Divadlo Continuo je na cestě přes 30 let

Divadlo Continuo je nejen divadlem, naplňuje představy o tvůrčí laboratoři, divadelně-antropologickém výzkumu. Svůj komunitní charakter, jenž však svým věhlasem dávno přesáhl hranice kraje i republiky, opečovávají pozemské slávě navzdory. Soubor, původně inklinující k loutkovému divadlu, založili Pavel Štourač, Helena Halasová (později Štouračová), Dominik Tesař. Později se přidali Jan Brůček a Szilárd Boráros. Svůj úmysl odejít z Prahy zrealizovali již během posledního ročníku studia na Katedře alternativního divadla pražské Akademii múzických umění. V jejich činech se odrazila zkušenost získaná na stáži v divadle Děrevo v tehdejším Leningradu, myšlenky Eugenia Barby a činnost jeho divadla Odin Teatret a do třetice neodmyslitelně patří dlouholetá podporovatelka a spolupracovnice, teatroložka a dramaturgyně Jana Pilátová, znalkyně polského divadelního experimentátora Jerzy Grotowského.

V době pražských studií zkoušeli v divadle Rampa, později v chuchelském chátrajícím kostele. Vytvořili inscenace Šest setkání, Dojmy z této ulice. Svou cestu ale nasměrovali do Jižních Čech, kde nejprve na přechodnou dobu našli azyl v budově městského divadla v Třeboni. Vzniklo zde představení inspirované barokním lidovým divadlem Theatrum Passionale. Odtud umělečtí dobrodruzi pokračovali do Vodňan, v tamějším kulturním domě vytvořili další ze svých legend, inscenaci Mrakavy. Začali se věnovat pouličním formám, oživovali prostranství živou hudbou, objekty, tancem a komickými či kejklířskými výstupy. Continuo nakonec našlo v roce 1995 domov v jihočeských Malovicích na tehdy polorozpadlé zemědělské usedlosti.

Švestkový dvůr se stal postupně budovanou základnou pro projekty výtvarného a fyzického divadla, site-specific nebo přesněji site-related projekty, uměleckou pedagogiku i mezioborový výzkum. A otevřenost komunity zajišťuje jak zázemí pro stabilní spolupracovníky nejrůznějších národností a zkušeností, tak cirkulaci zájemců z českých i zahraničních škol. Pohledem optiky post-sametového rozvoje je Continuo jedním z mála „projektů“, který opravdu dostál svých předsevzetí a doslova svůj život těsně provázal se světem divadla. To, co se některým vizionářům podařilo udržet rok, dva, Continuo dokázalo rozvíjet dekády. Zásadní a již neodmyslitelnou součástí jejich činnosti jsou letní mezinárodní projekty vztahující se ke konkrétnímu místu, které naplňují ideu kreativního mezinárodního síťování především mladých performerů z celé Evropy, potažmo světa. Začínali s nimi v roce 1997 na zámku Kratochvíle, kam prvních deset let situovali multižánrové performance (včetně zapojení novocirkusových projektů, umělců a disciplín). Pak svou pozornost přesunuli k prostorám a prostředím v okolí Švestkového dvora a v rozmezí Jihočeského kraje.

Síla Continua tkví v bohaté nejednoznačnosti a terminologické neuchopitelnosti, to jen potvrzuje hloubavé hledačství a nepřilnavost k jedné formě či vyzkoušené metodě. Vytvářejí syntetické umění sdružující tělo jako nástroj, a současně osobnosti jako osobité světy fantazie. Zásadní je řeč těla ve všech svých možnostech od tance po akrobacii či nehybnost, hudba, funkční věcná scéna a výtvarnost, překvapivě rozvíjené linie tématu. Nebojí se rurální poetiky, surreální temnoty, magie a fragmentarizace, ani silně sociopoliticky angažovaných divadelních projevů, jakéhokoli hmatatelného i efemérního materiálu.

Výjimečnost pražské přehlídky zajistili význační hosté, již měli na formování Continua v průběhu jeho existence vliv, anebo významně souvisejí s některou z jeho inscenací. Festival svou návštěvou poctila členka souboru Odin Teatret, umělkyně Roberta Carreri. Zúčastnil se také Jaroslav Gorbaněvský, syn protestující Natálie Gorbaněvské a autorky knihy Poledne, která se v Moskvě na Rudém náměstí roce 1968 na pár minut připojila k protestu proti Sovětské okupaci Československa. Právě stejnojmennou inscenaci považuji za jeden z jejich současných pilířů. Dokumentárně fyzické představení nabízí symbolické obrazy, obzvlášť akcentující krutost totalitního zlořádu. Metaforou ojíněné praktiky výslechů i psychiatrického věznění naznačují pozvolný rozklad lidské vůle a oduševnělosti. Pár minut svobodného odporu Gorbaněvské a několika souputníků se změnilo v roky utrpení, ale současně ve věčný manifest za lidská práva. Poledne naštěstí neupadá do mlhavé melancholie emocí, jde věcně po činech a rozhodnutích.

Další z vážných témat, tentokrát ve velmi subtilní rovině, nabídlo sólo Monstrum and Here I am Blind italské performerky Sary Bocchini. Partnery ve zvukové rovině jí byli Elia Moretti a Jakub Štourač. Zásadní pro udržení pozornosti během toku fyzických vztahů s hlavním scénickým objektem – dřevěnou kozou a tanečního dialogu s prostorem a sebou byla její čistá přítomnost. To, jakým způsobem rozžívala prostor, přehlušovalo i intelektuální tápání v tematické krajině nespavosti a scénických metaforách. Bocchini se pohybovala v teritoriu meditativní performance o hranici mezi bděním a sněním, o boji za naplnění touhy ponořit se do tmy. S analytickou pečlivostí předkládala detaily rozvedené do jemných partitur fyzického strádání, které však otevírá nová nepoznaná zákoutí. Performerka nabývala na jistotě s objektovými partnery, vedle dřevěné stojky například rozžila igelitovou plachtu.

Program dále zahrnoval inscenace Hic Sunt Dracones a Please Leave a Message. První sestupovala do útrob člověka, druhá rozvedla dialog o pocitech z pomíjivosti. Všudypřítomný je tanec, pohyb, chrlení slov či zvuků, autenticita, díky níž je možné nabýt dojmu, že vše vzniká tady a teď a že pozorovatel se stává participující živoucí jednotkou ve společném procesu. Výrazové prostředky, jimiž Continuo komunikuje, jako by byly zrcadélky kaleidoskopu, kdy teprve mozaika poskytne celistvější obraz, byť na pár chvil, než se opět pootočí úhel pohledu. Continuo, to je umění rozostření a přímého záběru, paleta nesnadných řešení vymalovaná v plném pohroužení do tvorby, a hlavně života v tvorbě. A tím tato mezinárodní laboratoř nechává vzkaz generacím budoucím…

Hic Sunt Dracones
Koncept a režie: Pavel Štourač
Účinkují: Sara Bocchini, Kateřina Šobáňová, Ludmila Ješutová a Diana Khwaja
Výtvarný koncept, scénografie: Helena Štouračová a Pavel Štourač
Hudba / Sound design: Jakub Štourač
Light-design: Tomáš Morávek 
Premiéra: 13. 6. 2020, Švestkový Dvůr, Malovice

Monstrum and Here I am Blind
Koncept, režie, masky: Sara Bocchini
Hudba: Elia Moretti, Jakub Štourač
Výtvarná spolupráce a kostýmy: Helena Štouračová
Světelný design: Jiří Šmirk
Hrají: Sara Bocchini, Elia Moretti, Jakub Štourač, Koza
Premiéra 22. 2. 2020 Švestkový dvůr, Malovice

Poledne
Režie: Pavel Štourač
Dramaturgie: Continuo, Marek Turošík
Scénografie: Helena Štouračová, Pavel Štourač
Hudba: Elia Moretti a kol.
Světlo: Jan Hugo Hejzlar
Technická spolupráce: Martin Hamouz
Účinkují: Kateřina Šobáňová, Sara Bocchini, Ludmila Ješutová, Sean Henderson, Felix Baumann, Pavel Štourač
Hudba živě: Markéta Lábusová, John-Robin Bold, Petr Tichý, Urban Megušar
Premiéra: 17. 3. 2018, Švestkový dvůr Malovice

Please Leave a Message
Režie: Pavel Štourač
Asistent režie: Sara Bocchini
Scénografie: Martin Janda
Kostýmy: Helena Štouračová
Hudba: Elia Moretti, Lucie Páchová
Účinkují: Sara Bocchini, Sean Henderson, Ludmila Ješutová, Ivan Vanko, Angela Nwagbo
Pohybová spolupráce: Corinna Vitale
Světelný design: Jiří Šmirk
Premiéra: 10. 6. 2017, Švestkový dvůr Malovice

Psáno z přehlídky 30 let Divadla Continuo, 19. – 24. září 2022, divadla Archa, Ponec a X10.