Divadelní Flora 2025 (2): Tančit o dospívání

Zajímalo by mne, do jaké míry je inscenace Chemical Joy spíše dílem kolektivní spolutvorby vás všech, a do jaké míry fixovanou choreografií. Jak tvprba s Lenio Kakleou probíhala?
Principem tvorby byla práce s partiturami, které do ní choreografka vnesla. Jsou to vzorce, například dráhy chůze nebo počítání na doby. Pro její tvorbu je toto typické. Partitury se staly základem našeho vlastního výzkumu, byla to struktura, na které jsme stavěli. Proto si můžete všimnout, že se vzorce opakují v prostoru a my se jich velmi striktně držíme. Je nutné, abychom byli schopni tytu struktury dekonstruovat a zase se k nim vrátit. Prochází to inscenací jako červená nit.

Když jsme si tedy osvojili kostru partitur, zkoumali jsme, co pro nás znamená pojem „kultura mládí“, co pro nás znamená popkultura. V tu chvíli se hodně rychle objevila reference na Britney Spears. Vzali jsme určité obrazy z ikonických momentů popkultury od milénia po současnost a na tom jsme stavěli další a další materiál. V různých částech inscenace se pak odráží, jak jsme zkoušeli různé dramaturgické postupy – abychom viděli, jak se dílo chová jako celek, jak je možné ho strávit. Důležitý je nápad pracovat s referencí na školní třídu a na porušování pravidel jako opozicí. Tedy mít okamžiky, kdy je pohyb velmi jasně strukturovaný a striktní co do provedení a pak okamžiky, ve kterých můžeme najít svobodu, hravost, hru. Proto je součástí zvukového designu také školní zvonění. Celá struktura je jako ping pong mezi těmito dvěma aspekty a vyvíjí se: jde o mládí, dospívání, budování vlastní pozice ve skupině i mimo skupinu v osamocení.

Tvůrčí proces tedy byl hodně otázkou naší spolupráce, ale byli jsme stále velmi blízko její estetice, jejím návrhům a vůbec jejímu uměleckému světu jako takovému. Pro nás jako pro performery je krásné, když máme dovoleno vstoupit do světa tak osobité choreografky.

Máte také prostor pro improvizaci / okamžitou kompozici nebo máte svobodu jen v hranicích vyjadřování vlastních pocitů a výrazu, zatímco pohybový materiál se nemění?
Ano, spíše tak. Nějaký prostor máme, ale nevím, jestli improvizace je to správné slovo, možná spíš „objevování“. V rámci velmi striktního rámce stále toužíte po tom najít unikátní projev, nějakou svou „barvu“. A věřím, že to můžete vidět i vy zvenčí, že sice sdílíme společnou jasně danou choreografii, nicméně ji každý interpretujeme po svém a trochu kolem ní budujeme určité charaktery. Také bych řekla, že většinou, když máte opravdu hodně striktní rámec, nastává právě to největší puzení z něj vybočit, udělat nějakou bláznivinu, nechat něco vyklíčit. Nacházíte si v jeho hranicích způsoby, jak žít po svém. Zní to trochu jako rozpor, ale v rámci pevné struktury lze najít hodně svobody.

Popravdě řečeno, není to poprvé, co slyším tenhle názor nebo pocit. Že uvnitř pevně dané struktury nebo v rámci taneční techniky nachází tanečník velkou svobodu, snad proto, že struktura znamená bezpečí.
Já se rozhodně svobodná cítím. Improvizace také není o tom, že si člověk může dělat, co chce. Pro mě je důležitá svoboda ve výrazu, to je něco velkého, i když si ji někdy člověk buduje a divák vidí spíš někde na mikro úrovni. Projeví se třeba tak, že pokaždé trochu jinak vypadám, že si v obličeji hraju s jinými mikroskopickými pohyby. Někdy jsem v projevu hodně energická a otevřená nebo přísnější nebo smutná, třeba pracuji s pocitem vzteku, možná že tyhle drobnosti nejsou tak moc okem „viditelné“, ale lze je vycítit, a v tom je pro mě také svoboda.

Máte vy sama ráda popkulturu, se kterou inscenace pracuje, třeba hudbu, jakou dělala Britney Spears?
Jo, řekla bych, že je to tak trochu guilty pleasure. Vyrostla jsem na ní. Taky mi moc připomíná třeba moji sestru, jsou to písničky, jejichž texty všichni známe, je to něco, co všichni sdílíme. Určitě nemůžeme popřít, jakou sílu má Britney jako ikona populární hudby ve své sféře, populární hudba hýbe masami, promlouvá k celým generacím. Není to zrovna něco, co bych poslouchala každý den, ale když zazní v klubu nebo se mi objeví v playlistu, když cvičím nebo uklízím, tak ji nepřeskočím. A užiju si ji.

Vypadáte ale, že patříte k mladší generaci, než jsou mileniálové, kteří na téhle hudbě vyrostli. Trochu vypadáte jako z generace Z, i když je mi jasné, že jste zkušená tanečnice s léty praxe…
Tak teenager už fakt nejsem. (smích) Bude mi třicet a vyrostla jsem s o dost starším bratrem a sestrami – ti jsou asi pravá cílovka téhle éry, a já jsem se k těmhle produktům popkultury dostala díky nim. Myslím si ale taky, že takovéhle fenomény, takováhle hudba třeba, nestárne, že přežívá svoji generaci. Zrovna Britney se v rádiích hraje pořád, její písničky pořád v klubech frčí, je to pořád „banger“ a přežije i tuhle dobu.

Chemical Joy je jasně nenarativní inscenace, nicméně: vnímáte na jevišti, že vaše postava prochází vývojem a mění se, v průběhu představení?
Věřím, že ano. Jasně, že to není narativní inscenace, takže se nemůžete najít v nějaké konkrétní postavě v tradičním smyslu, takže je to těžší, ale i tak si myslím, že se vyvíjíme a rosteme. Pomáhají i mikropříběhy, které se tam tak jako tak objevují, interagujeme navzájem, díváme se na sebe, zažíváme situace, kdy jsme součástí skupiny nebo mimo ni, jsme vyloučeni, jsme zahrnuti, chceme někam patřit, a nakonec jdeme cestou hledání jedinečnosti, objevování, kým jsme. Těmito a dalšími situacemi se inscenace odvíjí, postupně ukazuje svobodu, překračování pravidel, ochotu pravidla porušovat, snahu dostat se mimo strukturu, a směřuje to k velmi svobodným scénám. To je dramaturgie, která zobrazuje proces hledání sebe a osvobozování se.

Tématem je radost a užívání si života, ale také nebezpečí nebo nástrahy, které na dospívající cílí. Co za nebezpečí inscenace akcentuje?
Ano, zobrazuje hodně aspekt užívání si mládí, ale také ukazuje nebezpečí toho, když chceme patřit a zapadnout do nějaké skupiny, když až moc vzhlížíme k archetypům, které jsou pro mladé přímo vytvořeny, je to i o tom, jak se z mládí vytváří komerční produkt. Upozorňuje na to, jak mladé generaci můžeme prodávat zboží a zároveň z ní zboží dělat.

Měla by inscenace přimět publikum, aby o tom přemýšlelo, přimět mladé, aby se zamysleli nad tím, jak jsou snadno zneužitelní?
Neřekla bych, že by měla to nebo ono „dělat“, spíš těm otázkám otevírá dveře, to rozhodně. Ona není zase tak úplně kritická. Neříká, že tohle je dobře, a tohle je špatně, spíš, že takhle to je, tohle se děje. Jaký z toho budete mít pocit, to už je na vás. Je to osobní věc. Jsme tu, abychom určité aspekty ukázali, nasvítili, ale nekomentujeme je. Je to ale všechno součástí naší společnosti, ukazujeme to na sobě jako na skupině lidí, která chce růst svým vlastním způsobem. Jak nás tyhle jevy ovlivňují? Je to něco, čím trpíme, nebo to spíš využíváme? Jsou to osobní otázky.

Užití kamery a promítání v reálném čase mě přimělo myslet i na nebezpečí, které se týká sdílení intimního obsahu na sociálních sítích, na nebezpečí v kyberprostoru. Co tvořit, co sdílet, co nesdílet. Co neukazovat.
To je určitě validní čtení, ale hlavní myšlenka za užitím kamery se týká rámcování. Jak lze určité obrazy, výjevy, jevy rámovat, nebo ne, jak je možné prezentovat něco z velmi specifického úhlu, v perfektním světle atd., idealizovaný obraz, zboží – jak jsou věci nabízeny a prodávány, kurátorovány tak, že nereprezentují realitu. Je v tom myšlenka na pózování, předvádění se, hraní si s odrazem, tyhle aspekty. Také si hrajeme s motivem kultury pornografie, nebo jsou tam přinejmenším určité reference.

To jsem si popravdě také do poznámek napsala, ale musím uznat, že i tohle téma podáváte tak nějak esteticky, člověk musí přiznat, že to bylo krásné.
To si myslím, že je také rukopis choreografky, pracuje s velmi specifickou estetikou, dává si velice záležet na tom, jak věci prezentuje a kurátoruje. Je to její rozhodnutí, ukazovat i tyhle aspekty estetickým způsobem.

Bylo pro vás všechny snadné i pracovat na jevišti s nahotou?
Myslím, že to choreografka měla dobře zvládnuté. Nikdy nás nepostavila před hotovou věc, udělala si čas, aby se nás na to v soukromí zeptala, abychom si promysleli, jak se s tím vypořádáme. Protože někteří z nás už měli s prací s nahotou zkušenosti, ale někteří ne. Pro někoho to byla osvobozující zkušenost. Mohu samozřejmě odpovídat takhle přímo jen sama za sebe. Mám to tak, že pokud by mě choreograf požádal, abych pracovala s nahotou, budu velmi opatrná s tím, jestli řeknu ano. Musím v tom vidět účel, a pokud bych se měla svléknout a nevěděla bych, proč to mám udělat, tak bych do toho nešla, protože je to akt, který má svou váhu. Nemůžu to brát jakoby nic. Ale když vidím, že to může posloužit záměru, že je to zapracováno s péčí a věcně, tak ano. Jsou to situace, které nemusíme takto přímo zkoušet, ale mluvíme o nich. Pokud má nahota důvod, má zcela jistě na scéně své místo. Může totiž být i velmi osvobozující i pro performera samotného. A pro mne je divadlo „magický prostor“. Jako by stál mimo čas, mimo svět. Na konci představení, než se rozsvítí světla, se zase všichni oblékneme, protože se vracíme do našeho času a prostoru. Od doby, kdy s nahotou pracuji na jevišti, nakládám s ní celkově mnohem opatrněji, není to něco, co by měl člověk brát na lehkou váhu.

Jak dlouho tahle inscenace vznikala?
V součtu to dá tak šest týdnů. Úplně přesně si to nepamatuji, protože jsme pracovali na etapy, tři neděle, pak asi měsíc. Takže něco mezi šesti a sedmi týdny dohromady.

Probíhají na inscenaci i po premiéře ještě nějaké změny, nebo je opravdu fixovaná?
Myslím, že se mění na úrovni, kde si toho asi dokážeme všimnout jen my tanečníci. Cítíme se v ní příjemněji, třeba už skoro vůbec nepotřebujeme počítat, jako kdyby se choreografie skutečně otiskla do našeho těla, to, že se na sebe můžeme spolehnout, jak v představení rosteme, to se všechno vyvíjí. Změny jsou drobná vylepšení, ladění, pilování. Na inscenaci jako takové, na její podobě se ale už nic nemění.

Jedna z věcí, které si diváci určitě všimnou, je specifické použití kouře. Čí to byl nápad?
Jestli se nepletu, tak jsme o tom žertovaly Luisa (pozn. tanečnice Luisa Heilbron), já a choreografka a Luisu napadlo, že bychom měli mít elektronické cigarety. Nepamatuju se přesně na moment, kdy jsme na to přišli, ale vím, že choreografka hledala něco, s čím si můžeme esteticky pohrát. A vzešel z toho nápad, že by bylo hezké, kdyby z nás vycházel kouř. Nevím, jestli je to cítit až do hlediště, ale kouř voní po žvýkačkách. Nechtěli jsme používat pravé cigarety, ale kouř se nám líbil. A Luisu napadlo, že bychom mohli vapovat během celého představení, ale museli jsme přijít na to, jak to udělat prakticky. Já jsem trošku kutilka, tak jsem to doma zkoušela a přinesla na zkoušku prototyp…

Trochu to vypadá jako nějaké zařízení z kultury cyberpunku nebo sci-fi.
Nám to taky připadá cool. (usmívá se) Dým dobře chytá světlo, můžeme si tak taky hrát s prostorem. Není to o tom, nebo jen o tom, že bychom připomínali škodlivost kouření, i když to samozřejmě součástí tématu je, protože mladí lidé kouří elektronické cigarety hodně. Ale já to vnímám skrz to estetické využití. Každý to ovšem může číst jinak, to je individuální věc. Kouř nám taky pomohl překlenout to časové období od milénia s Britney po současnost, kdy jsou tak populární elektronické cigarety, je to něco, co frčí teď, co je aktuální trend.

Když už se bavíme o čtení, jednoduché není, protože když se člověk soustředí, vidí v inscenaci spoustu referencí. Líbí se vám, když diváci přicházejí s novým čtením a novými intepretacemi?
Určitě, je bezva, když po představení můžeme s diváky mluvit a dozvědět se, jak na ně působilo, poslechnout si jejich dojmy a zjistit, jak různě inscenaci „četli“. Někdy pochopí naše záměry dokonale, i když ono vlastně neexistuje nic takového jako správné nebo špatné pochopení, jde o to, čím na vás představení zapůsobí. Někdy si diváci všimnou hodně přesně, s jakými tématy pracujeme, někdy tam vidí úplně jiné významy, což zase otevírá nový svět nám performerům. Říkáte si: Jako fakt? Ale tak asi ano, je možné, že tam vnáším i tenhle význam… Takže setkávat se s publikem je skvělá věc.

**

Bodhi Project je rakouský taneční soubor určený pro mladé profesionální tanečníky, zaměřující se na současný tanec. Je součástí neziskové organizace blackmountain, sdružení na podporu současného tance a performance v Rakousku i v zahraničí. Soubor byl založen v roce 2008 v Salcburku Susan Quinn s ambicí poskytnout začínajícím tanečním talentům vhodnou přechodnou fázi mezi studiem tance a jejich následnou profesionální taneční kariérou. Nabízí roční smlouvy a možnosti mezinárodních turné. Od svého založení spolupracovalo s Bodhi Project více než 50 mezinárodních choreografů. Za posledních deset let se uskutečnilo přibližně 200 představení na národních i mezinárodních scénách. Dosud bylo členy této company přibližně 55 tanečníků z více než 20 zemí.