Divadlo Continuo je na cestě přes 30 let

Doba přeje retrospektivám a vzpomínkám, Continuo oslavilo 30 let společné práce, festival Tanec Praha letos vstupuje do 35.ročníku, Letní Letná si připomene 20 let od svého vzniku... Více jak tři dekády od sametové revoluce jsou časem, ve kterém nemálo umělců a souborů vpisovalo závan nové doby do své tvorby. Divadlo Continuo je však jedním z nejvytrvalejších ve svých záměrech a skutcích. Vloni na podzim se v Praze uskutečnila oslava s výjimečnými hosty, a to nejen přehlídkou titulů z aktuálního repertoáru. Tehdejší událost nabízela koncert jim blízkých hudebníků, debaty o divadle a politice, výstavu fotografií zachycujících bohatost zkušeností ad. Výčet je jen podtrhnutím mnohovrstevnatosti a širokého tvůrčího rozpětí uskupení. A hlavně retrospektiva nevytěžovala nostalgii, ale energicky akcentovala kontinuitu jako téma a kreativitu jako životní impulz.

Divadlo Continuo je nejen divadlem, naplňuje představy o tvůrčí laboratoři, divadelně-antropologickém výzkumu. Svůj komunitní charakter, jenž však svým věhlasem dávno přesáhl hranice kraje i republiky, opečovávají pozemské slávě navzdory. Soubor, původně inklinující k loutkovému divadlu, založili Pavel Štourač, Helena Halasová (později Štouračová), Dominik Tesař. Později se přidali Jan Brůček a Szilárd Boráros. Svůj úmysl odejít z Prahy zrealizovali již během posledního ročníku studia na Katedře alternativního divadla pražské Akademii múzických umění. V jejich činech se odrazila zkušenost získaná na stáži v divadle Děrevo v tehdejším Leningradu, myšlenky Eugenia Barby a činnost jeho divadla Odin Teatret a do třetice neodmyslitelně patří dlouholetá podporovatelka a spolupracovnice, teatroložka a dramaturgyně Jana Pilátová, znalkyně polského divadelního experimentátora Jerzy Grotowského.

V době pražských studií zkoušeli v divadle Rampa, později v chuchelském chátrajícím kostele. Vytvořili inscenace Šest setkání, Dojmy z této ulice. Svou cestu ale nasměrovali do Jižních Čech, kde nejprve na přechodnou dobu našli azyl v budově městského divadla v Třeboni. Vzniklo zde představení inspirované barokním lidovým divadlem Theatrum Passionale. Odtud umělečtí dobrodruzi pokračovali do Vodňan, v tamějším kulturním domě vytvořili další ze svých legend, inscenaci Mrakavy. Začali se věnovat pouličním formám, oživovali prostranství živou hudbou, objekty, tancem a komickými či kejklířskými výstupy. Continuo nakonec našlo v roce 1995 domov v jihočeských Malovicích na tehdy polorozpadlé zemědělské usedlosti.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Švestkový dvůr se stal postupně budovanou základnou pro projekty výtvarného a fyzického divadla, site-specific nebo přesněji site-related projekty, uměleckou pedagogiku i mezioborový výzkum. A otevřenost komunity zajišťuje jak zázemí pro stabilní spolupracovníky nejrůznějších národností a zkušeností, tak cirkulaci zájemců z českých i zahraničních škol. Pohledem optiky post-sametového rozvoje je Continuo jedním z mála „projektů“, který opravdu dostál svých předsevzetí a doslova svůj život těsně provázal se světem divadla. To, co se některým vizionářům podařilo udržet rok, dva, Continuo dokázalo rozvíjet dekády. Zásadní a již neodmyslitelnou součástí jejich činnosti jsou letní mezinárodní projekty vztahující se ke konkrétnímu místu, které naplňují ideu kreativního mezinárodního síťování především mladých performerů z celé Evropy, potažmo světa. Začínali s nimi v roce 1997 na zámku Kratochvíle, kam prvních deset let situovali multižánrové performance (včetně zapojení novocirkusových projektů, umělců a disciplín). Pak svou pozornost přesunuli k prostorám a prostředím v okolí Švestkového dvora a v rozmezí Jihočeského kraje.

Síla Continua tkví v bohaté nejednoznačnosti a terminologické neuchopitelnosti, to jen potvrzuje hloubavé hledačství a nepřilnavost k jedné formě či vyzkoušené metodě. Vytvářejí syntetické umění sdružující tělo jako nástroj, a současně osobnosti jako osobité světy fantazie. Zásadní je řeč těla ve všech svých možnostech od tance po akrobacii či nehybnost, hudba, funkční věcná scéna a výtvarnost, překvapivě rozvíjené linie tématu. Nebojí se rurální poetiky, surreální temnoty, magie a fragmentarizace, ani silně sociopoliticky angažovaných divadelních projevů, jakéhokoli hmatatelného i efemérního materiálu.

Výjimečnost pražské přehlídky zajistili význační hosté, již měli na formování Continua v průběhu jeho existence vliv, anebo významně souvisejí s některou z jeho inscenací. Festival svou návštěvou poctila členka souboru Odin Teatret, umělkyně Roberta Carreri. Zúčastnil se také Jaroslav Gorbaněvský, syn protestující Natálie Gorbaněvské a autorky knihy Poledne, která se v Moskvě na Rudém náměstí roce 1968 na pár minut připojila k protestu proti Sovětské okupaci Československa. Právě stejnojmennou inscenaci považuji za jeden z jejich současných pilířů. Dokumentárně fyzické představení nabízí symbolické obrazy, obzvlášť akcentující krutost totalitního zlořádu. Metaforou ojíněné praktiky výslechů i psychiatrického věznění naznačují pozvolný rozklad lidské vůle a oduševnělosti. Pár minut svobodného odporu Gorbaněvské a několika souputníků se změnilo v roky utrpení, ale současně ve věčný manifest za lidská práva. Poledne naštěstí neupadá do mlhavé melancholie emocí, jde věcně po činech a rozhodnutích.

• 

• 

• 

• 

•