk rodí a intuitivně vyslyší volání svého nitra.

Václav Černý a kritika více vědecká

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na